RECENZE: Tereza Matoušková, Pláč němého boha

Když letos vyšla antologie Jiný kraj plná obskurních a netradičních lahůdek, mé srdce zajásalo. Konečně se v domácí fantastice začíná něco dít! Chci víc! Kopat hlouběji! Jenže kde vzít a nekrást? Odpovědí mi naštěstí bylo jedno ze dvou jmen editorek a zároveň přispěvatelek sbírky. To, že Tereza Kadečková píše tak, že by z toho části populace praskla žilka, jsem už věděla. Zaujalo mě ale druhé jméno – Tereza Matoušková. Mé pozornosti neunikla povídka Sen o poupatech a trní, kde se kromě aluze na Šípkovou Růženku objevila postava nekromanta Torea. Při dalším rychlém výzkumu jsem zjistila, že autorka tuto postavu využila i v románu Pláč němého boha. Plán na prodlužující se letně-podzimní večery byl tedy zcela jasný. Pojedu na výlet do Podmoří!

Nejedná se ale o první knihu, ve které se Tereza Matoušková do této dosti ponuré a nevlídné krajiny vydala. Podmoří je jejím literárním domovem již od počátku tvorby, od prvních počinů vydávaných samonákladem až po poslední vizuální porna kapesního formátu nakladatelství Laser-books. Trochu exoticky působí samostatný román Válka zrcadel, který se v Podmoří neodehrává, ale svět je rozbitý stejně, takže se to vlastně počítá. Kromě psaní knih se autorka věnuje výuce tvůrčího psaní, ať už online, nebo prezenčně, většinou v Mahenově knihovně v Brně.

Když jsem držela v ruce první svazek Pláče němého boha, došla mi jedna věc. Tvorbu Terezy Matouškové vlastně nebudu číst poprvé. Díky společné besedě s Lukášem Vavrečkou léta páně 2018 jsem narazila na již výše zmíněnou knihu Válka zrcadel. Ta moc hluboký dojem nezanechala, takže jsem další počiny vypustila ze svého zorného pole zájmu. Jsem ale typ člověka, který rád hraje ruskou ruletu a dává druhé šance. Opět jsem tedy vystřelila a… tentokrát tam kulka jednohvězdičkového ohodnocení nebyla! Je až s podivem, kolik se za těch pět let změnilo. První i druhý díl jsem přečetla jedním dechem a jak si obvykle mezi čtením a psaním recenze dávám pauzu, abych nebyla příliš kritická, tentokrát pauza byla nutná kvůli přehnané chvále.

Podmoří rozhodně není destinace, kam byste se dobrovolně a při smyslech vydat na dovolenou. Jedná se o poslední útočiště lidí a dalších ras, které musely opustit pevninu zničenou válkou bohů, o kontinent schovaný pod kupolí levitující někde v hlubokém oceánu. Vůbec nevadí, že čtenář nezná předchozí příběhy z tohoto ne příliš duhového světa. Autorka vše brilantně a nenásilně popíše a vše podstatné servíruje v malých elegantních dávkách. Díky tomu nebudete mít pocit, že vám pukne hlava a naprosto se v tom ztratíte. Dávkování informací má navíc svůj smysl. Začnete postupně od základních informací o tom, jak funguje společnost, odkud se bere magie, jaká je oficiální verze vzniku Podmoří. S přibývajícími stránkami se ale riziko údivu a what the heck momentů exponenciálně navýší a čtenář najednou uvidí i banální věci v úplně nových souvislostech.

I když je Pláč němého boha převážně temná fantasy, což jen dokazuje polorozpadlý svět, intriky všude, kam se podíváte, rozklad nebo smrt, autorka do děj propašovala něco navíc. Do příběhu nádech steampunku vnáší obrovské mechanické slunce, které s pevnou pravidelností brázdí červeno fialovou oblohu. A není jediné – setkat se zde můžete i s dalšími podivuhodnými stroji, a to vše v ekologickém provedení. Ač to místy vypadá jako v Anglii během průmyslové revoluce, nikde nenajdete ani trochu páry a uhlí se pálí maximálně v krbu. Vše totiž pohání magie. Ta je stejně promyšlená jako svět samotný. Přístup k ní má jen nejvyšší kasta a rozhodně není zadarmo. Pokud to s ní přeženete, uděláte puf.

Stejné puf hrozí i celému Podmoří – je narušen cyklus, kdy se staré božstvo stahuje a uvolňuje místo božstvu novému. Bůh Seovos se ale trůnu vzdát nechce, proto vymýšlí různé strategie, jak si výsostné postavení udržet. Neváhá se zmrzačit a vymazat téměř veškerý život, kterému vládne. Jeho zatvrzelost se začíná projevovat i na souši – v nebeské klenbě se objevují trhliny, skrz něž proudí temná energie a záporáci z jiných dimenzí. Situace se zdá být naprosto neřešitelná. Opravdu, vůbec jsem netušila, jak z na první pohled patové situace autorka vybruslí. Jenže ono ejhle, částečná deus ex machina ukázala, že je tady šance obnovit zaseknutý koloběh. Dosti neutěšená situace panuje také v Podmoří. Starý velemág umírá a je přesvědčen, že bohové ztrácí sílu kvůli chorobné změti odpadlíků. Jeho následné činy a rozhodnutí vyvolají chaos a vlnu nevole a je jen otázkou času, kdy se mágové vzbouří.

Příběh obou dílů (nebo jednoho příběhu kvůli délce rozpůleného na dvě poloviny) výhradně sleduje osudy magicky nadaných postav. Jedná se také o vymazlenou přehlídku padesáti odstínů šedi. Ne, že by postavy byly tak nevýrazné, ploché a bez života, právě naopak. Matoušková pracuje s šedavou paletou tak bravurně, že by jí mohlo lecjaké městské sídliště před revitalizací závidět. I když vás asi budou některé postavy štvát více než ostatní, kamenem by dostaly všechny. Což většinou dostanou, protože hříchy a chyby tento svět neodpouští. Pokud bych si měla vybrat, čí linka mě zaujala nejvíce, tak by jednoznačně zvítězila Denyela Soavret. Velemágova dcera, která přišla o schopnost cítit, se snaží přežít ve světě plném intrik a pokouší se změnit běh dějin. Bohůmžel, společnost ženám ve vedoucí roli moc nepřeje, takže se uchýlí k jediné možné variantě. Nebo jsem ji měla ráda jen díky Koumákovi Brelonovi připomínajícího rozkošný mix činčily a morčete. Imponoval mi také Worlih – co mu bohové ubrali na fyzické zdatnosti, to mu nadělili v intelektu, vůli a magickém nadání. Je to knihomol, který přečte, co může, a následně opoznámkuje zeleným inkoustem. Jeho tělesné postižení jej sice limituje, avšak svým odhodláním strčí do kapsy lecjakého krasavce nejen po profesní, ale také osobní stránce.

Finále však vyvolá plno dalších otázek. Jak to teda je? Zrodil se nový bůh? Kdo jej bude vychovávat? Kdo je otcem? Přežije Podmoří, nebo jej pohltí zlo z jiných světů? A kdo mu bude vládnout? Vypadá to, že odpovědět na tyto otázky by určitě zabralo minimálně ještě jeden díl. Nebo dva. Pokud se k tomu Tereza Matoušková odhodlá, což prý tedy udělala, doufám, že jí pokračování nezabere dalších pět let, které potřebovala k napsání Pláče němého boha. Svět Podmoří mi bude chybět a staré knihy nebudou mít kapacitu tuto prázdnotu zaplnit. Dvojsvazek je pro mě největším překvapením tohoto roku domácí tvorby, dokonce překonal Hlubiny města a Jiný kraj. A to je rozhodně co říci. Takže, pokud se mezi vámi nachází ještě někdo, kdo je českou fantastikou nepolíben, prosím, začněte Pláčem němého boha. Patří rozhodně do top 10 knih, které náš rybníček vyvrhl na souš.

Tereza Matoušková
Pláč němého boha (svazek 1 a svazek 2)

Vydáno: 2023, Laser-books (Laser)
Počet stran: 416, 344
Jazyk vydání: český
Autor obálky: Alena Kubíková
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-242-8940-3
Cena: 499 Kč; 459 Kč