Článek
Nedlouhý život Ladislava Pohrobka obsahuje mnoho rozměrů a zápletek. Jak jeho přízvisko napovídá, narodil se po smrti svého otce Albrechta Habsburského roku 1440. Až do svých 12 let zůstal v péči svého strýce, římského krále Fridricha III., ve Vídni. Přitom to byl dědic vlády ve třech zemích – v Rakousku, v Uhrách a v Čechách. Za malého chlapce však pochopitelně vládl jako regent právě Fridrich III., který navíc hájil i zájmy habsburského rodu proti šlechtickým reprezentacím v jednotlivých državách.
V každé zemi přitom panovala jiná situace. Za nejdůležitější považovali Habsburkové korunu v Uhrách, kde za mladého Pohrobka bojovala o pozice jeho matka Alžběta, dcera Zikmunda Lucemburského. Koneckonců i jméno Ladislav (László) bylo tradičně uherské a naznačovalo pokračování tradice Arpádovců. Přesto tam usedl na trůn Vladislav Jagellonský, který naštěstí pro Habsburky padl v bitvě s Turky u Varny roku 1444. Tím se Ladislav dostal zpátky do hry.
Oblíbení zemští správci
Nicméně protihabsburské nálady panovaly v obou královstvích – jak v husitských Čechách, tak v Uhrách. K moci se postupně tam postupně dostali místní správci János Hunyadi a Jiří z Poděbrad, kteří sice od počátku neaspirovali na královskou korunu, ale fakticky vykonávali vládu v zemi. Spokojeny nebyly ani rakouské stavy v čele s mocným hrabětem Ulrichem Celským, protože Fridrich nepustil Ladislava do jejich společnosti, ale nechal ho vychovávat na svém dvoře ve Vídeňském Novém Městě.
To se výrazně projevilo při vzbouření roku 1452, kdy rakouští šlechtici prosadili, aby tehdy už dvanáctiletý Ladislav nastoupil k vládě pod jejich kontrolou. V podstatě ho zahrnuli dvorským blahobytem, aby se příliš nemusel zatěžovat povinnostmi panovníka, které za něj rád vyřídil pan hrabě Celský. Ladislav tak trávil čas uprostřed hostin, tanečních zábav a takzvaných lázeňských radovánek, které prý užíval často a rád. Lázně tehdy fungovaly mimo jiné i jako nevěstince a mladý Habsburk měl prý v ženách mimořádnou zálibu. Stal se z něj prý pohledný štíhlý jinoch s dlouhými vlnitými světlými vlasy, díky své výchově předčasně vyspělý. Nový způsob života přijal od hraběte s potěšením a mimořádně si svého rakouského správce oblíbil.
Následujícího roku se Ladislavovi podařilo, aby byl přijat i v obou dalších královstvích v podstatě za podobných podmínek. Jiří z Poděbrad i János Hunyadi ho přijali bez výhrad jako vládce s tím, že oni pro něj budou nadále vykonávat praktické záležitosti při panování.
Český zemský správce Jiří z Poděbrad si také snadno získal královu náklonnost a ten ho následně potvrdil ve funkci na dalších šest let. Vztah krále Ladislava a správce Jiříka byl prý mimořádně důvěrný. Navzájem se na veřejnosti oslovovali otče a synu, přičemž to však mohlo být trochu divadlo pro davy, v kterémžto umění oba na výsost vynikali.
Ladislav Pohrobek děkuje ze smrtelného lože Jiřímu z Poděbrad na ilustraci Jana Škramlíka
Byl mladý vládce loutkou?
Podobně to bylo i v Uhrách s Hunyadim a dobrý vztah mladíka se všemi třemi zemskými správci vede k domněnkám, že jim Ladislav podléhal, stal se jejich loutkou a vlastně se sám nedokázal moc prosadit. Jistě, byl v pubertálním věku a většinu praktických rozhodnutí opravdu přenechával jim. Několikrát však dokázal, že v případě potřeby dokáže svoji vůli protlačit a většinou se jeho úsudek ukázal jako politicky prozíravý, výhodný pro něj i habsburský rod. Tak v zásadě v poklidu a shodě probíhala jeho vláda následující tři roky.
Změna nastala poté, co János Hunyadi padl v bitvě proti Turkům u Bělehradu roku 1456 a Ladislav dosadil do jeho funkce svého rakouského oblíbence hraběte Celského namísto Hunyadiho synů, kteří o správcovství velmi stáli. Uhři pochopitelně cizince nepřijali a dle svého zvyku se vzbouřili tak silně, že krále i hraběte zajali, načež Rakušana nechali surově ubít k smrti, prý před zraky mladého Habsburka.
Ladislav se však ukázal jako mistr sebeovládání a přetvářky. Na oko dělal, že se podvolil a nechal se jako zajatec odvézt do Budína. Hunyadyové se cítili jako vítězové a polevili v pozornosti. Habsburk mezitím v Budíně sám zburcoval kliku svých příznivců včetně husitského žoldnéře Jana Jiskry z Brandýsa a s jejich pomocí zorganizoval převrat. Zatknul všechny Hunyadiovce a hned následujícího večera 16. března 1457 nechal staršího Hunyadiho syna po krátkém soudu popravit. Mladšího Matyáše, později známého jako Korvína, zatím poslal jako zajatce do Vídně.
Nicméně mladík se tehdy rozhodl odjet do Čech, kde chtěl uspořádat svou svatbu, protože české království bylo v té době logicky nejklidnější zemí z jeho panství, když obě ostatní přišly před nedávnem o své gubernátory. Navíc tam byl přítomen jeho poslední živý oblíbený správce Jiří z Poděbrad, jemuž král věřil, že vše dobře připraví. Jenže místo svatebního veselí se nakonec konal pohřeb.
Poslední hodiny
Ještě v neděli 20. listopadu ráno se král cítil naprosto zdráv a po ranní mši byl plný mladického života. Několik dní předtím sice trpěl nespavostí a živými sny, ale to není zas tak neobvyklé. První příznaky přišly v 16 hodin odpoledne, kdy Ladislava rozbolela hlava a zřejmě i ruce a nohy. Zatím nic vážného. Jenže už v noci se mu vyvrhly dvě hlízy a hlavně trpěl bolestivými zduřeninami v oblasti třísel, které však nerozumný sedmnáctiletý mladík před lékaři zatajil, zřejmě z obavy před hanbou. Co by mu na to řekly lazebnice a nastávající manželka?
A tak mu lékaři zatím doporučili jen se vypotit. Dovolili mu ráno vstát a zúčastnit se soudu, při němž prý na králi nebyly znát známky bolesti, ale přítomní si všimli jeho stísněnosti ve tváři a v řeči. Odpoledne se účastnil veselého stolování a večer pojedl s chutí ředkvičky, o nichž později někteří tvrdili, že byly otrávené. Pak ho ovšem přepadly silné bolesti žaludku, které se během noci změnily v záchvaty. Kolem čtvrté ráno už v úterý 22. listopadu nechal přivolat lékaře, kteří objevili už veškeré příznaky včetně bolavých třísel a dalších hlíz. Vyšetřili moč, ale nic závažného nenalezli. Předepsali mu tedy léky, jako by byl otráven: dávidla a projímadla, aby ze sebe dostal vše špatné pryč. A pouštěli mu žilou, což byl tehdy nejobvyklejší způsob léčení kdečeho.
Jenže přes den se králův stav výrazně zhoršil. Občas upadl do mdlob, a i když byl při vědomí, cítil se stále více zchvácený a lékaři nahmatali další hlízy i v hloubi těla. Večer prý ještě při plném vědomí z okna pozoroval kometu, kterou ovšem všichni považovali za špatné znamení. Na žádný další způsob léčby lékaři nepřišli, a tak se králův stav dramaticky zhoršoval. Příštího dne, ve středu 23. listopadu dopoledne, si k sobě zavolal Jiřího z Poděbrad. Poděkoval mu za péči o království, informoval ho o své poslední vůli a žádal poslední svátosti včetně zpovědi. Bylo mu jasné, že brzy zemře. Stalo se tak kolem čtvrté hodiny odpoledne, přičemž těsně předtím mu ještě zčernaly oči, nos i jazyk a na trupu vyskočily černé skvrny – podkožní hematomy. Jinak ovšem skonal při plném vědomí mysli.
Na co král zemřel?
Spekulace současníků, pozdějších historiků i lékařů zahrnovaly především dvě verze: otravu a mor. Ladislavovy ostatky byly mnohokrát zkoumány, ale otravu neprokázaly. Kromě toho Jiří z Poděbrad neměl k zabití krále ani důvod. Být zemským správcem spřáteleného panovníka usídleného daleko ve Vídni pro něj znamenalo ideální stav. Moru by nasvědčovaly hlízy, ale tato infekce se v kraji nevyskytovala a navíc většinou řádila v létě, ne v mrazivém listopadu.
Až antropolog Emanuel Vlček v osmdesátých letech minulého století moderními metodami při zkoumání ostatků konečně stoprocentně prokázal, že král zemřel na jistý druh leukémie (hemastoblóza lymfatického typu) s neuvěřitelně rychlým průběhem. Otázkou zůstává jen to, zda král dostal nemoc dědičně, nebo ji vyvolaly otřesné psychické zážitky z Bělehradu a Budína za poslední rok – čili prožitý stres. Tomu by mohla nasvědčovat i předchozí nespavost a živé sny.
__________________________________
Další literatura:
Čornej, Petr a kol.: Čeští králové, Praha-Litomyšl 2008
Macek, Josef: Jiří z Poděbrad, Praha 1967
Vlček, Emanuel: Jak zemřeli, Praha 1993
