Martin Profant: Všichni jsme závislí na míře osvícenosti nebo idiocie těch, kdo právě vládnou

23. 11. 2023

 Píšete, že podíl veřejného financování výzkumu a vývoje na státních výdajích není zanedbatelný a dosahuje několika procent HDP. V zemích EU jsou zpravidla vyšší než výdaje na zbrojení. Nenastala v tomto ohledu s vypuknutím války na Ukrajině a na Blízkém východě změna k horšímu? Fialova vláda škrtá i ve školství. Výdaje na vědu a výzkum mají být zredukovány o 10 procent. Do jaké míry se prostředky alokované na výzkum a vývoj přesunují na nákup předražených zbraní, pokud k této konkrétní transakci skutečně dochází?

Pokud vím, výdaje státního rozpočtu na vědu, výzkum a inovace mají podle návrhu vlády zůstat v roce 2024 přibližně stejné jako v roce 2023. Tedy neklesají nominálně, ale vzhledem k inflaci dochází k reálnému poklesu. A odhadnutelně pokračuje i pokles podílu na hrubém domácím produktu. Situace podobná jako ve školství: dá se to přežít, ale hrozí rozpady funkčních týmů, zastavení slibných projektů -- prostě zadlužujeme budoucnost.

Válka na Ukrajině přitom funguje nanejvýš jako alibi pro ideologickou posedlost ODS a vládních trpaslíků, se kterou odmítají akceptovat, že řešení nerovnováhy veřejných financí nemohou být nahodilé a neudržitelné škrty výdajů  -- například úspory na platech ve školství se vrátí další rok, kdy bude vláda muset buď porušit zákon, nebo zvyšovat platy skokově --, ale zvýšení daní, hlavně zavedení progresivní daně z příjmu. Důsledky této posedlosti pochopitelně nejtvrději dopadají na oblasti, které jsou závislé na státním rozpočtu a zároveň se nepodílejí na přímém provozu státu, tak jako soudci nebo policisté. Školství, věda a výzkum, kulturní instituce, sociální služby, všichni jsme závislí na míře osvícenosti nebo idiocie těch, kdo právě vládnou. 

Jakými konkrétní způsoby lze neoliberálními deformacemi vykuchané vědecké bádání reformovat tak, aby bylo ve vztahu ke společnosti „otevřené a tedy jaksi administrativně nevyzpytatelné“?

Vědecké bádání je vždycky otevřené, a tedy jaksi administrativně nevyzpytatelné. Může se to překládat do byrokraticko-manažerského newspeaku ledasjak, například “prvek neurčitosti”, ale jednoduše řečeno, pokud děláte něco tvořivě, nemůžete to předem bezezbytku naplánovat. Spíše jde o to, té tvořivosti nepřekážet a učinit předvídatelné alespoň její vnější podmínky.

Určitě potřebujeme pevný a s ohledem na inflaci indexovaný rámec výdajů na vědu a výzkum na několik let. Ideálně na pět až sedm, protože to přibližně odpovídá obvyklým výzkumným projektům. Oslabil by se tak vliv případné vládní idiocie, ale hlavně pak můžeme odpovědně vytvářet badatelské týmy.

Potřebujeme se zbavit absurdní představy, že bychom mohli výsledky bádání –dejme tomu v archeologii a jaderné fyzice – převádět na společného jmenovatele a podle toho rozdělovat peníze. A také mimořádně blbé myšlenky, že v provozu vědy lze simulovat trh. To se týká i grantových soutěží, konkurenční účelové financování je jistě potřebnou složkou mixu finančních toků, ale nemělo by se blížit polovině veřejných zdrojů.  Máme kultivované metody scientometrie a ty nám poskytují řadu cenných informací, ale politické rozhodování o vědě, zvláště v relativně malé zemi, s těmito informacemi musí poctivě pracovat, a přitom je nesmí používat jako alibi namísto odpovědného rozhodování.

Jak hodnotíte polemiku mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem o tzv. Českém údělu. Jak tato debata reflektuje jiné intelektuální disputace napříč českými dějinami a jaký (či zda) má přínos pro dynamiku vědeckého poznání v ČR?

Jaroslav Střítecký se vyjádřil – trochu zlomyslně, ale přesně – o Kunderově Českém údělu jako o výtvoru generace "stárnoucího mládí komunismu". Zavázáni svým životopisem se její příslušníci v roce 1968 ocitli v situaci, kdy se museli proti byrokratické diktatuře pokusit vybojovat "svobodu a demokracii, jakou svět neviděl". Od počátku věděli, že je to poměrně beznadějný boj, ale jinak by zradili sama sebe. Havel rozbil – a neměl s tím velkou práci – iluzi takové světodějnosti jako nabubřelé gesto.  Polarizace, kolem které se pak koncentrovaly úvahy o významu a beznadějích Pražského jara.

Pokud se Havel a Kundera při svých protichůdných osobnostech v něčem shodli, byla to nedůvěra k dějinám. Havlova kritika Kunderova Českého údělu jako snahy „rozptýlit konkrétní historickou odpovědnost konkrétních historických osob do nepostižitelného kosmu obecných dějinných paralel" není tak úplně přiměřená. Pokud Kundera konstatoval, že „my jsme nedělali historii, my jsme ji podstupovali“, pak to není morální alibi. Odpovědnost těch, kdo dějiny podstupují, není menší než těch, kdo je dělají.  A koneckonců, ty texty z let 1968 a 69 jsou o tragické nutnosti pokusit se dějiny dělat, pokud se k tomu otevřela šance. Byť je to pravděpodobně jen šance prohrát.

To nejdůležitější, co z mého pohledu z kunderovské strany polemiky zůstalo, je rozvinutí pojmu nesamozřejmého národa. V textu v knize ho čtu jako kongeniální vyjádření s Patočkovou československou možností a s Kosíkovým středoevropským národem. Jde, řečeno s Patočkou, o nacionalitu bez nacionalismu.

Kladete v jisté souvislosti podnětnou otázku: Proč by měl člověk vůbec přijmout závazek k národu? Zvlášť v době, kdy je kvůli globalizaci a jiným faktorům národnostní koncept víceméně překonaný?

Závazek vůči národu a závazek vyplývající z příslušnosti k určitému národu. Vykládal jsem to ve své kapitole s pomocí pojetí nesamozřejmého národa, protože v důsledků nikoliv šťastných historických událostí vypracovali v tomto pojetí čeští autoři v šedesátých a sedmdesátých letech poslední, nejméně o půl století opožděné, vybroušené promýšlení toho, jak národ zprostředkovává mezi světovostí a mezi životem a tvorbou v konkrétní historicko-geografické situaci. Tedy, jak na jedné straně vtahuje lidi zakořeněné v místních tradicích a sousedských komunitách do společenství národa a občanství příslušného národního státu, na druhé, jak vytváří národní kulturu jako portál, který nám zprostředkovává pomocí zpřehlednění, referencí, interpretací a v prvé řadě prostřednictvím překladu dialog s lidmi celého světa a napříč dějinami.

To je funkce, kterou vykonával každý moderní národ, ale v českých zemích jsme vůči ní byli vždycky extrémně vnímaví, právě protože tu byla nesamozřejmá. A uvědomovali jsme si, do jaké míry je to otázka volby.

Dneska se, slovy Ulricha Becka, z národa stala zombie-instituce. Ale ta potřeba portálu mezi lokálním (situovaným tady a teď) a světovým zůstává, spíš se stává ještě naléhavější a globální komunikační jazyk to vyřešit nemůže. Zůstává tak odpovědnost vůči konkrétnímu historickému společenství, ve které žijeme - pomáhat udržovat a inovovat ten zprostředkující portál.  A také odpovědnost, které spolu s ostatními v tom společenství sdílíme.

Pociťujeme určité rozpaky, když máme to konkrétní historické společenství nazývat národ. Z dobrých důvodů, protože je dnes nepoměrně otevřenější a mnohem více zapletené do globálních souvislostí, než byl ten nesamozřejmý národ Kunderův, Kosíkův a Patočkův.  Co ale zůstává, to je zvláštní charakter naší odpovědnosti, kdy záleží jen na každém z nás, zda ji přijme.

Soudíte, že dnes je věda takříkajíc v korozi. Pokud se tomu věda jen stěží může bránit prostředky, jež má k dispozici - jak sám píšete - jaké jsou možnosti nápravy tohoto nelichotivého stavu?

Přesněji řečeno, korozi je dnes vystavena věda, respektive autorita vědy ve veřejném prostoru. Vědecký poznatek se bere jen jako jeden názor mezi názory. Oni vždycky byli lidé, kteří věřili například při ochraně proti epidemii více trenérovi tantrického sexu nebo lokální analogii Romana Šmuclera než příslušnému lékařskému odborníkovi. Ale zároveň působil v moderní době docela silný společenský konsensus, ve kterém se uznávala výsadní pozice vědy při vytváření faktického a expertního poznání; jakýsi ochranný film proti korozi. 

V pandemických letech mě příjemně překvapilo, kolik máme odborníků, kteří dokážou o věci mluvit jasně, přesvědčivě a nearogantně. Jenomže při prosazování samotných protiepidemických opatřeních se mnohem víc než na přesvědčivost osobností, jako je Jan Konvalinka nebo Rastislav Maďar, sázelo na  plukovnické rozkazování a reklamní šoty, ve kterých celebrity propagovaly nošení roušek prakticky stejnou formou jako v jiných dobách propagují fixační krém coregu nebo vložky s křidélky, které vám umožní „být vždy sama sebou“.

Oslabení společenského konsenzu o autoritě vědy je nutný a do jisté míry zdravý jev v masové demokracii. Malér je, že věda je ve střetu názorů v dnešní klipové mediasféře v nevýhodě. Musí argumentovat přesně a úplně, proto jsou její vysvětlování dlouhá a nudná, její pravdy jsou vždy omylné a sporné, k její cti patří přiznávat, kde si je nejistá, zatímco každý demagog a guru ví, jak to opravdu je. Hledat nové prostředky proti korozi je těžké a zatraceně nutné, protože dosavadní fungování moderní demokracie je mimo jiné založené na předpokladu fungování vědeckého poznání jako arbitra ve sporech o fakta.

V knize zmiňuji korozi v souvislosti s kritérii financování vědy, která neuznávají význam vědecké publicistiky a popularizace a která považují přednášky pro veřejnost za plýtvání drahým časem úzce profilovaných lidských zdrojů. A potom v souvislosti s manažerskou, chcete-li neoliberální proměnou vědeckých institucí. Dobré jméno výzkumného pracoviště nebo univerzity je třeba nákladně udržovat a zhodnocovat prostřednictvím marketingových technik, protože představuje značku, která má vysokou cenu, anebo je alespoň nutné předstírat, že ji má. A tuto značku nemůžeme riskovat veřejnými skandály, tahanicemi se šarlatány. Ale nesmíme ji ohrožovat ani tím, že příliš přiznáváme rozpornost nebo nejistotu našeho stavu poznání. Ani nemluvě o skandálním chování badatelů, kteří při zkoumání nějakého “darebáckého režimu” sice nezpochybnili jeho špatný charakter, ale dospěli k závěrům, které neodpovídají zcela očekáváním té správné strany v hybridní válce.

Náprava stavu? Spíše, jak se s tím naučit žít. A jak obnovit instituční filtr akademické svobody, který sice neodděluje jako čínská zeď badatele od aktivistických diskusí (a ideologických, byznysových atd. zájmů), ale umožňuje mu, aby s nimi pracoval s odstupem potřebným pro autonomii jeho vlastní práce.  

Jak hodnotíte dnešní stav vědeckého poznání ve Vašem oboru v českých podmínkách a jak jinde ve světě? A lze vaši zkušenost extrapolovat na sociální vědy v České republice, či nikoliv?

Filosofie v českých zemích bývala tradičně sotva průměrná a nejistá. Od devadesátých let 19. století dosáhla na úroveň, kdy tu a tado širšího evropského povědomí a diskusí. A pak tu máme několik originálních a fascinujících děl, vznikala vždycky tehdy, když katastrofická historická krize přímo donutila dobře evropsky vzdělaného českého filosofa mluvit o tom, co se mu, slovy Václava Havla, zapisovalo do vlastní kůže. Optimisticky řečeno, současná česká filosofie je ve stavu, kdy by dokázala novou katastrofickou krizi zúročit, tedy aktuálně sotva průměrná a dosti nejistá, místy na globální úrovni.