Milan (B)

Děkuju srdečně a vděčně všem, kdo mi osobně, písemně, elektronicky a dokonce i v tisku blahopřáli k příšerně vysokému výročí narození. A snad mi, milí gratulanti a čtenáři a také Karle, šéfredaktore LUKu, nezazlíte malou poznámku. Proživ a protrpěv už několikáté kulatiny, napadá mi, že slavit dosažení vyššího věku je pěkný nesmysl: připadá mi málo taktní, když se oslavenci připomíná, že je už zase starší; a o své výročí se zasloužil přece jen z nějakých dvaceti procent; neničil si třeba zdraví tabákem, alkoholy, drogami, sportem nebo kašláním na pitný režim, ale zato on by měl děkovat těm, kdo mu umožnili žit spokojeně tak, že nenatáhl bačkory v průměrném čase dožití. Četl jsem, co odpověděl stařec věku věru metuzalémského, když se ho ptali, proč oplakává souseda, s nímž si po celý život nadávali přes plot a jenž mu semtam i různě ubližoval: „Právě to mě mělo k tomu, abych ještě žil, nemohl jsem nic nechat bez odpovědi.“ A tak děkuju upřímně i svým nactiurhačům a dobrákům, kteří mě nemusí. Sním o tom, že mé případné další kulaté výročí projde bez povšimnutí; to se mi podle pravidla sejde z očí, sejde z mysli jistě splní (prorokoval mi to Jaroslav Čejka, který se sakra vyzná), ale je to stejně jedno, to už tu jistě nebudu.

Milan (B)

Jen ještě musím uvést na pravou míru nezměrnou nadsázku v přirovnání mne k samému Šaldovi: FXŠ byl geniální, a já? Jsem jen snad pozorný čtenář a toliko usiluju psáti tak, jak jsem se učil u něho a u svého gymnasijního učitele Jaromíra Dlouhého, u Pavla Eisnera, u svých fakultních profesorů a guru Oldřicha Králíka, Ladislava Cejpa, obou Běličů, Karla Janáčka, Pavla Trosta, Rudolfa Chadraby a především Bohumila Markalouse-Jaromíra Johna (taky u velikánů Duclose a Dumase), ale i od svých kolegů a zvláště mladších autorů (jako jsou právě Sýs, Žáček, Peterka, Čejka, Černík), k nimž náleží (nikoli paradoxně) také básníci, jakými jsou stále Vladislav Vančura a Milan Kundera. Postavy jeho srdce (v Nesmrtelnosti) začínají písmenem A. Básník Jiří Veselský říkával: „Zato my jsme ta béčka.“ Veselský jím byl jen podle azbuky, v níž V se píše literou B. Já si písmeno B píšu za své nemilované příjmení, stále si vědom, že jsem právě béčko; ani snad to není marné. Být jako Šalda, psal bych se Milan (A).