Foto PxHere, Creative Commons, CC0 1.0
Příběh skupiny bratří Mašínů rozděluje českou společnost již několik desítek let a s největší pravděpodobností tato kontroverze jen tak nezmizí. Část veřejnosti jak laické, tak akademické, členy skupiny považuje za hrdiny protikomunistického odboje a část je odsuzuje jako vrahy, kteří si za oběti nevybrali vysoko postavené představitele režimu, ale obyčejné lidi. Takto začíná většina článků zabývajících se řečenou skupinou a jejím odkazem ve veřejném prostoru.
O něco větší zájem o příběh Mašínových se objeví vždy, když někdo dostatečně hlasitě projeví potřebu je vyznamenat nebo na toto téma sepíše petici, pod niž získá možná stovky internetových podpisů. Za poslední dobu největší mediální bombardování jménem „Mašín“ vyvolal film Bratři. Jeho slavnostní premiéra se konala 26. října, tedy jen několik dní před předáváním státních vyznamenání, z nichž jedno dostala i sestra bratří Mašínů – Zdena Mašínová. Samotná historie vzniku filmu by možná zasloužila vlastní článek, neboť první snahy režiséra Tomáše Mašína o natočení filmu jsou více než deset let staré.
Jak však zabití těchto více či méně obyčejných lidí, kteří se na udržování režimu podíleli jen minimálně nebo vůbec, mělo oslabit komunistický režim?
Vzdálený příbuzný bratří Mašínů svůj film prezentuje jako příběh „jednoho z největších příběhů studené války o odbojové skupině bratrů Josefa a Ctirada (…).“ Ještě před svou premiérou vzbudil film v českém veřejném prostoru nemalé vášně jak u zastánců, tak odpůrců Mašínů a jejich činnosti. I díky těmto vášním vyvstává otázka hodnověrnosti zpodobnění příběhu či to, na kterou stranu se režisér se scénáristou Markem Epsteinem přiklonili.
Příběh bratří Mašínů
Starší Ctirad a mladší Josef Mašínové se narodili vystudované zeměměřičce Zdeně Mašínové a československému důstojníkovi Josefu Mašínovi na začátku třicátých let minulého století. Otec se po okupaci republiky, jejím rozpadu a vzniku protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 zapojil do odbojové činnosti proti nacistům. Josef Mašín byl společně s Josefem Balabánem a Václavem Morávkem součástí zpravodajské a sabotážní skupiny Obrany národa nazývané Tři králové. I přes dlouho trvající zdání nepolapitelnosti byli i oni nakonec dopadeni. Josef Mašín před svou popravou v roce 1942 v cele na Pankráci ukryl pro svou rodinu v podobě dvou motáků zprávu, která se v roce 1945 dostala do rukou jeho manželky.
„Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti odvěkým našim nepřátelům – Němcům, kteří naši vlast a národ chtějí porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest první povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou musíte takto postupovat.“
Samotný výňatek z Mašínových posledních slov mohl sloužit jako inspirace pro pozdější činnost jeho synů a s největší pravděpodobností svou roli taky sehrál. Jejich protikomunistická skupina však začala být aktivní až na přelomu čtyřicátých a padesátých let, ještě krátce po válce oba bratři obdrželi medaili Za chrabrost před nepřítelem pro své zapojení do odboje. Zlomové období v životě Ctirada, Josefa, jejich sestry Zdeny i matky přišlo s nástupem a utvrzováním komunistické diktatury. Oba rodiče bratrů pocházeli z buržoazních poměrů, a tak matka pro jistotu vstoupila do komunistické strany, aby synům zajistila možnost studovat. Když však byli v letech 1949 a 1950 popraveni rodinní známí a otcovi spolubojovníci z druhoválečného odboje – generál Heliodor Píka, Milada Horáková a další – Zdena Mašínová ze strany na protest vystoupila.
Vystoupení s sebou přineslo ztrátu stranických výsad, Mašínovi přišli o byt, Josefovi nebylo umožněno odmaturovat. To společně s pošlapáním odkazu Josefa Mašína staršího, o kterém se mluvilo často pouze jako o buržoazním důstojníkovi a byly tak umenšovány jeho zásluhy na osvobození Československa, vedlo k radikalizaci Ctirada i Josefa. Ti společně se známými Milanem Paumerem, Václavem Švédou, Zbyňkem Janatou a v neposlední řadě strýcem Ctiborem Novákem založili skupinu, s níž chtěli škodit poválečnému režimu v Československu.
Nejznámějšími činy skupiny bratří Mašínů bylo přepadení strážnic SNB v září 1951. Prvním cílem byla strážnice v Chlumci nad Cidlinou, kde se pokusili omráčit nebo zabít strážníka úderem železnou tyčí. To se nezdařilo a strážníka tak zastřelili. Navzdory pozdějším tvrzením, že byl zabitý aktivním komunistou, bylo prokázáno, že byl hluboce věřící a členství v KSČ pro něj znamenalo spíše ulehčení života. Stejně jako v případě Zdeny Mašínové nebo strýce Ctibora Nováka, který do KSČ vstoupil v poválečném období. Druhou obdobnou akcí bylo přepadení strážnice v Čelákovicích, kde skupina získala několik pistolí, samopalů a příslušné náboje. Příslušníka SNB zde Mašínové omámili chloroformem a Ctirad svázanému a omráčenému příslušníkovi podřízl krk. O zabití v přímé sebeobraně tedy v tomto případě rozhodně mluvit nelze, naopak jde spíše o popravu.
V říjnu 1951 byli Mašínové, stejně jako jejich strýc Ctibor Novák, zatčeni poté, co Ctiradovo jméno vyzradil agent západní rozvědky při výslechu. Ctirad pak byl až do Zápotockého amnestie v roce 1953 vězněn a svůj trest za pokus o nezákonné opuštění republiky a spolupráci s nepřítelem si odpykával v uranových dolech v Jáchymově. Mladší Josef a strýc Ctibor Novák byli po několika měsících výslechů propuštěni. Údajně všemocné StB se nepodařilo spojit si útoky na strážnice se jmény Mašínů, a proto mohla skupina pokračovat v činnosti.
Josef ani ostatní členové nezaháleli a podle vlastních slov plánovali Ctirada osvobodit, k čemuž měly sloužit i peníze získané z přepadení vozu s výplatami pro zaměstnance státního podniku Kovolis Hedvikov. Na tomto přepadení se podílel kromě Josefa Mašína i Václav Švéda. Byl to však Josef, kdo v sebeobraně zastřelil pokladního Josefa Rošického, který na lupiče vytáhl pistoli. O Rošickém se dlouho ve veřejném prostoru tradovalo, že byl člen lidových milic, s největší pravděpodobností však došlo k záměně na základě podobnosti jmen. Vzhledem k tomu, že byl Rošický zabit víceméně omylem, v sebeobraně, jsou tyto dohady zbytečné. A nelze tvrdit, že jeho zastřelení neslo ze strany útočníků nějaký politický podtext. Rošický tak byl pouze vedlejší obětí loupeže.
Peníze původně určené na realizaci osvobození Ctirada byly využity ke koupi motorek Jawa 500, které měly skupině usnadnit přesuny po republice. Volba to však byla zvláštní, neboť se jednalo o atypické a velmi silné stroje, tudíž i snadno sledovatelné. Můžeme to tedy připsat buď určitému amatérství či zkrátka snaze udělat si radost. Část peněz údajně padla i na vybavení Švédova domu.
Již v září 1953 podnikl Ctirad společně se Švédou sabotáž s cílem oslabit kolektivizaci – zapálili několik stohů v okolí obce Plivín. Vzhledem k tomu, že Mašín ani Švéda však útoky nedoprovodili jakoukoliv snahou propagovat své myšlenky a cíle, byly chápány jako pouhé žhářství. I tento incident si vyžádal oběť. Tou byl k požáru přivolaný dobrovolný hasič, kterého Ctirad postřelil do hrudi a hlavy, na čehož následky Ján Lecián přišel o oko.
Závěrečnou kapitolou příběhu skupiny kolem bratrů Mašinů pak byl jejich útěk na Západ. Mašínové, Paumer, Švéda a Janata se úspěšně dostali přes hranice do NDR, kde však bylo na jejich dopadení vynaloženo obrovské úsilí. Honu na skupinu se účastnilo na 20 tisíc příslušníků Volkspolizei, která v demilitarizovaném NDR svým charakterem nahrazovala některé funkce armády. Výsledkem bylo dopadení Švédy a Janaty, kteří byli později popraveni. Stejný osud potkal i Ctibora Nováka, který zůstal v Československu, ale na činnosti skupiny se významně podílel. Mašínům a Paumerovi se podařilo překročit hranici do Západního Berlína. Poté, co se od Američanů dozvěděli, že jejich diverzní výcvik a návrat do Československa nebude možný, odešli do USA, kde vstoupili do armády. Jejich hlavní motivací bylo údajně „dál zabíjet komunisty“, stejně tak ale mohlo jít pouze o snahu získat občanství Spojených států, neboť Mašínové ani Paumer se v exilovém hnutí nijak výrazně již dále neangažovali.
Mašíni a terorismus
Bratři Mašínové si tedy na své konto připsali „odbojovou činnost“ v podobě zabití dvou příslušníků národní bezpečnosti, jednoho pokladníka, zapálení několika stohů a vážné poranění dobrovolného hasiče. Při útěku pak zabili sedm příslušníků německé Volkspolizei. Jak však zabití těchto více či méně obyčejných lidí, kteří se na udržování režimu podíleli jen minimálně nebo vůbec, mělo oslabit komunistický režim? Možnou odpověď nabízí slovo, které dnešní média skloňují ve velkém v souvislosti s izraelsko-palestinským konfliktem nebo ruskou invazí na Ukrajinu. Terorismus.
Označení Mašínů nebo ozbrojených odbojářů za teroristy prakticky garantuje vyvolání negativní reakce a pohoršení v řadách jejich bezmezných zastánců, jako je například nakladatel a publicista Jiří Padevět. Otázka negativního a pobuřujícího významu slova „terorismus“ je však čistě otázkou toho, co si pod tím termínem představujeme. Moderní věda se přitom již posunula k chápání terorismu jako neutrálního výrazu pro specifickou sadu metod využívaných pro vedení politicky motivovaného ozbrojeného konfliktu. Alespoň tak totiž ve své knize Another Kind of War terorismus popisuje přední americký vojenský historik John A. Lynn. Lynn se shoduje s dalšími soudobými odborníky na terorismus, když jej charakterizuje jako politicky motivované použití násilí nebo jeho výhružky s cílem dosáhnout psychologického efektu na oběť i širší publikum.
Právě snaha o psychologický dopad na širší publikum dělá terorismus mezi ostatními formami politického násilí unikátním. Jeho cílem může být šokovat, vyvolat strach, přimět protivníka k přehnané reakci a tím vyvolat sympatie stejně, jako může jít o snahu o seberadikalizaci. Podobně barvitý by byl i výčet metod terorismu, neboť mezi ně může spadat cokoliv od bombardování civilních cílů s cílem zastrašit populaci po weaponizaci sexualizovaného násilí, výhružky smrtí nebo zabití symbolických cílů a představitelů moci protivníka. Právě poslední zmíněná metoda nabízí možnou spojitost Mašínů a ozbrojeného odboje s terorismem obecně.
Tato metoda totiž nabízí i malé a vojensky slabé skupině možnost významně ovlivnit politickou situaci v zemi ve svůj prospěch, či alespoň v protivníkův neprospěch. Takto bychom mohli vysvětlit zapálení stohů, tedy jako snahu ukázat neschopnost režimu pokračovat v kolektivizaci. Podobně pak zabitím příslušníků SNB poukázat na to, že režim ani jeho představitelé nejsou nedotknutelní a ozbrojený odpor má smysl. To vše má ale háček. Propaganda vlastní ideologie a vlastních činů je naprosto klíčovou součástí každého teroristického činu, jak ve svém výzkumu dokazuje kulturní historička Carola Dietze. Na tomto poli však skupina bratří Mašínů absolutně selhala, neboť se své činy snažila držet v tajnosti, což je sice pochopitelné z praktického hlediska, nicméně ozbrojené útoky jako takové pak nemohou mít žádný zásadní dopad na politickou situaci v Československu. Ba co hůř, ve finále se tato taktika obrátila proti Mašínům, když je využila komunistická propaganda k ospravedlnění boje proti vnitřnímu nepříteli podporovanému Západem.
V prakticky stejné době jako bratři Mašínové byla na jihu Čech aktivní také odbojová skupina Černý lev 777, která během svého působení provedla minimálně dva bombové útoky na sekretariáty KSČ v Sedlčanech a Milevsku. Při druhém z útoků zemřel příslušník SNB, který sekretariát hlídal. Na rozdíl od Mašínů se však k útoku přihlásili několika letáky a na rozdíl od Mašínů tak úspěšně vyvolali strach z existujícího ozbrojeného odporu, zatímco Mašínové navenek působili spíše jako lupiči, kteří se nejprve ozbrojili a poté vykradli vůz s výplatami pro dělníky. Nebo by tak alespoň působili, kdyby si bezpečnostní orgány dokázaly přepadení opravdu spojit. Pokud provedené útoky Mašínů byly pouhou přípravou na větší akci, jako mohl být například údajný atentát na Klementa Gottwalda nebo „postřílení estébáků cestou na střelnici“ (oboje ve filmu zazní), dalo by se vše pojmout jako součást širší kampaně. Bratři a jejich spolupracovníci však žádný útok s potenciálně větším dopadem neprovedli, a hlavním výsledkem jejich činů tak byli mrtví a zranění členové SNB nebo SDH a malé škody na majetku.
Už porovnání s Černým lvem 777 ukazuje, že o efektivním ozbrojeném odboji v případě skupiny bratří Mašínů můžeme jen těžko hovořit. A vzhledem k tomu, že jejich motivace a cíle známe čistě z jejich zpětného vyprávění, nelze je ověřit (ani popřít). Zpětné vyprávění je obecně moderní historickou vědou považováno za nespolehlivé a musí být podrobováno kritické analýze. Bohužel ne každý historik nebo publicista je na toto dostatečně odborně vybaven a orálně-historické práce jsou tak často zkreslené. Odlišné případy rozsáhlého ozbrojeného odporu známe však i z dalších států vznikajícího východního bloku. Naopak Československo bychom měli označit za příklad velmi málo rozvinutého odbojového hnutí, obzvláště pokud jej porovnáváme například s Polskem nebo Pobaltím, kde byly aktivní desítky tisíc odbojářů a jejich aktivita pokračovala do šedesátých let.
Co se do filmu vešlo a co se nevešlo?
Jak ale příběh bratří Mašínů vypráví nový film? Scenárista Epstein s režisérem Mašínem si vybrali takříkajíc cestu nejmenšího odporu a pokusili se neurazit ani jednu stranu pomyslné barikády. Minimálně u Josefa Mašína se to nepovedlo. Mašín se k filmu nevyjádřil příliš pozitivně, když řekl, že film není o něm a jeho bratrovi. A má vlastně pravdu. Film pojednává spíše než o příběhu odbojové skupiny o dvou bratrech, které jejich osobní revolta dovedla k pokusu o ozbrojený odpor proti komunistické diktatuře, což je později donutilo k útěku na Západ.
Ve filmu tak sledujeme přepady strážnic v Chlumci nad Cidlinou a v Čelákovicích, které jsou jednak pro laika nejznámější a zároveň pro Mašíny musely být nutně psychologicky nejdůležitější. Stejně tak vidíme, jak jejich činnost ovlivnila osobní životy jich samých i jejich nejbližších. O něco kontroverznější je zahrnutí tvrzení, že skupina se chtěla pokusit o atentát na Klementa Gottwalda, o čemž neexistuje jediný důkaz. Nutný akční závěr filmu přináší útěk na Západ před příslušníky Volkspolizei. Neméně dramatické a emocionální je i shledání v Berlíně a schůzka s americkým důstojníkem, který však oproti realitě filmovým bratrům dává naději, že se budou moci vrátit do své vlasti a vést tam s podporou USA guerillovou válku proti komunistickému režimu.
I přes tyto detaily nejde Tomáši Mašínovi a scénáristovi Epsteinovi vytknout nějaké zásadní faktografické kiksy nebo smyšlenky. Oblíbenou kratochvílí mezi komunitou historických nadšenců je samozřejmě kritika kostýmů a reálií, ale ani zde film zásadně nepokulhává. Jedinou výjimkou je kostýmové vybavení příslušníků německé policie, kde je očividně problém spíše v rozpočtu filmu než ve vyložené nedbalosti filmařů. O něco zajímavější kostýmovou volbou by bylo, kdyby bratři Mašínové nosili ve svém volném čase části amerických nebo britských uniforem. To totiž vskutku dělali ještě na přelomu padesátých let a v Poděbradech díky tomu museli vyčnívat z davu. Mladší z bratrů měl dokonce ve svém průkazu fotografii v americké uniformě! Tento drobný detail by mohl ve filmu podpořit sílu osobní revolty obou mladíků.
O něco větším prohřeškem nebo možná i snahou ovlivnit narativ příběhu je vynechání záběrů podříznutí příslušníka SNB v Čelákovicích a stejně tak ve filmu nevidíme loupež peněz a zabití pokladníka, to se odehrává pouze mimo kameru. Samozřejmě lze argumentovat tím, že bylo třeba posunout děj filmu a brutalita podřezávání příslušníka by byla na česká kina příliš. Právě ale absence bezcitnosti a brutality usmrcení omráčeného řadového příslušníka SNB je věc, která v příběhu zásadně chybí. Film je tak k Mašínům o něco přívětivější, než by si v těchto případech zasloužili, aby mohl být film označen za objektivní.
Marnost celé debaty a možná cesta ven
Jak si tedy film stojí ve sporu dvou vyhrocených narativů, výkladů příběhu bratří Mašínů a jejich skupiny? Přináší do debaty vůbec něco nového? Popravdě, ano i ne. Z filmu vyloženě čiší snaha nestavět se na stranu ani jednoho narativu. Neprezentuje Mašíny jako hrdiny odboje (a přiznejme si, je to označení, kterého se mnozí báli a k filmu přistupovali s nedůvěrou, a to včetně autora tohoto článku), zároveň se obloukem vyhýbá zobrazení Mašínů jako obyčejných vrahů, případně hejsků, kteří si chtěli ve stínu svého otce něco dokazovat. A možná právě tenhle umírněný postoj k celé věci je to, co český veřejný prostor v otázce Mašínů potřebuje. Co však již potřebné není, je výsledná plytkost a mdlost celého filmu, který nenutí diváka zaujmout nějaký sofistikovanější postoj. Možná právě morální plochost je to, co filmu vytýkat nejspíše můžeme a měli bychom.
Tomáš Mašín s Markem Epsteinem nakonec ve svém filmu vypráví příběh dvou bratrů, kteří byli osobně zasaženi nástupem režimu a jeho represivním aparátem. Bratrů, kterým diktatura zabavila byt, popravila rodinné známé, pošlapala odkaz jejich otce a v neposlední řadě jim také neumožnila dostudovat a žít své životy, jak si je představovali. Tito bratři z podobně zasažených přátel složili „odbojovou“ skupinu a s cílem škodit svému nepříteli – režimu – se ozbrojili. Než však stihli konat a opravdu režim zasáhnout, bylo pro ně v Československu příliš horko a oni museli opustit svou rodinu a domov. Možná se opravdu chtěli vrátit a se západní podporou pokračovat v boji proti komunistům, jisté však je, že k tomu nikdy nedošlo a bratři se na Západě nijak zásadně nezapojili do českého exilového odboje.
Největší skvrnou na příběhu Mašínů jsou každopádně zabití příslušníci SNB, pokladník a vážně postřelený dobrovolný hasič. Snažit se zpětně morálně hodnotit a případně omlouvat jejich činy, jak činí jedna či druhá strana barikády, je vlastně zbytečné. Možnou cestou z tohoto motance oslavování a obdivování by byla omluva od posledního žijícího aktéra Josefa Mašína. Nikoliv omluva za ozbrojený odpor vůči státu, ale omluva rodinám zabitých. A možná je právě umírněný narativ filmu, který se zaměřuje na osobní rozměr celého příběhu, tím, co nám může pomoci dospět k nějakému závěru. K závěru, že nebudeme z Mašínů dělat ani hrdiny odboje, ani bezcitné vrahy hnané touhou vyzkoušet si zabíjení, ale že celý příběh budeme vnímat lidsky s ohledem na situaci Mašínů i oběti jejich rebelie proti komunistickému režimu. Bohužel mdlost výsledného díla nejspíše způsobí, že film brzy nikoho nebude zajímat a zapadne do plejády zapomenutelných českých pokusů o velké historické příběhy.
Autor je historik.