Pětice autorů (Miroslav Petříček, Jitka Hlaváčková, Milena Bartlová, Jiří Přibáň a Václav Janoščík) v dialogu s díly více než čtyřiceti výtvarných umělců představila své postoje k jazyku vizuálního umění, jeho historii i žhavé současnosti balancující na hranici reálných a digitálně manipulovaných smyslových vjemů. Společně s autorskou dokumentací fotografa Jiřího Thýna provádí čtenáře labyrintem vizuálních událostí od abstraktního smyslového vjemu přes hledání tvaru a pojmu až po konstruování ideje: od tajemných hranic chaosu a řádu nebo světla a tmy k metaobrazům současného světa.

Ukázka z textu Miroslava Petříčka Obrazy jsou jména toho, co nedokážeme pojmenovat:

Nechce přidělovat vizitky a řadit podle hesel. Má odpor k vysvětlování a vlastně i k jeho vznešenějšímu příbuznému, k interpretaci. I proto je mu mnohem bližší Susan Sontag, když říká, že interpretováním se vzdalujeme dílu, jemuž se snažíme porozumět, neboť není vyloučeno, že intelekt se tímto způsobem mstí na světu a vyprazdňuje jej, aby pak na takto uvolněné místo mohl dosadit svět stínů svých významů. A proto, jak řekne nakonec, co potřebujeme, není hermeneutika umění, nýbrž erotika umění. Anebo, střízlivěji řečeno: vzájemnost díla a diváka, jejich otevřenost jednoho pro druhé. „Ruka a oko sledují započatou křivku, hledají kouzlo v jejím pokračování a snaží se ji navázat tam, kde by to bylo oběma příjemné.“ Převzato z: Paul Valéry’s Cahiers, Vol. XXV – edition photocopiée du C.N.R.S., s. 554. 

Sám to zná velmi dobře z vlastní zkušenosti: stojí před něčím a neví si s tím rady. Je na výstavě v galerii, v tomto kultovním prostoru kultury, tedy by měl tuto věc vidět jako obraz – a chce ji takto vidět. Dívá se, ale obraz se mu ne a ne ukázat. Nezbývá než se podívat odjinud, změnit úhel pohledu, hledat jistotu někde jinde. Přechází sem a tam, vzdaluje se a přibližuje, opouští staré, aniž ví, kde je nové, až se v určitém okamžiku zastaví překvapen tím, co má před očima. Protože setkání s obrazem jako obrazem je především vizuální událost: obraz není slepý, dívá se na něj pohledem, kterým je a který chce být opětován – a událostí je právě toto setkání pohledů. Konečně tedy chápe, že každý obraz je šifra jedinečného způsobu vidění, jímž byl stvořen; spatřit obraz jako obraz tedy neznamená vidět jen to, co je na něm či v něm, nýbrž právě tak a současně pohled, který předvádí. Chápe své překvapení, neboť vidí, že obrazem je veden k tomu, aby se pokoušel osvojit si tento jiný, nový pohled, aby se pokoušel dívat očima obrazu. A zapisuje si: Gesto tvůrce nepředstavuje to či ono, nýbrž ukazuje pohled, jemuž je zavázáno to, co vidíme – a nikoli naopak. Právě tohle jej tedy přimělo, aby se před touto věcí prošel a měnil místa, odkud se na ni bude dívat: obraz dával smysl, ale nevydal jej. Obraz se ho smyslem dotknul, obrátil se k němu, podíval se na něj, ale jakmile jej chtěl označit nějakým významem, jako by se stáhl sám do sebe a svému pojmenování se vzepřel a naznačil, že mezi významem a smyslem je neredukovatelná diference.

A tehdy si zase zapisuje: obraz je jménem toho, co nedokážeme pojmenovat, tak jako slova jsou jménem toho, co nelze zobrazit. Rozhraní mezi obojím je místem myšlení. Možná proto přechází před obrazem, napadá jej. Říká si, že tady by se měl asi na chvíli zastavit. Jestliže obrazy dávají smysl, pak to vysvětluje fakt, že se stávají objektem bezpočtu komentářů a vysvětlujících strategií, které je zasazují do dějin umění či aktuálních tendencí. Jenže je otázka, pokračuje ve své úvaze, zda tento provoz nezakrývá právě to podstatné, totiž to, že výklady, jež se snaží dát tomuto smyslu nějakou čitelnost, tedy artikulovat jej v režimu signifikace, vlastně tento smysl odsouvají, takže nakonec je tu jen jako stopa a jako přehlížené tajemství obrazu. A zda to tedy není tak, že smysl a jeho přesahování přes možné významy je zkrocen, domestikován a rozdíl smyslu a významu se vytrácí. Když ale změní místo, odkud se dívá, nemůže nevidět, že na obraze vždy zůstává cosi nevyřčeného, třebaže toto nevyřčené a neoznačitelné má stále před očima.

Je možné, že taková je zkušenost nejen diváka, nýbrž i malíře. Vzpomíná si na jistou jednoduchou kresbu v Sešitech Paula Valéryho: oko tu pozoruje ruku, která maluje; o tom, co vidí, zpravuje hlavu, jež je ale zmatena tím, co se tu děje. A tato kresba mu připomíná známý esej Maurice Merleau-Pontyho, který napsal: Oko je nástroj hýbající se sám od sebe, prostředek vynalézající pro sebe své cíle; je to, co bylo vzrušeno určitým dotykem světa, a svůj zážitek vrací viditelnu stopami, jež zanechává ruka.

Když už se mu zdá, že by se mohl konečně zastavit, protože je už na správném místě, přepadají ho opět pochybnosti. Proč by se vůbec mělo tohle všechno nazývat obrazy? Nejenže se mu na nich nenavrací nic, co zná, nejenže mu nic nepřipomínají, takže neví, co zobrazují, ale spousta z nich se dokonce zcela vymyká tomu, jak si tento pojem, pojem obrazu, sám pro sebe definuje. Nechce to ale vzdát, a je tedy svolný i s tím, že definice nechá ležet tam, kam patří, v učebnicích a slovnících. Bude asi lépe, položí-li si otázku jinak. Vlastně obráceně: čím je obraz pro umělce, který jej vytvořil a takto, konkrétním dílem, naznačil, jak rozumí obrazu on sám, jakou možnost obrazu svou tvorbou uskutečnil? Zajímavé: sám je teď překvapen zjištěním, že možnost je možností teprve tehdy, když se stala skutečností.

Tohle všechno si musí okamžitě zaznamenat: Každý malíř si od počátku klade otázku: čím má být pro mne obraz? Neboť má současně prezentovat sebe sama (právě proto tu jsou výstavy) a takto předvést umělcův pohled, jehož se – právě a pouze takto – mohl stát médiem. Jediným svého druhu, jedinečným. Jen takto se může setkání s obrazem stát vizuální událostí. A k této poznámce ještě dodává cosi jako předběžné shrnutí: Obrazy jsou jinak viditelné než viditelný svět, ač jsou jeho součástí – obrazy jsou problematizující výzva samozřejmosti vnímání. Jejich konkrétností prochází toto jinak. Právě proto se myšlení rodí už ve vnímání. Obrazy nutí myslet.

Snadno se smíří s tím, že malíř tvoří obraz i tehdy, když místo štětce a barvy používá jehlu a nit, že takto šité obrazy (dlouhý šev uprostřed bílé plochy) může vidět jako obraz, aniž by znala Lucia Fontanu a jeho prostorové pojmy. Anebo že obrazem je i kovová mřížka, jejíž barevnost na zadní straně struktury se odráží od bílé zdi, takže to, co má před očima, je cosi, co se zdá vznášet v prostoru, jako by se odpoutalo od světa hmotných věcí. Chápe: obrazy nutí myslet – protože myslet znamená myslet jinak. Navázat na to, co už je, rozchodem s tím, co bylo. Vlastně jí to připomíná, co kdysi četla v Lyotardovi, který někde říká, že všechno umění je návratem ke smyslovosti, tedy k tělu, jež je schopno být dotčeno, či dokonce pohnuto vizuálními, znělými či hmatovými dojmy, a proto je v každém obraze cosi, co v něm trvá, neboť se vzpírá vysvětlováním. A takto je vizuální událostí, jež dává smysl: viditelné dává nahlédnout něco neviditelného ve vizuálnu, v tom, co je slyšet, zaslechnout neslyšné a díky hmatu je schopna pocítit to, co je neuchopitelné. To má na mysli Lyotard, když mluví o anamnéze, o rozpomínání jako vztahu k tomu, co se odmítá nechat zpřítomnit. Anamnéza se nechává vést neznámým, které je událostí toho, co je vždy již na příchodu a co o sobě dává vědět právě a jen tehdy, nezbývá-li než myslet jinak.

Sám pro sebe si teď musí shrnout, k čemu se vlastně svým přecházením a přemítáním dostal. K tomu, že snad konečně pochopil otázku, na kterou chce znát odpověď: proč vlastně vidí vystavené dílo jako obraz – a to i bez ohledu na to, že jej vidí jako obraz, protože je v galerii, v níž se vystavuje to, co se obecně a běžně pojmenovává jako obraz. Zkouší odpovědět: setkání s obrazem, které není předem podřízeno žádným kódům – teoriím, dějinám, tradicím, módám či zvykům – je setkání s problematičností, to jest s nejistotou, jež ho nutí, a to právě díky různým kódům, které na něj z pozadí za jeho zády nepřestávají doléhat, myslet znovu a nějak jinak, a současně mu toto setkání, tato vizuální událost, ukazuje cestu. Obraz, říká si parafrází francouzského idiomu, donne à penser, vede k myšlení. Zdá se mu, že malířova hlava z Valéryho kresby byla zprvu zaskočena tím, co kreslí ruka a pozoruje oko. Není to výzva k tomu, aby něco komentovala, nýbrž k tomu, aby tento pohyb převzala a pokračovala v něm. Kdyby mluvil (jako třeba Adorno) německy, nejvhodnější by byla slova nachvollziehen či nachfahren, která naznačují, že hlava sleduje – a možná se snaží nějak završit to, o čem ji zpravuje oko. Jako by se tu navracelo rozhořčení Susan Sontag, protože to, čeho je třeba, je loving effort to understand. Jedno jako by pokračovalo v druhém: obraz zasahuje diváka a vybízí jej, aby opakoval gesto, jímž byl vytvořen, aby sledoval pohyb jeho linií a takto si osvojoval malířův pohled.

Chce si zase všechno zapsat, ale zaražen zaváhá. Je to, co takto zaznamenává, text, který takto vzniká před obrazem, vůbec s obrazem souměřitelný? Anebo naopak: je možné opustit knihu a vepsat ji do jiného, právě vizuálního média? Nejsou texty spíše útěkem před obrazy? Možná ne tak docela, uvažuje, ale jen tehdy nejsou vyhýbáním, pokud nejsou vysvětlováním, nýbrž pokračováním obrazu jinými prostředky, takovým navázáním přes rozdílnost, v němž se diference textu a obrazu neustále přesouvá. Slovo jako by bylo vystaveno obrazu a obraz slovu tak, že na svých hranicích přesahuje jedno k druhému, tedy mimo sebe. Ví, že jeho přemítání před obrazem je nevyhnutelně rámováno texty, které má v paměti, ale ty, na něž se právě teď rozpomíná, jsou ty, jež se mu vybavují díky tomu obrazu, který má před očima. Jedno jako by bylo ozvěnou druhého, aniž se jedno druhému podřizuje. Zvláštní: před obrazem, s nímž si neví rady, mu na mysl přicházejí knihy, kterým nikdy pořádně nerozuměl. A teď je najednou uprostřed. Psát obraz je jako běžet s ním: ani před ním, ani za ním.

........................