KSČ představovala v meziválečném období vlivnou politickou sílu. V parlamentních volbách získávala pravidelně okolo 10 % voličské podpory, v roce 1925 se dokonce umístila na pásce jako druhá hned za agrárníky, kteří zvítězili. Ve druhé polovině 20. let však KSČ zachvátila krize, která souvisela se schopností mobilizovat široké voličské masy. To bylo patrné na Rudém dnu v červenci 1928, který dopadl fiaskem.
„Karlínští kluci“ nastupují
Vedení složené z Bohumila Jílka a Václava Bolena, dvou málo schopných stranických byrokratů, předpokládalo, že v den upálení mistra Jana Husa dostanou do Prahy na Václavské náměstí až 100 000 lidí, kteří měli demonstrovat sílu strany. Jenže do hlavního města přijelo nakonec pouze okolo 5 tisíc lidí a manifestace síly se proměnila v debakl, který posměšně komentoval zejména pravicový tisk.
Bylo jasné, že stávající vedení se bude muset zodpovídat, protože nešlo o izolovanou akci, ale o vyvrcholení nahromaděných problémů v KSČ. Mluvčím opozice se stal mladý Klement Gottwald, Jan Šverma, Václav Kopecký, kteří byli nazýváni „karlínskými kluky“, protože jim všem bylo okolo 30 let. Gottwald se vymezil proti Bolenovi s Jílkem a ukázal na to, že oba byli organizačně neschopní a nevěřili v sílu mas.
Čistky, kam se podíváš
Konečné zúčtování s nimi přišlo na V. sjezdu KSČ v únoru 1929, kdy mocenské otěže přebírá nová Kominterně povolná garda a Gottwald se stává novým generálním tajemníkem. Ten spolu s dalšími soudruhy spojí rukou společnou a nerozdílnou další osudy strany s Kominternou, jejíž příkazy bezvýhradně následují, i kdyby to pro KSČ bylo v praxi škodlivé. Rovněž nastává vyřizování účtů s představiteli minulého vedení. Tzv. „likvidátoři“, jak byli hanlivě nazýváni, byli ve skutečnosti ti, kteří odporovali drastickým metodám gottwaldovců. Jílek, Bolen a další jsou z KSČ v červnu 1929 vyloučeni.
Ultraradikálové chtěli ze strany sektu
Výsledky sjezdu jsou však kontraproduktivní, ze strany vystupují tisíce členů, sedm komunistických spisovatelů v čele s Ivanem Olbrachtem, Marií Majerovou a dalšími, proti novému vedení naopak vzniká opozice. A po V. sjezdu vyvstalo také nebezpečí právě samotnému Gottwaldovi. Ten musel čelit ultralevé skupině v čele s Evženem Friedem, která požadovala „generální čistku“ strany, osobně útočí na Gottwalda, že je málo radikální. Představou Frieda a dalších je pak přeměna strany na jakousi sektu, která by musela svou činnost vyvíjet v ilegalitě.
Konec diskusí, soudruzi, pravdu má Kominterna!
Nakonec Gottwald svému příteli „domluví“ a Friedova skupina je zapuzena. Gottwald si svou pozici obhájil, ale i tak KSČ nastávají krušné časy především se státní mocí, která vyhroceně radikální postoje hodnotí jako protistátní. Vysocí komunističtí představitelé jsou zatýkáni a odsuzováni do žalářů. Nicméně účel světil v tomto případě prostředky, Gottwald svou stranu plně vehnal do područí Kominterny, což způsobilo, že v KSČ se už prakticky o ničem nediskutovalo, ale musely se bezpodmínečně plnit všechny její příkazy. To Gottwaldovi vyhovovalo, protože to bral jako splátku za to, že Kominterna ve vnitrostranickém sporu podpořila právě jeho skupinu.
Zdroj: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský
KAM DÁL: Obrana před sovětskou invazí by se rovnala sebevraždě. Dubček o tom ani na vteřinu neuvažoval.
