Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Komentáře

Edita Stejskalová k připravovanému zákonu o podpoře bydlení a debatě na ROMEA TV: Host do domu, bůh do domu

17. listopadu 2023
Čtení na 14 minut
Edita Stejskalová (FOTO: se svolením Edity Stejskalové, selfie)
Edita Stejskalová (FOTO: se svolením Edity Stejskalové, selfie)
Ve svém článku se budu věnovat připravovanému zákonu o podpoře bydlení, který v diskusi odvysílané na ROMEA TV dne 9. 11. 2023 prezentoval ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš. Vyjádřím se také jednak k postojům a reakcím ostatních hostů v panelu ale i k reakcím publika, které zazněly. Kritizovat je snadné, a proto se v závěru pokusím představit svá doporučení. Představím nástroje, které shledávám jako efektivnější a levnější v distribuci spravedlnosti a rovného zacházení s občany v oblasti bydlení.

AUDIOVERZE ČLÁNKUPřísloví „Host do domu, bůh do domu“ by mohlo nejlépe vystihovat potřebnost existence a účel zákona o sociálním bydlení na jeho počátku. Nejméně 10 let odborníci, zejména z neziskového sektoru, lobbovali za zákon, který by efektivněji a specificky řešil rizika ztráty bydlení ohrožených skupin, nebo situaci osob bez domova.  Nyní se mohou dočkat. Od roku 2025 by mohl platit zákon o podpoře bydlení.

Základním argumentem zástupců neziskových organizací řešit bytovou nouzi jsou a byly platné a závazné zákony vyplývající z mezinárodního a národního práva. Těmi se stát, územně samosprávné celky včetně subjektů na trhu s nemovitostmi musí řídit. V praxi se dlouhodobě ukazuje, že příliš volná interpretace zákonů, které lze aplikovat na oblast bydlení, dlouhodobě a systematicky zabraňuje konkrétním skupinám z objektivních důvodů uspět na volném trhu, ale také uspět na úrovni samospráv. Na volném trhu si nejsou schopni zajistit a udržet bydlení, čím dál tím větší skupiny občanů (např. pracující chudí, nižší střední třídy) především z důvodu nízkých nebo absentujících příjmů.

Za příčinu lze označit také diskriminaci. Na úrovni samospráv mohou být příčinami tohoto stavu pravidla pro přidělování bytů, licitace o ceně nájmu nebo nedostatečný bytový fond. Přístup ke spravedlnosti byl v debatě s ministrem méně diskutován, za to razantně odmítán. Na individuální a systémové úrovni by jeho zajišťování způsobilo narovnání stavu bezpráví, kterým bytová politika dlouhodobě a chronicky trpí (diskriminace, segregace, nečinnost nebo nízká intenzita samospráv a státu při realizaci bytové politiky).  Situace byla o to zajímavější, že řešení diskriminace prostřednictvím žalob a kontrol zpochybňovaly v debatě už i některé nevládní organizace, které se na nedodržování zákonů odvolávaly. Tyto organizace preferují spolupráci, budovaní dobrých vztahů a servis v podobě intenzivní sociální práce a garantovaného nájmu. Tvrdily, že tyto postupy jsou ověřené x-letou praxí a fungují. Problém podle nich je, že se praxe celorepublikově nerozšiřuje. Takto bych shrnula závěr, který na diskusi s ministrem pro místní rozvoj Ivanem Bartošem z jejich strany zazněl.

ZÁZNAM DEBATY

debatě také zaznělo, že na přípravě zákona participovaly nevládní organizace jako Platforma pro sociální bydlení a Romodrom včetně zmocněnkyně pro romské záležitosti. Příležitost dostala i Rada vlády pro záležitosti romské menšiny. Svojí troškou do mlýna romští občanští členové nijak nepřispěli. Opět potvrdili to, co tvrdí většina Romů, a to, že pokud romská rada není schopna pracovat, pak je zbytečná.

Z diskuse vybočoval pouze „chronicky neposlušný“ Míra Brož z Konexí. Správně obhajoval, že stav bezpráví narovná pouze dodržování a vymahatelnost např. antidiskriminačního práva. Naznačoval, že představovaný zákon neposkytuje občanům dostatečnou právní ochranu.

Ne každý host je vítaný

Všichni se na diskusi shodli, že problémem je diskriminace. Nikdo nezpochybňoval, že obětmi diskriminace v přístupu k bydlení jsou velmi často Romové. Jsou ji vystaveni Romové „slušní s příjmy“ a logicky „neslušní bez příjmů“. V případě dluhů na nájmu není rozhodující barva pleti či národnost, protože i puntíkovaný může být „rizikový“. Diskriminace na základě etnické příslušnosti padá. V takových případech se nejedná o diskriminaci. To byl začátek rozpadu celé diskuse.

Ke slovu a do popředí debaty se typicky dostaly příběhy o individuálních selháních, a to i opakovaných. Nejvíc se mi líbil příběh, který vyprávěl ministr takto: „Před dvěma roky jsem osobně, a to není práce ministra, jsem řešil nějakého pana Mika. 30 let ve vězení. Propuštěnej. Trošku takovej divnej pán, pak mi nějak nadával a vyhrožoval. Ten nevěděl, co je mobilní telefon, protože když si šel sednout, tak nikdy ne to…“.

Zmíním jen, že ministr vyprávěl svoji zkušenost s divným Mikem, když se v debatě dožadoval emancipace Romů, kterou on samozřejmě, už jako „malý“ Pirát podporoval. Přiznám se, že jsem význam zkušenosti a poučení z vyprávěného příběhu nepochopila.  Souhlasím s ministrem pouze v tom bodě příběhu, že není prací ministra řešit pana Mika. Prací ministra je podle mého názoru předkládat kvalitní zákony a koncepční opatření v oblasti bytové politiky. Aranku s 11 dětmi, o které se ministr v debatě také zmínil, postoupil zmocněnkyni pro romské záležitosti. To asi znamená, že Aranka bude také v pohodě.

Kdo jsou hosté v domě zákona o podpoře bydlení?

Zákon o podpoře bydlení bude směřovat sekundárně k „neslušným bez příjmů“. Tito budou díky intenzivní práci sociálních pracovníků převychování na „slušné s příjmy“ a rizika ztráty bydlení, stejně jako bytová nouze, se začnou celorepublikově zmírňovat.  „Slušní Romové s příjmy“, kteří mají problém s bydlením také, zůstávali po celou debatu stranou. Právě tato skupina Romů, postižená etnickou diskriminací, dokazuje nesmyslnost všech podpůrných opatření podle zákona o podpoře bydlení, kterými jsou např. asistence, poradenství a garantovaný nájem.

Prodává se soucit a solidarita. S kým?

Nemohu se ubránit názoru, že hosty v domě zákona o podpoře bydlení budou před občany nevládní organizace poskytující sociální služby. Odpovídá tomu způsob prezentace zákona ministrem Ivanem Bartošem a ředitelem Agentury pro sociální začleňování Martinem Šimáčkem za přizvukování zmocněnkyně pro romské záležitosti Lucie Fukové, ředitele Romodromu Nikoly Taragoše a hostů v publiku.

Vítanými hosty budou v domě zákona o podpoře bydlení primárně nevládní organizace se speciálním pověřením, které budou poskytovat sociální služby a dále majitelé nemovitostí. Diskutující v debatě očekávali, že garantovaný nájem bude rozšiřovat počty majitelů nemovitostí ochotných pronajmout byt i takovým lidem jako jsou: trochu „divnej“ pan Miko a Aranka s 11 dětmi. Proč by to měli dělat? V diskusi z různých stran zaznělo, že jsou v podstatě hodní a zajímá je pouze řádně a pravidelně zaplacený nájem. Ministr Ivan Bartoš byl hluchý, když David Beňák (ředitel odboru pro integraci na MPSV a Rom) nebo zmocněnkyně pro romské záležitosti Lucie Fuková (Romka) a další Romové sdíleli vlastní zkušenosti, že ani křesťanská láska, příjem, vzdělání, slušný společenský kredit nepřesvědčili soukromé majitelé nemovitostí o jejich slušnosti a civilizovanosti.  Nepřesvědčili je o svých získaných dovednostech a kompetencích v umění bydlet.  Zkrátka fakt neuspěli!

Na trhu s nemovitostmi zůstanou, i přes platnost zákona, hrubí a vykořisťující majitelé předražených substandardních ubytoven a bytů. Všichni vědí, že soukromí majitelé nemovitostí jsou ve svém podnikání nezávislí a spolupracovat s nikým nemusí. Prokazují dlouhodobě “službu“ státu a v podstatě i nevládním organizacím. Nejmenší službu prokazují městům a obcím. Sekundárně lidem a rodinám, které by jinak zůstaly na ulici.  Tuto praxi zákon o podpoře bydlení nezmění. Právě takovou změnu společnost, stát, města, obce a nízkopříjmové rodiny potřebují.

Nevládní organizace své sociální služby, včetně transferů sociálních dávek ze strany státu soukromým majitelům bez rozdílů budou dál poskytovat. Dávky nejsou ničím jiným než od devadesátých let garantovaným příjmem. Zákon o podpoře bydlení servis pro majitele nemovitostí zdokonaluje.  Stát bude garantovat nejen zaplacený nájem, ale i zhodnocovat soukromý majetek v případech, že nájemníci způsobí majiteli škodu (apriori se s ní počítá). To všechno „dobro“ zaplatíme my.  Mám skutečně problém s tím, že nám všichni účastníci debaty prodávali soucit a solidaritu s bohatými a s nevládními organizacemi. Ještě větší problém mám s tím, že to bylo prezentováno tak, že budeme součástí něčeho vyššího, morálnějšího a funkčnějšího. My si totiž máme myslet, že budeme darovat domov, slušné zacházení, empatický přístup a cenově přijatelné bydlení ve prospěch potřebných skupin.

Z čeho a kdo zaplatí trpěné hosty na návštěvě?

Je potřeba věnovat pozornost tomu, z čeho se všechno to „dobro“ bude financovat. V diskusi se této klíčové otázce vyhnul každý, kdo mohl. Ministr financování „podpůrných opatření“ odstupňovaných podle vyhodnocení závažnosti situace klienta opisoval slovy „to se nějak vyřeší, nebo v pohodě“.

Celý proces převýchovy v podobě asistence a poradenství zaplatí daňový poplatník. Implementace zákona o podpoře bydlení bude muset být financována ze státního rozpočtu. Stát zaplatí za náklady spojené se zákonem o podpoře bydlení téměř 1,5 miliardy korun za rok (viz. tabulka níže). Největší položkou mají být asistence a poradenství v obcíchZ jakého důvodu? Aktuálně jsou sociální programy např. projekty sociálního bydlení z významné části financované z Evropské unie. V blízké budoucnosti financování z Evropské unie zanikne. Lze očekávat, že se to bude dít od roku 2027. 

O této situaci jsem mluvila dne 8. 12. 2020 v souvislosti s přípravou Strategie rovnosti, začlenění a participace Romů 2021+. Nikdo z romské části členů Rady ani angažovaní členové Romanonetu neposlouchali. Proč jsem to říkala? Na co jsem upozorňovala? Pokud by si čtenář dal tu námahu a podíval se na úkolovou část romské strategie, konkrétně na kolonku „z čeho se opatření bude platit“, zjistí, že hlavním zdrojem financování nejzásadnějších a nejvýznamnějších úkolů v sociálním začleňování Romů je Evropská unie. Je tedy pravděpodobné, že významná část opatření, které mají napomáhat změně společenského postavení Romů, se nenaplní nebo naplňovat přestane i z ekonomických důvodů.

ZDROJ: Ministerstvo pro místní rozvoj

Ředitel Romodromu Nikola Taragoš zákon o podpoře bydlení označil za „game changer“

Ve světle uvedeného přesto považovali diskutující v této podobě zákon o podpoře bydlení za potřebný a unikátní. Ředitel Romodromu např. vystřelil sebevědomí ministra pro místní rozvoj Ivana Bartoše do závratných výšin, když zákon označil za „game changer“. Volně přeloženo „to co mění svět“. Přiznám se, že bych potřebovala vysvětlit, jak zákon o podpoře bydlení změní svět. Spokojím se i s vysvětlením, jak to změní Českou republiku.

 Jedinou vadou na kráse zákona je podle Nikoly Taragoše to, že nepočítá se zavedením ombudsmana pro oblast bydlení.  Samozřejmě, že byla ministrovi okamžitě nabídnuta ze strany ředitele organizace Romodromu pomoc zdarma.  Ministr pomoc zdarma odmítl. Možná i proto, že ombudsmana na bydlení na lokální úrovni zřídil magistrát města Brna už v roce 2017.  Městský úřad na Praze 6 ho měl v roce 2011. Ministr má možnost získat informace přímo od státní správy, pokud by ho „nápad“ z lokální úrovně zajímal. Navíc ingerence státu do samosprávných činností obcí a měst upravují zákony včetně Ústavy. Troufnu si říci, že na to superschopnosti a superznalosti Romodromu nestačí.  Na úrovni státu se samozřejmě oblasti bydlení věnuje ombudsman s celostátní působností.

Ivan Bartoš v roli hostitele zákona o podpoře bydlení pojal diskusi jako špatnou předvolební kampaň

Přiznám se, že po několikátém poslechu debaty jsem si kladla otázku: proč by občané s romskou národností měli v příštích poslaneckých a komunálních volbách volit Piráty?  Po této debatě k tomu nevidím jediný racionální důvod. Nemělo by nám stačit, že svým hlasem budeme lépe blokovat případný vládní vliv SPD Tomia Okamury, jak často zaznívá ze strany Romů napříč republikou. Měli bychom požadovat ve vedení lídry politických stran, kteří si nám netroufnou do očí říct, že naše zkušenost s etnickou diskriminací je jenom náš pocit. Ministr Ivan Bartoš v debatě doslova uvedl v reakci na Míru Brože (Konexe) „předsudek nevymůžeme zákonem“ „je to generace budovaná… je to po generace budovanej nějakej pocit. A na pocit si zákonem nepomůžeme“.  Pak přišlo odůvodnění odpovídající tomu, že Ivan Bartoš je členem vlády teprve dva roky, jak doslova sám v diskusi uvedl.

V podstatě toto řekli bez studu všichni ministři, kteří se účastnili sérií debat na Romee (ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) nebo ministr spravedlnosti Petr Blažek (ODS).  Reakce Romů a Romek byly vždy absurdně pokorné a pro většinu z nich dostatečně vysvětlující.  Byly to názory a závěry vysoce urážlivé a zůstaly bez jejich adekvátní odezvy. To, že je diskutující Romové ponechali bez reakcí je jejich vlastní ostuda. Je to problém jejich svědomí a nedostatečné odborné přípravy.

Právní ochrana Romů je jediné řešení, na kterém musí vláda postavit bytovou politiku s dopadem na romskou národnostní menšinu

Škodlivé účinky stigmatizace se projevují cestou etnické diskriminace a ovlivňují vnímání, přesvědčení, sebepojetí, prožívání a sebehodnotu na úrovni jednotlivce. Rozsah problému, jako je předsudečné chování, lze dokumentovat vládními a mezinárodními zprávami o situaci Romů ve všech oblastech jejich života. Předsudečné chování nezůstává na úrovni latentního rasismu nebo pocitu, ale projevuje se porušováním celé řady zákonů.  Etnická diskriminace je z pohledu mezinárodního a národního práva v Evropě, a samozřejmě i v České republice, zakázána. V debatě opakovaně zaznělo, že domoci se soudního zákazu diskriminace není nejvhodnějším nástrojem. Mnohem efektivnějším nástrojem v oblasti bydlení byl podle diskutujících zákon o podpoře bydlení. Nesouhlasím s tím. Uvedu několik příkladů.

Z úst ředitele odboru pro integraci ministerstva sociálních věcí Davida Beňáka např. zaznělo, že máme jen minimum soudních rozhodnutí. Dovolím si říct, že nezáleží na počtu, ale na tom, že existují. Existuje více soudních rozhodnutí v oblasti bydlení, než v oblasti vzdělávání.

V oblasti vzdělávání existuje rozsudek Evropského soudu pro lidská práva D.H. a ostatní vs. ČR z roku 2007, který na základě statistických dat dovodil, že školský zákon způsoboval nepřímou diskriminaci romských dětí ve vzdělávání. Rozsudek má za následek, že se musí měnit praxe na úrovni systému. Individuálně chrání právo každého Roma, který byl přímo nebo nepřímo diskriminovaný při vzdělávání. V antidiskriminačních žalobách na něj lze odkazovat a vynutit si zákaz diskriminace. Jako příklad uvedu případ Jaroslava Suchého, který se na rozsudek D.H. vs. ČR u Evropského soudu pro lidská práva odvolal. Ve své žalobě tvrdil, že byl přeřazen do zvláštní školy pouze z důvodu příslušnosti k romskému etniku.  Česká republika musela žalobci vyplatit odškodné.  Strany se dohodly na mimosoudním vyrovnání ve výši cca 100 tis. Kč.

V případech diskriminace v přístupu k bydlení máme na úrovni České republiky k dispozici hned několik průlomových soudních rozhodnutí. Lze tedy konstatovat, že ve vymáhání spravedlnosti v přístupu k bydlení jsme úspěšnější než v jiných oblastech sociálního začleňování romské národnostní menšiny. V České republice existuje soudní praxe i metody v prokazování diskriminace. Primárně je nutné s nimi pracovat a odkazovat na ně při zavádění systémových opatření. V neposlední řadě zde máme celou řadu institucí, které jsou ze zákona povinny plnit dohled nad zákazem etnické diskriminace. Jsou to například: Ústavní soud, Nejvyšší správní soud, Antimonopolní úřad, Nejvyšší kontrolní úřad, Veřejný ochránce práv, Inspektoráty práce, Česká školní inspekce nebo Česká obchodní inspekce.

První ze soudních rozsudků, který stručně představím, je z 11. 8. 2015.  Ústavní soud vydal nález pod spisovou značkou N 138/78 SbNU 159 – diskriminace při přidělování bytů na základě příslušnosti k romské etnické skupině. Jeho plné znění je dostupné online. Dvě romské rodiny, které žily v Kladně v Masokombinátu, což bylo jedno z nejhorších ghett v České republice zažalovaly statutární město Kladno, Českou republiku – Ministerstvo vnitra, Ministerstvo práce a sociálních věcí za protiprávní zásah do jejich osobnostních práv tím, že byli při uspokojování potřeby bydlení na základě své romské národnosti vystaveni diskriminačnímu a segregačnímu jednání.  V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo řádně a přesvědčivě odůvodněno.  Obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s tvrzením stěžovatelů, že byli bytovou politikou města Kladna nepřímo diskriminováni na základě jejich etnické příslušnosti. Podle ústavních soudců tak bylo porušeno právo romských žalobců na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny Základních práv a svobod. Statutární město Kladno nedokázalo v dalších řízeních zdůvodnit, že etnické složení obyvatel Masokombinátu mělo jiný než rasový důvod. Případ skončil mimosoudním vypořádáním ve výši cca 200 tis. Kč a veřejnou omluvou. Žalobcům byl přidělen „normální“ byt na kladenském sídlišti.  Žaloba měla efekt i na to, že během soudního řízení byl „Masokombinát“ zrušený. Podařilo se tak zrušit jednu sociálně vyloučenou lokalitu, a to na základě toho, že jejím cílem byla segregace kladenských Romů od zbytku společnosti do nevyhovujících bytů, jejichž stav odporoval lidské důstojnosti.  V ghettu žilo přes 200 Romů a významnou část z nich představovaly děti.

Druhým příkladem bylo zrušení ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi tzv. bezdoplatkové zóny. Ústavní soudci zrušili toto ustanovení dne 31. 8. 2021.  Došlo k zastavení praxe, kdy některým osobám v hmotné nouzi bylo odepřeno právo na doplatek na bydlení, i když jeho nárok splňovali.  Opatření způsobovalo i nepřímou diskriminaci na základě etnické příslušnosti na politickou objednávku. Ustanovení obecné povahy bylo v rozporu s ústavním právem na zajištění základních životních podmínek v oblasti bydlení.  Podle ústavních soudců bezdoplatkové zóny byly nesystémovou reakcí bez trvalejších účinků na dlouhodobě a neuspokojivě řešený problém sociálního vyloučení. Jeho ústavní nepřijatelnost vyplývala z rozporu s principem rovnosti v důstojnosti podle čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Třetím významným příkladem je žaloba aktivistky Lenky Balogové, která vznikla ve spolupráci s Veřejným ochráncem práv. Úřad ombudsmana testoval realitní kanceláře a jejich ochotu pronajímat byty Romům. Lenka Balogová v roce 2013 simulovala po telefonu zájem o pronájem bytu v Lovosicích, byla ale odmítnuta realitní makléřkou s tím, že si majitel nepřeje pronajímat ho Romům. Soudce rozhodl, že Lenka Balogová byla diskriminována na základě své romské národnosti. S ohledem na to, že se jednalo o výzkum, soudce nepřiznal finanční odškodnění, ale přiznal Lence Balogové veřejnou omluvu. Případ je významný zejména metodou prokazování diskriminace na základě etnické příslušnosti ze strany institucí tzv. „testing“. Osobně považuji investice ze státního rozpočtu do zajišťování průběžných testingů za systémově účelnější a ekonomicky zajímavější, než opatření, které obsahuje zákon o podpoře bydlení.

Evropská unie bojuje s rasovými předsudky primárně tím, že vymáhá právo na důstojnost a ochranu lidských a občanských práv. Od roku 2000 je náš stát povinen ve svých politikách a legislativě respektovat a naplňovat evropskou směrnici 2000/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ. Podle rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva (dále jako Výbor) ve věci European Roma and Travellers Forum (ERTF) proti České republice, ji stát v oblasti bydlení nenaplňuje. Podle Výboru Česká republika od roku 2016 porušuje článek 16 Evropské sociální charty z důvodu absence nezbytných záruk při vystěhovávání romských rodin, nezajištění přístupného bydlení pro Romy, jejich územní segregaci a celkově nevyhovujícím podmínkám k bydlení.

Představila jsem alespoň stručně některé příklady ze soudní praxe, abych ukázala, že rasistické (protiromské) předsudky lze úspěšně řešit vymáháním antidiskriminačního zákona prostřednictvím žalob a kontrol.

Na závěr bych chtěla vzkázat ministrovi Ivanovi Bartošovi, že rasismus ani anticiganismus nejsou v České republice jenom pocit bez fatálních následků na životy jednotlivců. Diskriminace Romů ve všech oblastech jejich života je historicky stále platný fakt, který je vtělený do společenského systému.  Strukturální anticiganismus stále přetrvává především v důsledku toho, že politici ignorují a bagatelizují jeho destruktivní vliv na základní občanská a lidská práva Romů. Jsem přesvědčena, že není účinnějšího nástroje změny v postavení romské menšiny než naše rovnost před zákonem.

V tom smyslu vyzývám ministra Ivana Bartoše, aby zákon o podpoře bydlení vládě nepředkládal. Naopak apeluji, aby zajistil dostupnost antidiskriminačního práva prostřednictvím investic do advokacie (např. zajistil financovaní testingů), pomohl rozšiřovat pro bono praxi v případech diskriminace podle Antidiskriminačního zákona a využil svého politického vlivu k edukaci politiků a úředníků státní správy o jejich povinnosti dodržovat evropskou rasovou směrnici, kterou se u nás zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ.

Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon