STARÁ ŠUMAVA: Tradice svaté Cecílie
Vracíme do časů, kdy zvláště na venkově byla téměř každá práce spojena s nejrůznějšími zvyky, písněmi a úkony, kdy každé roční období s sebou přinášelo jiné obyčeje, písně, zábavy a povinnosti, které především na venkově a v malých městech neodmyslitelně patřily k rodinnému i společenskému životu. Staré rituály a oslavy očekávání příchodu nového roku byly v době předkřesťanské mnohem živelnější, bujařejší a hlučnější, spojené s hostinami, tancem a všeobecným veselím.
V křesťanském vnímání však toto bylo z valné části nepřijatelné, a proto se zrušilo či se přeměnilo v duchu tichého prožívání křesťanského adventu. Ale přestože se doba zklidnila, zvážněla a naplnila se až “malebnou” atmosférou velkého očekávání, lidové obchůzky vždy zůstaly nedílnou součástí adventního času a to až do 19. století. Poté zrychlený tep doby, dvě hrozné světové války i další události, znamenaly postupný zánik těchto kratochvíl. A tak bychom mohli pokračovat dále. Ale nechme již stálého vzpomínání a lamentování nad tím, jak bylo, a spíše se zamysleme nad tím, co můžeme udělat pro to, aby pro nás a naše blízké byl letošní advent takový, jaký ho chceme mít – pohodový, sváteční a hlavně klidný.
Podle legendy pocházela ze starého římského rodu Ceciliů. Již v mládí se stala horlivou křesťankou. Nosila sice šaty odpovídající vznešenému stavu, ale pod ně si oblékala žíněnou košili. Nepotrpěla si na zábavy, ale učila se hudbě a zpěvu, aby takto mohla chválit Boha. Zavázala se slibem věčného panenství. Sv. Cecilie patří s dalšími, sv. Martinem a sv. Kateřinou, mezi světce spojené s lidovými obyčeji, které si připomínáme v předadventní době.
Protože Sv. Cecilie byla hudebně nadaná (stala se kromě jiného patronkou chrámové hudby a hudebníků), naši zbožní předkové se chtěli vyrovnat kněžským sborům zpívajícím žalmy k oslavě Boží a tak vytvořili zvláštní sbory laiků (nekněží). Vznikaly v mnoha českých a moravských městech v dobách jednotného vyznání od pol. 15. st. Měly důležité místo v kulturním životě té doby. Členy sborů (kůrů) se stávali nejen vzdělaní měšťané (odtud název literáti), ale i řemeslníci, kteří uměli zpívat. Jejich vnitřní organizace fungovala jako u cechů. Stanovy jim určovaly jako hlavní povinnost zpěv při ranních mších o adventu a o zasvěcených svátcích. Hudebníci nepoužívali hlučné nástroje, výjimku měly „líbezné varhany“, se kterými je sv. Cecilie často zobrazována. Každý člen platil příspěvek.
Největší rozvoj nastal v 15. a 16. st. Jejich přesný počet není znám, odhady hovoří asi o stu bratrstev v Čechách a asi o padesáti na Moravě. Členové používali bohatě vyzdobené zpěvníky. Díky těmto sborům zůstaly zachovány i přes rabování Čech Švédy v třicetileté válce. Na den sv. Cecílie, patronky hudebníků (22. listopadu), scházeli se podle stanov členové literátských bratřin, zpěváckých a hudebních bratrstev k výročnímu shromáždění. Tam po mši svaté jednali o spolkových věcech, přijímali nové členy, prohlíželi spolkové hudební nástroje, rozhodovali o podpoře neduživých druhů, vdov a sirotků. K večeru šli do hospody, kde se konala veselá taneční zábava Cecilská, „Cecilka“, na rozloučenou s veselostí před adventem.
Na Cecilku se chodilo jen tak a „napolo“ svátečně. Cecilka se slavila jako slavnost celé obce. Ba k půlnoci přišli i maškarádi, kominík, žid s rancem, mlynář, kovář s harmonikou, chasníci v ženských šatech a skotačili a dováděli (kominík mlynáře černí, mlynář ho moukou z pytlíku posypává atd….).
O zábavě na sv. Cecílii se za všeobecného ticha při zahájení vždycky zpívávala muzikantská a kantorská píseň: 1. Slavný ouřad učitelský, ten jest hoden vší vážnosti; neboť jejich služba milá mezi anděle se rovná. – 2. Nezávidějte jim pití, jejich ouřad chce to míti, co oni se nakřičejí, když v školách dítky cvičejí. – 3. Ráno křičí: „Počítejte, pište písmo a rechnujte.“ Odpoledne zas s muzikou, trápí se chvíli
velikou. – 4. Učitelé, ti když zemřou, před trůn Boží hned si sednou, andělé je přivítají: Vítáme vás, kamarádi. – 5. A ta svatá Cecilie, na varhany ukazuje, že bude muzicírovat, Bohu chválu a čest vzdávat.
Po zaniknutí literátských sborů a muzikantských družin zapomínalo se na patronku muzikantů sv. Cecílii a místo Cecilek se přenesly zábavy na rozloučenou před adventní a vánoční dobou na den sv. Kateřiny ( 25. Listopadu). Ustálil se zvyk, že ženy a dívky postaraly se o pohoštění tanečníků a o muzikanty. Legenda o svaté Cecilii hudbou velebící Boha, se stala inspirací pro řadu umělců od starověku do dnešní doby.
Je připomínána na obrazech Raffaela Santiho, Petra Paula Rubense, Guida Reniho, povídkách a básních G. Chaucera a Johna Drydena, hudbě G. F. Händela, Henry Purcella, Alessandra Scarlattiho, čii skladateli současnosti Benjamina Brittena či Jiřího Stivína.
Zdroj: SCHAUBER Vera; SCHINDLER Hanns Michael. Rok se svatými, 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora