Filipíny, cesta pokračuje...3

           Velká pomoc v dorozumívání, protože Tadeáš absolvoval polské školy. Nutně je třeba poznat okolí a koupit aspoň vodu. Jídlo uvaří paní domácí. Dosud jsme nepoznali, jak se může cítit celebrita.  Hejna dětí nám to přiblížily. Těch pozdravů a úsměvů,  co jsme museli opětovat. Moře nás zklamalo.  Jak jen může nezklamat, když od něj čekáte osvěžení a ono neosvěžuje. Masívní odliv zanechává louže,  ve kterých uvaříte vajíčko na měkko. Nejsme smutní,  jen nám je horko. Z kohoutku teče voda, která má zvláštní odér. Později se dovídáme, že je dešťová. Voda naprší, elektřinu vyrobí sluneční kolektory.  Tudíž v ničem nestrádáme. WiFi funguje standardně. Ve vesnici jako by se zastavil čas. Jako by se všichni živili,  postáváním, povídáním a výrobou dětí. Těch je tady opravdu hodně. Většina domků kolem silnice má okýnko dovnitř a tam koupíte ledacos. Ledacos je především trvanlivé. Ledacos je pro nás neznámé. Proto stojíme bezradně jako pověstný osel před dvěma kupkama sena. Ano chtěli jsme arašídy.  Dostáváme sáček a v něm třicet dalších sáčků a v každém sáčku asi patnáct zrníček. Jistě to má nějaký význam, já jej vůbec neznám a proto nemám pochopení. Největší luxus je tady pořádek,  ten si nikdo nechce nebo nemůže dovolit. Období dešťů je v plném proudu a bláta bohatě. Neshledáváme, že by to někomu vadilo. Je tu pohoda.

           Přiblížím cestu do El Nida, což je nejbližší město na pobřeží.  Vzdálené asi 25 kilometrů,  50 tisíc obyvatel. Pobřeží lemují desítky ostrovů a ostrůvků. Filipíny jich mají přibližně sedm tisíc. Domácí nám doporučují využít k dopravě autobus sloužící především pro školní děti ráno v šest. Autobus se naplňuje asi půl hodiny.  V konečném důsledku je přeplněný. Naštěstí sedíme a jsme za to patřičně vděční. Ostatní cestující převážně visí,  leží,  sedí a to i na nás. Nepočítali jsme přibližně šedesát žen a dětí na ploše 2x4 metry. Chlapce na střeše jsme nepočítali. Odhadujeme množství genderově vyvážené. Na konci cesty vzneseme dotaz, kdy jedou zpět. Odpověď zní jasně.  Ve dvanáct hodin. Projdeme si město, zajdeme na kávu.  Přesně ve dvanáct, způsobně po evropsku, čekáme na uvedeném místě. Když už ani hodina nestačí, začínáme se zajímat o jiný způsob dopravy. Všichni nasazují ceny, jako by jsme měli podobu Rothshildových potomků. Na protější straně ulice stojí autobus a k odjezdu se nemá. Jaká však radost, že do Bebeladanu jede. Trpělivě vyčkáme nakládku záchodových mís. Radujeme se, že je to opět 100 pesos na osobu (40 Kč). Spolu s námi a asi šesti pasažéry se veze i železo s překližkou, pytle rýže, chladící boxy a již zmíněné toaletní mísy,  k naší další radosti, nepoužité. Po cestě přibývá i další materiál. Nakládka a vykládka je poměrně častá. Mění se i tváře kolem nás.  Za necelé dvě hodiny jsme v cíli. Šťastní,  pokorní a vděční. Hlavně za to, že El Nido je vzdálené jen 25 kilometrů. 

            Kdyby nás náhodou přepadla špatná nálada, pohled na moře a krásné přírodní útvary léčí. I ti co nám tady dělají společnost. Opička,  která nám krade ručníky.  Želva,  která nekrade nic, jen čumí.  Kočka somrák, která nás vždycky svým žalostným pláčem přesvědčí a něco nám upadne.  Kačenky tady s námi čekají až se objeví na jídelním lístku.  Čuník u úpatí schodů nás přesvědčuje o tom,  že tady nežijí muslimové. 

            Zítra nás čeká plavba lodí.  Usínáme tak nějak nepochopitelně. V tuto dobu se neusíná ani v Evropě ani v Asii.