„Šutrárna“ v Hořicích plní sny umělecky nadaných dětí. V rodinné atmosféře se rodí sochaři i malíři

8 fotografií

Na vše se zeptáme akademické sochařky Martiny Hozové, která přišla do studia i se svými studenty Ludmilou Váňovou a Samuelem Grófem.

Zleva: Samuel Gróf, Ludmila Váňová a Martina Hozová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Co všechno v Hořicích budoucí keramiky a sochaře učíte?
Martina Hozová: Na naší sochařsko-kamenické škole máme tři obory, sochařství, restaurování a malbu. To znamená, že zde připravujeme studenty, aby se naučili uměleckořemeslným dovednostem a potom to samozřejmě mohli nějak prohlubovat v životě i dál, například v navazujícím vysokoškolském studiu.

Zajímá mě socha a figura jako reliéf. Technicistní prvky mě vždy fascinovaly. Tedy propojení technického světa s animálním, to mě zajímá.
Martina Hozová, akademická sochařka

Co přesně studujete, Ludmilo a Samueli?
Ludmila Váňová: Já jsem studovala u nás na škole čtyři roky volnou sochu a teď jsem začala studovat ještě jeden rok u paní Hozové restaurování.
Samuel Gróf: Já jsem teď v maturitním ročníku užitá malba.

Čtěte také

Nejmodernější scanner na světě najdete, možná překvapivě, na kamenické škole v Hořicích

Vy jste také tuhle jedinečnou hořickou školu absolvovala, paní učitelko? A co vás přivedlo k sochařině, k umělecké cestě?
Martina Hozová: Ano, ale opravdu je tomu hodně dávno. Někdy v roce 1985 jsem nastoupila a v roce 1989 maturovala. Jako malá holka jsem navštěvovala lidovou školu umění a tam vznikla ona láska k tvoření, tendence k tomu, hrát si s hlínou nebo s barvičkami. To mě přivedlo na sochařsko-kamenickou hořickou školu, protože tenkrát nebyl výběr uměleckých škol takový, jaký je dnes. Takže to byla jedna z možností a rovněž to bylo i strategicky blízko Hradce Králové.

Jak vzpomínáte na svá studentská léta?
Martina Hozová: Bylo to po základní škole, kde jsou děti takové nepřetříděné. A tady už byli lidé s podobnou krevní skupinou, a byla to svoboda. V té době to byla skutečně oáza, člověk na té škole pookřál a zjistil, jak moc ho to baví. Bylo to opravdu úžasné období, které pak pokračovalo i dál.

Musí to být náš život. Je to uvolňující činnost. Teď jsme si vytvořili skupinu Utržení, kde se věnujeme nějaké symbióze nás všech.
Samuel Gróf, student hořické kamenické školy

Čemu se konkrétně věnujete ve své umělecké tvorbě?
Martina Hozová: Zajímá mne socha a figura a reliéf. Řeším především tato témata, snažím se do nich implantovat i technicistní prvky, které mě vždy fascinovaly. Tedy je to takové propojení onoho technického světa s tím animálním. To mě zajímá, nějaké metafory a tak. Nedávno jsem měla výstavku s názvem Šly panenky silnicí tady v Hradci Králové v nově otevřené Galerii Škroupovka. Něco je k vidění v mém portfoliu na www.martinahozova.cz. Letos jsem se zúčastnila i výstavy Anima Materia v Trafo Gallery v Praze Holešovicích. A pak mám realizaci sochy v Praze ve veřejném prostoru.

Čtěte také

Hořický hřbitovní portál je kamenný unikát, jaký byste jinde v českých zemích hledali jen stěží

A s návrhem fontány v podobě vějíře jste vyhrála soutěž pro monument Žofie Chotkové pro Prahu 6.
Martina Hozová: Ano, to bylo v roce 2014, a dokonce se to i realizovalo.

Co vás přivedlo k sochařině a na sochařsko-kamenickou školu do Hořic, Ludmilo?
Ludmila Váňová: Také jsem začínala v ZUŠce. O hořické šutrárně, jak se škole přezdívá, jsem věděla už odmalička, protože tam studovala celá moje rodina. Teď se snažím dostat někam na vysokou školu, experimentuji a snad to nějak dopadne.

"Šutrárna" v Hořicích plní sny umělecky nadaných dětí. V rodinné atmosféře se tu rodí sochaři i malíři|foto:archiv Střední uměleckoprůmyslové školy sochařské a kamenické v Hořicích

A Samuel?
Samuel Gróf: Asi jako všichni, jsem také začal ZUŠkou, byla to taková má podstata. Začal jsme dělat s barvičkami, jsem malíř, takže to je zase něco trochu jiného.

Většinou dělám pocitově, nechávám to tak, jak to přijde. Nejde spoléhat, že přijdu ráno a něco mě napadne. Spíš to nechávám plynout.
Ludmila Váňová, studentka hořické kamenické školy

Zajímá mne i vaše činnost mimoškolní, protože vy se pochopitelně umění věnujete stále, je to váš život, dá se to tak říct?
Samuel Gróf: Musí to být náš život. Je to taková uvolňující činnost. Teď jsme si vytvořili skupinu Utržení, kde se věnujeme nějaké symbióze nás všech. Všichni teď chtějí být interpreti sami za sebe. Ale my se máme na škole všichni rádi, žijeme spolu na intru a ve škole. Je tam krásný rodinný přístup, takže jsme si udělali vlastní projekt. Už jsme i vystavovali v Hořicích na pozemku školy a chtěli bychom to dál rozvíjet dopředu. Chceme s tím naším projektem vyrazit do světa.
Ludmila Váňová: Teď jsme nedávno v hospodě sepsali i manifest, takže to snad půjde.

Čtěte také

Nejdůležitější je život, až potom pohodlí. Procházka po židovských památkách v Hořicích

A co se píše v tom vašem manifestu?
Ludmila Váňová: Jsme hodně proti AVU, nelíbí se nám přístup té školy. Snažíme se vůči nim nějak vymezit.
Samuel Gróf: Jsme proti tamnímu akademismu.

Máte tedy naplánováno, co byste v životě chtěli a co ne?
Samuel Gróf: Je to hodně spontánní a undergroundové.

A kde berete inspiraci?
Samuel Gróf: Jsou to především aktuální témata. V obrazech se věnuji třeba i sexuálním hrátkám, můžu si tam víc dovolit. Ale je to jen můj pohled na věc.
Ludmila Váňová: Většinou to dělám pocitově. Teď jsem třeba pracovala na soše na počest 17. listopadu a nechávám to prostě tak, jak to přijde. Nejde to udělat tak, že přijdu ráno a něco mě napadne. Spíše to nechávám plynout.

Čtěte také

Zachráněné sochy z cyklu Osm výtvarníků v osmi stoletích zdobí atrium Městského muzea v Hořicích

Pojďme se podívat teď osm soch od Mořice Černila, které stály u vás ve škole v Hořicích na ohradní zdi.
Martina Hozová: Mořic Černil byl významný pedagog naší školy a tyto jeho sochy vznikly na sklonku 19. století. Jsou precizně provedeny a v kontextu s tou ohradní zdí tvořily opravdu pěkný architektonický celek, který se, doufám, podaří zase obnovit. Ale sochy už byly za svým zenitem, takže jsou v současné době deponovány v atriu muzea v Hořicích a na ohradní zeď by měly přijít do budoucna jejich kopie.

Vy jste je v rámci sochařsko-kamenické školy i restaurovali. Pustila jste k tomu i vaše žáky?
Martina Hozová: Jelikož je to kulturní památka, tak nešlo k tomu pustit úplně studenty. Podíleli se ale třeba na čištění soch, pomáhali je očistit horkou párou a pomáhali odstraňovat nějaké nevhodné druhotné restaurátorské zásahy. Teď je všech osm zrestaurovaných soch pod střechou v hořickém muzeu, takže už na ně neprší. velikosti i sociálního zázemí. Nepostrádá tak vlastnosti vzdělávací instituce zavedené, velmi solidní a vážené.

A budete teď dělat jejich kopie? Na tom už by se ale mohli studenti podílet, ne?
Martina Hozová: To si nemyslím, protože, jak říkám, jsou to sochy vytvořené na sklonku 19. století, velmi precizně provedené. Měli by se toho tedy chopit skutečně schopní sochaři. Pohledejme ale dnes takové, kteří umí dokonale pracovat s kamenem. Jsem tedy velmi zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet dál, věřím ale, že sochy zase jednou budou u nás na zdi fungovat.

Zleva: Samuel Gróf, Ludmila Váňová, Martina Hozová a Jakub Schmidt ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Našimi hosty dnes byli akademická sochařka Martina Hozová a její studenti ze Střední uměleckoprůmyslové školy sochařské a kamenické v Hořicích, Ludmila Váňová a Samuel Grof. Moc děkuji za milý rozhovor.