Nedávno mi kamarádka Martina poslala e-mail ve 4.15 ráno. Když jsem se jí ptala, co se stalo, že nemůže spát, odpověděla: „Takhle vstávám normálně, abych všechno stihla.“ Pokud totiž vstane brzy, má čas dvě hodiny nerušeně pracovat a než vstanou manžel, starší syn a než začne plakat půlroční dcera, stihne ještě připravit snídani nebo svačiny. Pak skočí vyvenčit psa, dá si sprchu, dooblékne syna, u toho čte u kuchyňského stolu e-maily naskakující do schránky, konejší miminko, hledá manželovy ponožky a...
...už v osm ráno bývá tak unavená, že sotva chodí. „Proč pořád pracuješ a nevezmeš si volno alespoň do doby než bude malé rok,“ zeptala jsem se jí. „Protože, když to zvládnou jiné, musím to přece zvládnout taky.“ Jiná moje známá se po porodu pro změnu skoro prohladověla do velikosti 34, protože „když to dokáže Victoria Beckham, ona přece nebude nosit třicet kilo navíc a šestačtyřicítku“.
Znám matky, které mají doma čtyřiadvacet hodin denně perfektní pořádek, znám takové, které by nepustily svoji dceru do školky v nevyžehlených šatičkách a bez zdravé (samozřejmě stoprocentně bio) svačinky a poznala jsem i takové, které mezi sebou soutěží v tom, čí dítě začne dřív s angličtinou a hokejem.
Jde jen o pár příkladů jednání, které výstižně shrnuje pojem „syndrom dokonalé matky“. Psycholožka Katarína Filasová, nicméně tvrdí, že syndrom je možná až zbytečně silné pojmenování něčeho, s čím se dřív nebo později setká každá žena. Protože která z nás by nechtěla být ideální, správná, dokonalá, dát svým dětem co nejvíc a vychovat z nich co nejlepší lidi? Že se tohle přání pro některé matky stane posedlostí, která je dovede skoro k šílenství, už je jiná kapitola.
RODÍ SE IDEÁL
Poznatky o tom, co znamená být matkou, nasáváme už od narození. „Holčičky si od začátku svého života vytvářejí představy na základě pozorování své mámy, matek svých kamarádek, z toho co slyší ve škole nebo v televizi. Jako dospělé pak tyto postupy a návody dolaďují na internetu, od kamarádek na hřišti atd. Z toho všechno vznikne (většinou v našem podvědomí) jakýsi návod, co všechno znamená být dobrá, správná, ideální. A protože žádná matka nechce být špatná, je velmi snadné začít se toho seznamu držet,“ vysvětluje Katarína Filasová.
Jenže spousta těchto návodů a doporučení „jak se co má správně dělat“ je obvykle v naprostém rozporu s pocity dané ženy, takže v mnohých z nás pak probíhá jakási vnitřní bitva. „Na jednu stranu nám naběhne přirozená reakce, co v danou chvíli máme chuť udělat. Řekněme například, že dítě po několikáté rozlije pití do peřin, přestože jste mu desetkrát jasně řekla, že pití se do postýlky nenosí. Pochopitelně máte chuť mu velmi jasně a třeba i nevybíravě sdělit, že takhle opravdu ne. V tu chvíli se však ozve hlas ,správné matky‘, která říká, že dítěti se přece musí všechno trpělivě vysvětlovat, nesmí se na něj zvyšovat hlas a nesmí se mu dát na zadek, protože to psali tam a tam nebo to říkala nějaká autorita. A tak vysvětlujete a vysvětlujete, ale zároveň vás bere čert, protože dítě danou věc stále opakuje a vy pořád dokola perete peřiny,“ líčí psycholožka.
Kamenem úrazu je, že vaše chování (všechno to vysvětlování) není v souladu s vašimi pocity, zkrátka a dobře, že vám hlava neříká „chci vysvětlovat“, ale „měla bych, protože...“ „Když si pak matka každé takové ,chci‘ nahradí slovy ,měla bych‘, stává se z mateřství otročina. Je to nesmírně únavné a vysilující, takže mámy jsou každý den vyřízené. Kolikrát však vůbec ne z péče o děti jako spíš z dodržování všech ,mělabychů‘,“ dodává psycholožka.
MĚLA BYCH, NEBO CHCI?
V životě každého člověka existují tři kategorie činností: musím, měla bych a chci. „Musím“ jsou věci, kterým se nevyhnete a je tudíž zbytečné si s nimi zatěžovat mysl, protože to není nic platné, navíc je velmi pravděpodobně stejně děláte. „Měla bych“ je kategorie činností, které sice nemusíte, a když je neuděláte, nejspíš se nestane nic strašného. Jenže cosi vás nabádá, abyste je udělala. A když neposlechnete, váš mozek se zalije výčitkami o vůli, myšlenkami na selhání a trest a pocitem, že jste úplně k ničemu. „Chci“ je kategorie činností, které s vámi souznějí a přinášejí vám radost.
Když kategorii „měla bych“ podrobíte rozsáhlému průzkumu, zjistíte, že jsou v ní většinou činnosti, které děláte kvůli něčemu nebo někomu jinému, přičemž to není vůbec potřeba. Například chodíte na jógu kvůli kamarádce, nebo vaříte, abyste byla in, protože vařit je teď v módě, případně přihlásíte své dítě do jazykové školičky, protože děti kamarádek už tam jsou. Potíž je v tom, že když něco děláte, protože „byste měla“, okolí to považuje za správné a většinou vás za to ještě chválí. Logicky si tak připadáte důležitá, šikovná, potřebná, ideální, přestože na pokraji sil a s velkou pravděpodobností dost nešťastná.
„Společenské ,správně‘ je bohužel dost často v rozporu s tím, co matka sama chce nebo potřebuje,“ líčí Katarína Filasová a pokračuje: „Často ho podporují i partneři žen, kteří rovněž mají představu, jak mají věci vypadat a nezdráhají se o ni podělit. A když je žena nastavená tato ,správně‘ plnit, jakákoli výčitka ze strany manžela se jí dotkne a ona se (kolikrát se zatnutými zuby) snaží vyhovět.“
To jsou všechny situace podobné té, kdy manžel přijde domů a vyčítavě se podívá na svou ženu se slovy: „Co jsi prosím tě celý den dělala. Proč je tady takový nepořádek?“ A v ženě se ozve: „Jejda, asi jsem měla uklidit, správná matka přece stihne mít taky uklizeno.“ Následující den tak pravděpodobně uklidí, přestože sotva stojí na nohou a ze všeho nejvíc by si potřebovala lehnout a alespoň na chvíli se vyspat. Přitom čím víc se bude snažit tyto představit splnit, tím častěji se setká s vlastním selháním. To pak vede k pocitům viny, úzkosti nebo smutku a bývá i zdrojem napětí v partnerském vztahu.
Pochopitelně je třeba dodat, že napětí a negativní pocity se přenášejí i na dítě a mohou být zdrojem psychické nepohody. Není náhoda, že děti ideálních matek bývají podle průzkumů úzkostné, méně sebevědomé a neprůbojné.
NESCHOPNÁ? JAK PRO KOHO!
Je to paradox. Žijeme v době automatických praček, myček, jednorázových plen, hotových příkrmů a dostupnosti čehokoli kdykoli. Přesto se zdá, že dnešní matky svoji roli zvládají obtížněji než generace jejich matek nebo babiček. Čím to je? Jsme snad slabší a rozmazlenější než ženy, které nás porodily?
Odborníci z různých oborů se shodují na tom, že generace našich předků byla ve svém životě lépe ukotvená. Bylo to mimo jiné dáno jasnými nároky zvnějšku - ženy věděly, co se od nich očekává, co je potřeba udělat, co chtějí, co mohou. Jinými slovy, byly celkově lépe zorientované a jasně rozuměly své roli, ať byla jakákoli. A také měly k dispozici daleko víc opor, kterých se ptát, když se nedařilo. Za kým půjde pro radu dnešní třicátnice? Za babičkou, která měla osm dětí a od rána do večera dřela na poli? Těžko.
Dnešní doba je diametrálně odlišná, a tak není divu, že dnešní matky hledají vzory v médiích a okolí, které je charakteristické extrémním tlakem na dokonalost a výkon. Proč tomu tak je? Protože se na tom samy podílíme. Ruku na srdce, žádná nechceme vypadat před jinými matkami neschopně. Přitom mnoho „navenek“ dokonalých matek vlastně jen šikovně skrývá skutečnou pravdu o tom, jak často opravdu vaří, jak (ne) cvičí, kolik času tráví se svými dětmi nebo kolikrát týdně mají sex s manželem. Tím se jen zamotávají do smyčky lží, která je dostává pod ještě větší tlak.
Jeden příklad za všechny. Někdo z vašeho okolí uvede, že jeho dítě má povolenou pouze hodinu na počítači denně. Zdá se to rozumné, a pokud vaše dítě sedí před obrazovkou déle, raději i vy budete okolí utvrzovat, že víc než hodinu potomkovi nikdy nepovolíte. Pravdu prostě nepřiznáte, aby vás náhodou společnost neoznačila za nezodpovědného rodiče.
VY NA PRVNÍM MÍSTĚ
Jak se vymanit z touhy po dokonalosti? Samozřejmě v nejtěžších případech mohou pomoci léky nebo psychoterapie, skutečná cesta ke změně však vede přes vnímání vlastních potřeb a pocitů - tj. v umění vnímat, že primárně záleží na vás samotných a vašem pohledu na věc a nepodléhat klamu, že „dokonalost“, která na vás útočí z vnějšího světa, je reálná. „Mnozí se stále snažíme sbírat body ve hře na dokonalost a ideální matka je jedna z verzí této hry. Za každé ,naše dítě se vyčuralo na nočníček‘ je bod, za každé ,dítě udělalo scénu v supermarketu‘ je naopak bod dolů. Dokud člověk tuto hru hraje, pomoct mu lze těžko. Vzdát ji ovšem znamená ochotu být ostatními viděn jako ten, kdo dělá věci špatně,“ vysvětluje Katarína Filasová a dodává, že pokud žena chce z bludného kruhu ven, musí přijmout, že ostatní ji nebudou chválit, nebudou s ní souhlasit a nebudou ji vidět jako skvělou matku.
Na toto téma přidává psycholožka i svou zkušenost s nevlastní dcerou: „Mé tchyni se nelíbí, když její hystericky vyvádějící vnučku místo nekonečného utěšování pošlu nahoru do pokoje, ať se vrátí, až se uklidní. Moje zkušenost totiž říká, že čím víc ji utěšuju, tím hysterie nabývá grády, kdežto když s ní nekomunikuju, za chvíli je v pohodě a vesele funguje dál. V očích tchyně jsem nicméně nelítostná bestie,“ líčí psycholožka. Každá matka si podle ní v dnešním světě musí vybrat, co pro ni má větší hodnotu - dokonalost pro okolí, nebo funkčnost, která jí sice nepřinese pochvaly, ale zaručeně výsledky?
Může to znít krutě, nechat vztekající se a trucující dítě ležet na podlaze v supermarketu a odejít od něj, místo abyste ho utěšovala, vysvětlovala, případně mu pro uklidnění ještě koupila čokoládu. Správná matka by takovou věc nikdy neudělala, po čase by však možná začala být na zhroucení.
Zdroj: časopis Glanc, psycholožka Katarína Filasová
