Hlavní obsah

Hudebník Emil Viklický slaví pětasedmdesátiny: Jazz je dobrodružství muziky

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Jazzový pianista a skladatel Emil Viklický je známý originální tvorbou a virtuózní hrou. Ve čtvrtek 23. listopadu oslaví pětasedmdesáté narozeniny. Při této příležitosti vychází remasterovaná reedice jeho alba z roku 1991 Za horama, za lesama… Nahrál je s kontrabasistou Františkem Uhlířem, bubeníkem Cyrilem Zeleňákem a hosty, houslistou Jiřím Pavlicou, cimbalistou Milanem Malinou, saxofonistou Františkem Kopem a zpěvačkami Ivou Bittovou a Věrou Domincovou.

Foto: Supraphon/Lukáš Kadeřábek

Emil Viklický s reedicí svého alba z roku 1991

Článek

Umělci obecně nechodí do důchodu, jsou aktivní, dokud jim to zdraví dovolí. Proč to tak je?

Nevidím důvod, proč by do důchodu měli odcházet. Když si představím, že bych měl být doma a koukat se na televizi, vím, že bych to nevydržel. Budu hrát, dokud to bude možné, a chápu, že to tak mají i mnozí ostatní.

Jak pětasedmdesátiny oslavíte?

Ten den budu mít představení v olomouckém Arcidiecézním paláci s Jirkou Lábusem, takže na pódiu. Představení se jmenuje Proč si nezatančíte, pro pražské Divadlo Viola ho sestavila v roce 2002 má žena. Je to soubor povídek, básní amerického umělce Raymonda Carvera. Říká se o něm, že byl Hemingway osmdesátých let. Žil v letech 1938 až 1988.

O den později mi olomoucká Univerzita Palackého bude udělovat čestný doktorát. Akcí kolem mých narozenin ale bude více. Těší mě, když jsem v pohybu a něco se děje.

Viklický: "Vždycky jsem vyskakoval z jazzové krabice"

Kultura

V Olomouci jste se narodil. Zůstal jste jí věrný po celý život?

V mysli ano, ale žil jsem v Olomouci jen do svých třiadvaceti let. V roce 1971 jsem odešel na vojnu do Prahy, do Armádního uměleckého souboru.

V té době jsem už znal jazzmana Luďka Hulana, který mi rok předtím nabídl práci. Studoval jsem ale ještě matematiku, a tak jsem mu řekl, že moc děkuju, ale musím dokončit školu. To se stalo.

Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého byl v Praze na Pohořelci. Luděk Hulan bydlel kousek odtamtud v Nerudovce, hned po příjezdu jsem s ním začal hrát. Říkal jsem si, že to v Praze zkusím s jazzem jen jeden rok, potom z toho byly dva roky. V říjnu 1974 mě vzal Karel Velebný do jeho SHQ a já se do Olomouce už nevrátil.

Živil jste se někdy matematikou?

Vůbec ne. Po maturitě jsem chtěl studovat skladbu v Brně na JAMU. Otec mi s odkazem na mého strýce akademického malíře Viktora Viklického položil otázku, jestli opravdu chci být další umělec v rodině.

Komunisti totiž mého strýce zavřeli a nikdo přesně nevěděl za co. Neodporoval jsem a šel dělat přijímačky na matematiku.

Foto: archiv Emila Viklického

Při jednom svém setkání se spisovatelem Harukim Murakamim v Japonsku

Dozvěděl jste se, za co byl váš strýc zavřený?

Někdy v letech 1948 a 1949 komunisté vytvořili revoluční výbory, které mohly poslat do kriminálu takzvané nepřátele socialismu. V podstatě zavřeli, koho chtěli.

Můj strýc byl bonviván, a tak se jim nelíbil. V rozsudku bylo napsáno, že prý v hospodě prohlásil, že není Boha, který by ho přinutil, aby pracoval na komunisty. On to určitě řekl možná i jadrněji, a tak skončil ve vězení.

Kdy jste objevil jazz?

Otec studoval v Brně architekturu, přišla válka a on studium nedokončil. Po válce se stal asistentem malíře Jana Zrzavého, který v Olomouci na fakultě učil. Jedním z otcových žáků byl Jiří Pravda, jenž bydlel hned vedle nás.

V Lanškrouně se hrál jazz na zámku

Kultura

Když mi bylo asi deset let, přišel k nám a začal se mnou začal bavit o muzice. Řekl mi, že to, co hraju na klavír z not v hudební škole, je jen jedna z možností. Na piano lze ale také hrát jinou muziku, jazz, a to jen podle sluchu, bez not.

Naučil mě základní strukturu, dvanáctitaktové blues. Zahráli jsme si duet, Jirka na saxofon, já na klavír. Začalo mě to velice bavit. Tím mě přivedl k jazzové muzice.

Co pro vás jazz znamená?

Jazz je dobrodružství muziky. Když se naučíte jazzové řemeslo, nemusíte se dívat do not, stačí poslouchat, co hraje váš kolega na pódiu či ve studiu.

Když jsme s Jirkou Pravdou poslouchali rádio Svobodná Evropa a slyšeli písně Franka Sinatry, bylo mi intuitivně jasné, že ten, kdo ho doprovází na klavír, má velikou svobodu. V nadsázce se dá říci, že si hraje, co chce. To mě strašně bavilo a přitahovalo. A přitahuje mě to dodnes.

Foto: Archiv Emila Viklického

Trumpetista a skladatel Wynton Marsalis a Emil Viklický v Rudolfinu

Býváte někdy se svými koncerty nespokojen?

Občas ano. Vždycky chci odevzdat naprosté maximum, jako muzikant se ze sebe takříkajíc vydat. Mohou ale nastat okolnosti, které způsobí, že se koncert povede méně. Může to být horším nástrojem, rozladěným pianem, špatnou náladou, nemocí. Kvůli tomu se koncert nemusí podařit na sto procent, ale protože jsem profesionál, lidé, kteří přišli, to nesmějí poznat.

Máte rád improvizaci?

Mám, ačkoli musím říct, že volnost při ní zdaleka není tak velká, jak by se mohlo laikům zdát. Muzikant je omezen formou, harmonií, stylem i vkusem.

Často vidím na internetu záznamy koncertů, při nichž hráč na pódiu předvádí skvělou nástrojovou techniku, ale obsah za moc nestojí. Improvizace není jednoduchá věc. Hlavní je poslouchat se, neprosazovat sám sebe, vnímat celek, který společně vzniká.

Emil Viklický

  • Narodil se 23. listopadu 1948 v Olomouci.
  • V roce 1974 získal cenu za nejlepšího sólistu na Československém amatérském jazzovém festivalu a stal se členem souboru SHQ Karla Velebného.
  • V roce 1977 obdržel stipendium na studium kompozice a aranžování u Herba Pomeroye na Berklee College of Music v Bostonu.
  • V roce 1985 vyhrál druhou cenu v soutěži konzervatoře v Monaku za svou skladbu Cacharel.
  • V letech 1991 až 1995 byl prezidentem České jazzové společnosti.
  • Nahrál více než třicet alb, je autorem tří oper.

Před pár dny vyšlo v reedici vyšlo album Za horama, za lesama… Tvoří ho osm původních folklorních předloh a dvě vaše autorské kompozice. Jste folklorista?

Nejsem, ale jsem janáčkovec. Vždycky mě na Janáčkovi zajímala jeho úžasná schopnost vytvořit drama, napětí a emoci na dvou taktech. Logicky jsem se tedy začal zajímat o jeho hudební východiska, což jsou lidové písně a nápěvky mluvy.

V době, kdy jsem studoval, v Olomouci jsem si v antikvariátu za patnáct korun koupil knížku Moravské písně milostné, sborník Leoše Janáčka a Pavla Váši. Mám ji dodnes. Postupně jsem získával informace i od folkloristů, například od Jury Pavlici nebo Zuzany Lapčíkové.

Má první deska V Holomóci městě, která vyšla v roce 1978, má částečně folklorní inspirace.

Vaším fanouškem je slavný japonský spisovatel Haruki Mirakami. Chodí na vaše koncerty?

Murakami byl během let na třech mých koncertech v Tokiu. Několikrát jsme spolu hovořili, poprvé asi před deseti lety.

Vyprávěl mi, že má hrozně rád Janáčka a že se byl podívat na Lišku Bystroušku. Líbila se mu prý tak, že po odpoledním představení zůstal sedět v lóži a počkal na to večerní.

Vrátil jsem se před pár dny z Tokia, kde jsme hráli s mým triem. K naší velké radosti opět na koncert přišel Haruki Murakami. Seděl v první řadě s mým vydavatelem, majitelem firmy Venus Records.

Koncert se oběma velice líbil, mé trio bude pro Venus Records točit další CD v 2024.

Cenu Gustava Broma 2014 převezme v Brně pianista a skladatel Emil Viklický

Vaše zprávy

RECENZE: Berenika Kohoutová kráčí od večírků k budoucnosti

Kultura

Reklama

Související témata:
Emil Viklický

Výběr článků

Načítám