Tehdy se ovšem státní galerii spíše vyhýbal, mladí výtvarníci za totality neměli moc šancí na úspěch.

„Protože Ostrava neměla kromě takzvané pastelkárny v Přívoze střední výtvarnou školu, studoval jsem v Praze. Ale v roce 1986 jsem se přestěhoval do Ostravy, kde jsem dokonce získal v Poděbradově ulici obecní byt,“ líčí výtvarník, který byl tehdy jako aranžér zaměstnán v obchodním domě Budoucnost v Havířově. „Tam jsem asi čtyři roky dojížděl. Posléze jsem se stal kulisákem v ostravském Divadle Petra Bezruče a postupně jsem se seznámil s okruhem místních výtvarníků,“ vzpomíná.

V šedivém socialismu v polovině 80. let si začal vytvářet osobitou poetiku, přetavenou dnes například do olejomaleb vystavovaného Rituálu. „Po přestěhování do Ostravy jsem se začal pohybovat kolem skupiny Přirození, kterou jsem měl tu čest spoluzakládat.“

Tehdy se s přáteli potkával v ostravských restauracích. „Dávali jsme si srazy třeba U Rady či v bývalém hotelu Odra – dnes Brioni ve Stodolní ulici,“ vzpomíná.

Zážitků bylo nepočítaně. „Jen já musel vstávat do práce už v šest hodin, ale studující kamarádi a silnější jedinci tehdy končili tahy ve vinárně u Sýkorova mostu a jinde. Tam je občas takzvaně zvážili. Jednou i spisovatele Honzu Balabána. Zvážit znamenalo, že si vás na záchodě vyhlídli, pak za vámi přišli a řekli: Ahoj, tě zvážíme, jo? Chytli tě, vytřepali. Co v tobě bylo, to sebrali a šli,“ usmívá se výtvarník.

Dojetí z kolegyň

Pavel Šmíd se do Ostravy vrací už poněkolikáté. „Před pěti lety jsem měl výstavu v Divadle Antonína Dvořáka a ohromně mě dojalo, že na ni přišly mé bývalé kolegyně aranžérky z Budoucnosti. Znali jsme se z doby, kdy v Ostravě ještě existoval ÚAN, tedy Ústřední autobusové nádraží. Jezdíval se mnou i kurátor Láďa Holec, který dělal v havířovském špitále,“ popisuje.

Tehdy se výtvarníci kolem skupiny Přirození rozhodli uspořádat jednu ze svých prvních výstav a vybrali si k tomu nehostinně vyhlížející podchod, kde je dnes vstup na vlakovou stanici Stodolní.

„Frantovi Dýmalovi, který byl v SSM (Socialistický svaz mládeže – pozn. red.), se podařilo získat štempl od autobusového podniku, že můžeme v tom podchodu udělat svou akci. Sice to prošlo, jenže estébáci nemohli vydýchat, že se něco nekontrolovatelně děje. Že se v podchodu věší obrázky, je tam spousta lidí a do toho tam běhá chartista Rostislav Němčík. Nemělo to být politické, přesto to tak kvůli asistenci StB bylo.“

Jak z této šedi ven? Pomohla až sametová revoluce. „Důležitá pro mě byla možnost dostat se na vysokou školu, na AVU (Akademie výtvarného umění – pozn. red). To se podařilo, až tam začal působit Milan Knížák. Posunul priority, a tak se tam rychle dohlašovali další kamarádi. Také se přehlížel věk, hodně z nás bylo starších,“ popisuje Šmíd.

5 fotografií

„Věci z bytu jsme sbalili a vyrazili. Vystoupili jsme na starém smíchovském nákladovém nádraží. S pomocí básníka a spisovatele Petra Motýla jsme získali podnájem. Kolem něj se vytvořila komunita spojená s Ostravou a existuje dodnes,“ vypráví výtvarník. „Společně chodíme třeba na Břevnov, děláme vycházky po hřbitovech nebo třeba v literárním duchu – kde který spisovatel bydlel a tak.“

Aktuální výstavu v Domě umění spolu s kurátorkou Renatou Skřebskou pojmenoval Rituály. „Zachycuje rodinnou historii i velká dějinná dramata. Třeba otec se narodil v Hustopečích u Brna do smíšené rodiny. Sice převládal duch první republiky, ale musel do německé školy, protože Hustopeče patřily do říše a on byl po matce Němec.“

S koncepcí výstavy souzní další téma, a to důraz na vizuální kolektivní paměť. „Třeba to, jak se lidi fotili a fotí, je v zásadě identické. I tenkrát jako dnes si všichni stoupli a dívali se upřeně do fotoaparátu. Stejně tak se dodnes zaznamenávají narozeninové oslavy, svatby. Fascinuje mě a udivuje, jak je to všechno podobné,“ dodává Pavel Šmíd.