„Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“
Václav Havel
***
„ … Spolu s Václavem Klausem byl Havel jednou ze dvou janusovských tváří českého národa: ztělesňoval to, jací jsme se chtěli vidět (ale jací jsme ani náhodou nebyli), kdežto Klaus vyjadřoval, jací jsme (ale jací jsme se za žádnou cenu nechtěli vidět). …"
Tomáš Pecina
***
„Demokracie nakonec vyústí ve vládu lůzy.“
Aristoteles
***
„Demokracie se nebuduje sestupováním elit na úroveň davu, ale povznášením davu na úroveň elit.“
Gustav Le Bon
***
„Pokud je tu patová situace a zamrzlý konflikt, musíme čestně říct, že naše děti budou bojovat, nebo naši vnuci. Už jsme ztratili velkou spoustu lidí. Chceme žít tak, abychom vychovávali děti, které pak určitě budou bojovat.“
Volodymyr Zelenskyj
***
Nemáme elitu, kterou jsme si sami zlikvidovali. Ta nová se ráda učí starým způsobům. Připomínám jiné způsoby ve Švýcarsku. Vláda má 7 ministrů. Ze svých řad si na rok volí „mediálního“ presidenta. Při zasedání nesmí ministři používat mobil, nesmí si tykat, zasedací místnost je zabezpečena proti odposlechům. Poslanci zasedají třikrát v roce. Termíny znají rok předem (vyjma speciálních zasedání). Mají svá občanská povolání a jsou jim hrazeny jen nutné výdaje. V médiích v podstatě nevystupují – musí pracovat. Občany by to nezajímalo. Volí strany podle toho, jak se jim žije. Kolik z dnešních občanů zákonodárců by asi vykonávalo svá povolání za těchto podmínek? Nedávno byl jeden představitel africké země ve Švýcarsku a chtěl zažít lidové hlasování (Landsgemeinde). Vedení kantonu oznámilo, že by bylo dobré zvýšit daně. Byly schváleny. Afričan se divil: „Cože, oni si schválili vyšší daně?“ Také bych hlasoval pro, ale ne v České republice. Sametovou revolucí jen nutně a zákonitě pokračuje předchozí „evoluce“… JŠ
***
Václav Havel v listopadu 2009: JEDNOU BUDEM DÁL cituji:
Právnímu řádu musí předcházet důležitý řád mravní. Trvalé pěstování mravního cítění nás všech, prostě slušnost. Nebude myslitelné, aby politici soudili ústavní soud, nebo se politici podbízeli apelem na voliče na jejich předsudky, nebo se navzájem špehovali. Sebestrukturace společnosti zdola. Nejlepší obrana proti každému pokusu uzurpovat moc. Za 20 let bude daleko rozvinutější občanská společnost než dnes. Stát se jí nebude bát, ale bude na ni naopak hrdý a bude jí vycházet vstříc. Kde chřadne občanská společnost, tam chřadnou i politické strany. Strany budou veřejným služebníkem státu než jeho skrytým manipulátorem. Politika nebude sloužit stranám, ale strany politice. Věřím, že za 20 let nebudeme budit pozornost siláckým bojem s velkými státy o svůj význam, ale způsobem svého bytí na světě, ale mírou své spoluzodpovědnosti za celek.
Nemůžeme být lhostejní k těm, kdo jsou utlačováni a nepodporovat ty, kdo usilují o svobodu
Nemůžeme hlásat svobodu jednotlivce a zároveň se nesolidarizovat s nesvobodnými. Nemůžeme jen proto, že se bojíme o nějaké zakázky, mlčet ke zjevnému porušování lidských práv. Dokud považujeme lidskou svobodu a lidská práva za pouhou nadstavbu materiální základny, nejsme na tom jako společnost dobře. To se změní, protože se to musí změnit.
Naše země vzkvétá, ale občas dost divně
Velké kusy naší krajiny podléhají jakémusi stavebnímu běsnění, které rozsévá po zemi stále nové a nové velkosklady, ohromná parkoviště, průmyslové zóny, skládky, zábavní parky, hypermarkety. Kolik krajiny zanecháme svým potomkům a kde se berou tak báječné vztahy mezi globálními firmami a zvolenými zastupiteli, kteří schvalují územní plány? Pozvolné upadání kvality masově vyráběných produktů, o nenápadném rdoušení malých soukromých živností a obchůdků, této tradiční bašty sociální sebekontroly i skutečné originality zboží. Jak spotřebováváme stále víc energie a ještě se tím chlubíme, místo abychom ji stále dovedněji šetřili, nebo o tom, jak se dost nesmyslně chceme stát energetickou velmocí, které nevadí, že kvůli zisku si znetvoří krajinu. Jak z jakýchsi pseudovlasteneckých důvodů koplikujeme život tisíců svých spoluobčanů lpěním na své národní měně. Nebo o tom jak málo si všímáme kdo, skryt za někoho, se snaží ovládat naši zemi, různé infrastrukturní sítě či různé strategické subjekty, nebo stavby a nenápadně tím získávat nad námi kontrolu.
To by se měl svobodný občan zase bát promluvit z obavy, že ho slyší ucho nějakého velkého bratra?
Je zkrátka cosi divného, ba nebezpečného na způsobu, jímž naše země vzkvétá. Nepoučili jsme se. Opakujeme chyby, které jiní mají dávno za sebou. Chceme hrát hru, ale bojíme se jí dát pravidla. Slušnosti ubývá, krade se, a když někdo řekne, že krást se nemá, sklidí posměch. Ale i naše společnost prozírá, bude se to postupně měnit a už k tomu nebude, naštěstí, třeba revoluce, V roce 2029 budeme dál. Pravda a láska musí zvítězit nad nenávistí.
***
Souhlasím s článkem pana Tomáše Peciny Zemřel Václav Havel (1936–2011) z něhož si dovolím citovat: „ … Spolu s Václavem Klausem byl Havel jednou ze dvou janusovských tváří českého národa: ztělesňoval to, jací jsme se chtěli vidět (ale jací jsme ani náhodou nebyli), kdežto Klaus vyjadřoval, jací jsme (ale jací jsme se za žádnou cenu nechtěli vidět). … Jeho presidentství je jistě presidentsvím úspěšným, a dozajista lepším než přízemní a trapná presidentura jeho nástupce, nemyslím si však, že by během něj svému národu dal tolik, kolik byl schopen a kolik od něj měl národ právo očekávat. Proto soudím, že dnes zemřel velký a významný muž, ale jen průměrný státník a politik.“
***
Z rozhovoru Petrušky Šustrové s Václavem Havlem „Můj vězeňský syndrom“ (17.11.2003):
I nadále se musím o některých věcech vyjadřovat velmi diplomaticky, jsem různými loajalitami, které cítím, daleko svázanější než většina mých spoluobčanů - Hovořil jsem o tom s přáteli a spolupracovníky a rozhodl jsem se, že budu-li se v něčem veřejně angažovat - a to samozřejmě budu, protože to vyplývá z mé povahy a dělal jsem to vždycky, ať jsem byl či nebyl prezidentem -, pak se budu vyjadřovat k věcem zásadním, nebudu komentovat každou prkotinu, zejména ne na domácí scéně. Řekl jsem si, že sféra, kde se hodí a je na místě, abych se ozýval či angažoval, je sféra lidských práv - Celé to vyústění mělo svou prehistorii právě v beznadějném odporu těch zdánlivých kverulantů. To je zkušenost, kterou je třeba opakovat západním politikům, ale také je třeba demokratickou opozici informovat o celkem srozumitelných rozpacích, které mohou mít západní demokratičtí politici. A je třeba představitele opozice připravovat na to, že se také mohou stát politiky a stanout v čele státu. A že se na tuto alternativu musejí připravit - Řekl jsem tehdy i na tiskovce, že mě baví býti kingmakerem, ale že nechci být kingem. A pak jsem se velice rychle, znenadání a bez přípravy dostal do prezidentské funkce. Ani jsem neměl čas si to pořádně rozmyslet. Nicméně každý z opozičních vůdců, v případě Kuby to je Osvaldo Payá, by měl ve svém boji počítat i s touto možností. Není možné, aby demokratická opozice ve chvíli, kdy se začne systém hroutit, řekla: dobrá, dosáhli jsme svého a teď jdeme do hospody - Alternativu musí každý z nás tvořit každou minutou svého života, svým neustálým rozhodováním a hlavně tím, že do něj zapojíme vlastní mozek. Převzít odněkud hotovou alternativu, to je krok na scestí, to je začátek všech fanatismů, doktrinářství a fundamentalismů - Vladimir Putin samozřejmě věděl, že bych při případné návštěvě mluvil o Čečensku, a mezi čtyřma očima - nebo osmi očima - by mu to samozřejmě nevadilo - Jsem dost velký kritik soudobého zběsilého civilizačního vývoje, nazývaného též globalizací, v němž mají nepominutelnou roli ohromné nadnárodní společnosti. Ale přestože se jim říká nadnárodní, zároveň se to všechno svádí na Ameriku. To nejsou americké společnosti, to jsou nadnárodní společnosti. A kdo ví, komu co patří? - Trápí mě dvojsmyslnost zběsilého civilizačního vývoje s diktaturou reklamy, médií a konzumu a dost se tím zabývám. Je to přece téma už sedmi ročníků Fora 2000, vzniklého z mé iniciativy. Co mne ale obvykle rozčiluje, je etnizace tohoto problému, to znamená, že se všechno svádí na Ameriku. Vždyť ten největší trapič na plantážích může být firma, která patří Kubánci nebo Peruánci, Číňanovi nebo komukoliv. Nebo se vůbec neví, komu taková firma patří. Americe se křivdí, když se to všechno svádí na ni - Američané jsou začasté nejvíc nenáviděni tam, kde nejvíc pomohli: přirozenou nenávistí toho, kdo má někomu za něco vděčit, k tomu, komu za to má vděčit - Spíš šlo o to transformovat NATO v alianci, jejímž hlavním posláním už není čelit expanzi sovětského komunismu, ale čelit zlu v daleko obecnějším měřítku - Je tady například známá hrozba terorismu a nebezpečí mohou přijít z nejrůznějších stran, protivník už není tak snadno lokalizovatelný, tak snadno postřehnutelný a identifikovatelný - Bude to asi ještě dost komplikované. Věděli jsme přece od počátku, že se Rusko nestane ze dne na den demokratickým státem, jako je třeba Kanada, a že vztahy mezi Amerikou a Ruskem nebudou jako vztahy mezi Amerikou a Kanadou. Chce to zřejmě několik generací. V Rusku je všechno nekonečně složitější než u nás. Putinova vláda se zdá být osvíceně autoritářská, on se také velice zhlíží v Petru Velikém. Někdy je to nejspíš na místě, někdy z toho člověku spíš jde mráz po zádech. Putin je poměrně mladý a ambiciózní člověk a patrně to bere tak, že začíná Putinova éra, ne že by měla skončit.
Není pro vás těžké se smířit s tím, že nástup svobody nezměnil všechno ze dne na den?
Je to jedno z velkých poučení. I ten, kdo z nás byl nejrealističtější a nejskeptičtější, měl iluze, že to půjde rychleji a snadněji. Ono se to tak zdálo: systém se začal bortit jako domeček z karet, zmizely Lidové milice, škrtnutím pera byla zrušená Státní bezpečnost... zdálo se, že to půjde úžasně rychle. Ale není to tak: na každém kroku člověk naráží na byrokracii, na stereotypy v chování, na tytéž lidi, kteří něco mařili dřív a maří to i teď, jen v demokratickém hávu.
Nemrzí vás to?
Beru to jako fakt a jako poučení. Myslím, že to v žádném případě není zjištění, které by člověka mělo zbavit závazku usilovat po zbytek svých dní o lepší poměry.
***
14. 11. 1999: Zpověď sametového milionáře
… Tak teda, když je teď to výročí, deset let Sametu, tak se vám svěřím. Je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný – to bylo moje heslo už od mládí. Správný okamžik, jak začít s jeho realizací, nastal v roce 1971. Končil jsem vysokou. Na fakultě jsem ještě stihl založit SSM, takže do zaměstnání jsem nastoupil jako nezmýlený soudruh. Chápejte, po prověrkách zůstalo z KSČ jen torzo a tohle byla historická šance, jak se snadno a rychle dostat ke korytu. Pochopitelně že jsem nebyl sám. Na „vumlu“ jsem potkal stejně ambiciózní mladíky, jakým jsem byl tehdy i já. Abyste rozuměl, mám takovou teorii, že v každé době a za každého režimu existuje něco jako „klub mazaných“. Tvoří jej skupina lidí, kteří nejen mají jasno, čeho chtějí v životě dosáhnout, ale hlavně vědí jak na to, a dovedou za tím nekompromisně jít. Pochopitelně „klub mazaných“ nemá žádné stanovy, legitimace a podobné kraviny. Členové se poznávají tak nějak po čichu, mají něco jako anténky, jimiž dokáží zaměřit jeden druhého.
… A protože jsem byl v „klubu mazaných“, záhy jsem se přesvědčil, že chlapci z StB už toho také mají plné zuby – prosím vás, kdo jiný než oni měl možnost zjistit si, jak ta větev, co jsme na ní všichni společně seděli, je shnilá – a že jim jde jenom o jedno, aby je lidi nevěšeli na kandelábrech.
… Takže si nemyslím, že listopad ´89 někdo zorganizoval, podle mne stačilo tu a tam přimhouřit oko, přestat být „bdělý a ostražitý“ a přes Čalfu (nebo někoho jiného) jen v náznacích a signálech domluvit gentlemanskou dohodu – žádné tanky v ulicích před, žádné věšení komunistů na lucernách po. Proto se mohlo stát, že přestaly fungovat speciální komunikační sítě KSČ a proto, co se týče informací, na tom byly stranické sekretariáty hůř než nahý v trní. A kde není spojení, tam není velení – to mě ještě učili na vojenské katedře. převrat pod taktovkou disidentů a osmašedesátníků sliboval, že se uzurpátorských sekretariátů zbavíme a bývalé národní podniky si zkrátka a dobře přivlastníme.
V tom roce 1991 ještě fabrika nebyla moje – hrozilo nebezpečí, že ji schramstne zahraniční kapitál. To se stalo chudákům kolegům v mladoboleslavské automobilce. Jenže pak přišel Klaus a vyhlásil „kupónku“. Pro mne to byla úleva, jasná zpráva, že se bude „privatizovat“ z domácích zdrojů – což znamenalo, že se o fabriku šábnu s kolegy z „klubu mazaných“z banky.
Tak jsem si fabriku, kde jsem za bolševika řediteloval, koupil. Kamaráda z „vumlu“, který kryl půjčku, jsem udělal menšinovým vlastníkem. Připouštím, že jsem přecenil vlastní síly. Ti zápaďáci byli o váhu těžší soupeř a při jejich konkurenci na otevřeném trhu mi začal docházet dech. Prostě jako komunistický kádr jsem nebyl tak dobrým manažerem, abych obstál.
Měl jsem na vybranou. Buď zkrachovat a stát se řadovým „chudákem“, nebo udělat „tunel“. Jenže, jak říkám, je lepší být bohatý a zdravý, než chudý a nemocný. Tak jsem udělal „tunel“. S dalšími kolegy jsem založil jiné firmy, které jako s mou fabrikou kooperovaly a spolupracovaly. No a do těchto firem jsme potichounku, polehoučku převedli aktiva z bývalého „národního podniku“. A tyhle peníze už byly moje, ty už mi nikdo vzít nemoh.
Pochopitelně jsem se stal nadšeným stoupencem ODS. Mezi členy jsem dokonce našel staré známé dobré tváře z „klubu mazaných“. Víte, já si pana profesora Klause velice vážím. On je to takový milý mentorský typ, má typicky katedrové vysoké vidění, takže to, co se mu děje přímo pod stupínkem, nevidí. Nemohli jsme najít pro naše cíle lepšího politika a lepší stranu než ODS. On je tak „dobrý“, že si toho snad ani nebyl vědom, a to je na tom to nejlepší.
Že je ekonomika v propadu a panuje nějaká blbá nálada? Prosím vás, to mě vůbec nezajímá. Já už jsem za vodou, a když jsem teď bohatý, chci být i zdravý – hledám si nějaké pěkné klidné místečko k životu za větrem. Taky uvažuju, že bych si koupil jachtu a toulal se po teplých mořích. Teď mě napadá, vy jste jachtařský kapitán. Nechcete jít ke mně dělat? Zaplatil bych vám královsky.
***
Z článku Karla Olivy (LN 16.11.2023) „Jazyková demokracije“:
Jádro problému je ovšem možná v tom, co chápeme pod samou „demokracií“: zda se opřeme o Aristotela s jeho skeptickou vizí, že demokracie nakonec vyústí ve vládu lůzy, nebo se spíše přikloníme k názoru francouzského psychologa 19. století Gustava Le Bona, že demokracie se nebuduje sestupováním elit na úroveň davu, ale povznášením davu na úroveň elit.
***
1930: Dopis Tomáše Bati premiéru Fialovi a nejen jemu !
MZV ČR v Rijádu nepomohlo svému diplomatu, zemřel. Odmítá odškodnit pozůstalé
JŠ
Read more...