I dva roky poté, co teroristické hnutí Tálibán opět ovládlo Afghánistán, v zemi zůstává nejméně dvanáct bývalých spolupracovníků české armády s rodinami. „Hrozí jim smrt. Nečekáme nic více než humanitární víza, které české velvyslanectví v Pákistánu vystaví těm, kdo se tam dokážou dostat,“ vysvětluje Miroslava Pašková ze spolku Vlčí máky, která se snaží pomáhat jak těm tlumočníkům, kteří úspěšně dorazili do Česka, tak těm, kteří v Afghánistánu zůstali.

Poslat dnes repatriační letadlo do Kábulu ovládaného hnutím Tálibán je zcela nemožné. Nepřekvapí, že s ničím takovým stát ani nepočítá; v plánu však není ani žádná jiná pomoc či akce na přesun zbylých lokálních blízkých spolupracovníků české armády do bezpečí. Česká republika má téma tlumočníků české armády v Afghánistánu za uzavřenou věc.

„Žádné další evakuace neplánujeme, na individuální bázi jsme udělili víza několika rodinným příslušníkům osob, které již v ČR žijí, či blízkým spolupracovníkům důvěryhodných nevládních organizací,“ říká mluvčí ministerstva zahraničí Mariana Wernerová.

„Všechny afghánské spolupracovníky, kteří splnili podmínky pro zařazení do programu, měli zájem a úspěšně prošli bezpečnostním screeningem, jsme i s jejich rodinami přepravili do ČR. Detaily z bezpečnostních důvodů komentovat nemůžeme. Neobdrželi jsme žádné oficiální požadavky na další evakuaci tlumočníků, spolupracovníků či jejich rodinných příslušníků z Afghánistánu nebo jiných okolních zemí,“ konstatuje i mluvčí ministerstva obrany Simona Cigánková.

Naše sdružení se soustředí hlavně na pomoc českým novodobým vojenským veteránům, ale na tlumočníky se díváme právě jako na veterány.

Sami čeští vojáci, novodobí váleční veteráni, se ale s tímto stavem odmítají smířit a rozporují i to, že by se nesnažili stát a příslušná ministerstva o situaci zbylých afghánských tlumočníků informovat. Aktivní je v tom zejména Spolek Vlčí máky, který vede Mirka Pašková.

Prezident nepomůže, nemá kompetence

Spolek Vlčí máky eviduje čtrnáct bývalých zaměstnanců resortu obrany zanechaných v Afghánistánu; u dvanácti z nich považuje dodatečnou evakuaci „za nezbytnou a morálně nezpochybnitelnou“.

„Neformálními cestami jsme byli vyrozuměni, že české tajné služby nedoporučují k přesídlení dvě osoby, což plně respektujeme, ale nevidíme důvod k ignoraci dvanácti zbývajících tlumočníků,“ říká Pašková, která se před dvěma lety v evakuacích z Kábulu aktivně angažovala a tlumočníkům pomáhá doposud – jak těm, kteří se dostali do Česka, tak těm, kterým se zemi opustit nepodařilo.

Několik tlumočníků, kteří zůstali v Afghánistánu, se v uplynulých měsících anglicky psaným dopisem obrátilo s žádostí o pomoc na nového českého prezidenta Petra Pavla.

Hrad v odpovědi z 18. července, kterou má HlídacíPes.org k dispozici, píše, že sice děkuje za důvěru a má pochopení pro náročnou situaci, ale „prezident vám nemůže být přímo nápomocen“.

„Ne z důvodu neochoty, ale v důsledku právního stavu, který všichni, včetně prezidenta republiky, musí respektovat. Prezident republiky nemá ani kompetence, ani prostředky. k tomu, aby jednotlivcům pomohl přijet do České republiky,“ napsala prezidentská kancelář s dodatkem, že imigrační politika je plně v kompetenci ministerstva vnitra.

Fotografie českých vojáků v Afghánistánu a jejich místních tlumočníků
(tváře jsou s ohledem na jejich bezpečnost rozmazány) 

Ministerstvo vnitra také v roce 2021 afghánským spolupracovníkům české armády po evakuaci z Kábulu azyl přiznalo. „Ze skupiny osob, kterým byla udělena mezinárodní ochrana a které zároveň vstoupily do Státního integračního programu, jsou všichni stále v ČR. Šest rodin si hned po příjezdu do ČR vyřídilo prostřednictvím příslušných ambasád pobytové oprávnění do jiných států, požádalo o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany a legálně do těch států odcestovalo. Dále 11 evakuovaných osob požádalo o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území a všem bylo uděleno, podle našich informací se aktuálně nachází na území tři z nich,“ vypočítává za ministerstvo vnitra mluvčí Hana Malá.

Hrad dále v odpovědi zmiňuje, že pokud se Afghánci obávají o svůj život a musí uprchnout ze země, mohou si v České republice „požádat o mezinárodní ochranu (azyl) na základě standardního postupu podle českého práva po příjezdu do České republiky“.

A v odpovědi vypočítává i výsledky evakuace ze srpna 2021: „Afghánistán opustilo 195 lidí, z toho 170 Afghánců.“

S odvoláním na tehdejší informace ministerstva zahraničí pak dodává, že všichni spolupracovníci, kteří byli armádou nebo Ministerstvem zahraničních věcí ČR určeni k evakuaci, byli evakuováni: „Bohužel nebylo možné pomoci všem, kteří chtěli přijet do České republiky,“ konstatuje Hrad.

Od chvíle, kdy se Tálibán vrátil k moci, můj dům opakovaně prohledávali, přišly mi i výhružné dopisy, píše tlumočník s tím, že čtyři roky sloužil jako překladatel u speciálních jednotek české armády v Džalálábádu.

Úprk spojenců z Kábulu

Repatriace afghánských tlumočníků původně probíhaly průběžně, možnost azylu v České republice byla součástí kontraktu armádních spolupracovníků. Vše se ale „zaseklo“ v roce 2017. Hlavní roli v tom hrál hojně medializovaný případ napadení zdravotní sestry v nemocnici na Bulovce a to, že se útočníkem byl syn dříve repatriovaného afghánského tlumočníka české armády. Tehdejší ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD) poté přesídlovací program zastavil.

Za pokračování relokací se silně zasazovala tehdejší opoziční poslankyně, dnes ministryně obrany Jana Černochová. Ministerstvo obrany pod jejím vedením má ale nyní téma za uzavřené.

Právě na ministerstvo obrany se v lednu tohoto roku písemně obrátil jeden z afghánských tlumočníků (redakce zná jeho celé jméno, z bezpečnostních důvodů jej nezveřejňuje) se žádostí o pomoc, neboť jde v jeho zemi o život nejen jemu samotnému, ale i jeho rodině.

„Od chvíle, kdy se Tálibán vrátil k moci, můj dům opakovaně prohledávali, přišly mi i výhružné dopisy,“ píše tlumočník s tím, že čtyři roky sloužil jako překladatel u speciálních jednotek české armády v Džalálábádu. V době, kdy psal dopis, byl v Pákistánu na krátkodobé vízum a ministerstvo obrany žádal o doporučení, průvodní dopis a zprostředkování českého víza.

Reakce ministerstva obrany ale byla odmítavá: „V tuto chvíli nemá Česká republika žádný aktivní program relokace pro bývalé spolupracovníky z Afghánistánu. Ministerstvo obrany nemá žádnou možnost, jak Vám pomoci. Konzulární agendu a záležitosti imigrace řeší Ministerstvo zahraničních věcí a Ministerstvo vnitra.“

Relokace, či spíše evakuace, se po čtyřleté přestávce vrátily až v srpnu 2021 po pádu Kábulu a úprku spojeneckých vojsk – v překotné podobě a po nátlaku samotných vojáků a spřízněných organizací.

„Původní idea státu byla stáhnout zhruba jen deset lidí, kteří s armádou či ambasádou v té době aktivně spolupracovali, ale už ne ty, kteří Česku posloužili v minulosti. Pomohlo, když se věc podařilo medializovat i za pomoci známých tváří, jako byl režisér Václav Marhoul či herec Ondřej Vetchý,“ vzpomíná Mirka Pašková.

Vojenský speciál se nakonec na trase Praha – Kábul – Praha – postupně otočil třikrát. „Problém byl, že nebyly ucelené seznamy, nebyly prověrky všech tlumočníků, natož všech rodinných příslušníků. Byl to zároveň boj o čas: kdo se na seznam dostane, koho se podaří prověřit a kdo se vůbec fyzicky dostane na letiště,“ shrnuje Pašková.

Po třetím letu každopádně tehdejší premiér Andrej Babiš svolal tiskovou konferenci a prohlásil, že „jsme dovezli všechny, co jsme chtěli“. Tím projekt skončil, i když byl prý původně v plánu ještě čtvrtý let.

Pokud se na někoho ze spolupracovníků ve třech záchranných letech nedostalo, bylo to prý proto že dané osoby „neměly potřebnou bezpečnostní prověrku“.

„To je ale lživý argument,“ namítá Pašková. „Žádný z resortů se evakuaci zavčasu nevěnoval, nemohly být provedeny bezpečnostní prověrky daných osob. Nejde tedy o to, že by ti lidé prověrkou neprošli, což implikuje, že by byli nějak nebezpeční, jde o to, že jim prověrku prostě nikdo neudělal. To je významný rozdíl,“ dodává.

Pro Tálibán jsou to kolaboranti

Všichni, kdo v Afghánistánu spolupracovali se zahraničními vojáky, jsou pro vládnoucí hnutí Tálibán na indexu.

„Jsou v ohrožení života, musejí se skrývat, nemohou žít normálním životem ani oni, ani jejich rodiny. Nemohou dělat svou práci, existenčně jsou na tom špatně, jsou v podstatě v domácím vězení. Pro Tálibán jsou to kolaboranti. I když se říká, že se situace přeci jen uklidnila, záleželo by na tom, komu konkrétně by padli do ruky. Zda by to skončilo třeba jen výpraskem, nebo smrtí,“ shrnuje Pašková.

Ta je s některými někdejšími tlumočníky české armády v Afghánistánu v pravidelném kontaktu přes telefon a různé komunikační aplikace. „Se čtyřmi z nich si píšu dokonce česky. V minulosti tady totiž studovali na vojenské škole ve Vyškově a mluví česky velmi dobře,“ říká Pašková.

Afghánskou komunitu v Česku představuje pár desítek rodin. Částečně jde o někdejší studenty z dob socialismu, kteří v Československu už zůstali, jiní utekli v 90. letech, nyní je doplnily rodiny bývalých tlumočníků české armády.

Několik let pracovala na ministerstvu obrany a obrázek o roli afghánských tlumočníků v pomoci českým vojákům si udělala mimo jiné v rámci inspekční cesty bývalého náčelníka generálního štábu Aleše Opaty přímo v Afghánistánu: „Tam jsem se s některými z tlumočníků osobně setkala a pochopila jsem, jak důležitou práci pro nás dělají.“

Jak zdůrazňuje, jejich práce nespočívala zdaleka jen v překladu z perského jazyka či kmenových dialektů do angličtiny, případně i do češtiny, ale byla mnohem zásadnější.

„Jezdili s našimi vojáky do akcí, byli to i jejich průvodci po jiné kultuře, domlouvali jednání se staršiny vesnic, byli to v podstatě trochu protokoláři. Tlumočili třeba i zachycenou rádiovou komunikaci z odposlechů, což bylo zásadní pro bezpečnost,“ doplňuje spolupracovník Vlčích máků, který se s ohledem na svou bezpečnost a občasné působení na Ukrajině představuje jen jako Josef – sám je bývalý český profesionální voják nasazený v Bosně.

„To, že jsme je v tom nechali, vysílá špatný signál pro budoucí lokální spolupracovníky naší armády. Ty informace není tak těžké dohledat. Loajalita je u takových lidí klíčová a buduje se právě i příslibem, že se o takové lidi i jejich blízké v případě potřeby postaráme,“ dodává.

Otázku, zda fakt, že část bývalých tlumočníků české armády nebyla repatriována, nemůže poškodit reputaci české armády a loajalitu lokálních spolupracovníků v budoucích zahraničních misích, nechalo ministerstvo obrany bez odpovědi.

Afghánská komunita v Česku

V posledních dvou letech se prý do Česka podařilo po vlastní ose dostat nejméně jedné rodině někdejších armádních tlumočníků – utekli přes Pákistán a na české ambasádě v Islámábádu získali potřebná víza.

Ministerstvo vnitra potvrdilo, že azyl v Česku po roce 2021 získali i rodinní příslušníci jednoho z tlumočníků. „Byla udělena mezinárodní ochrana více příslušníkům jedné rodiny. Ke konkrétním případům se nelze vyjádřit,“ říká mluvčí Hana Malá.

Afghánskou komunitu v Česku představuje pár desítek rodin. Částečně jde o někdejší studenty z dob socialismu, kteří v Československu už zůstali, jiní utekli v 90. letech, nyní je doplnily rodiny bývalých tlumočníků české armády.

Celkem do Česka přišlo podle údajů spolku Vlčí máky 17 tlumočníků i s rodinami, někteří z nich pokračovali jinam do zahraničí. „To byla jejich svobodná volba,“ komentuje to Mirka Pašková. Ti, co zůstali, se v Česku snaží adaptovat. Obdrželi azyl zaručující jim minimálně desetiletý pobyt, rozptýleni jsou po celé republice: v Praze, Brně, Ostravě či Plzni. Živí se různě: někdo řídí taxi, jiný prodává kebab, další se uplatnil jako IT specialista a nabídl své služby zdejší afghánské redakci americké RFE/ RL.

„Složité je to zejména pro jejich rodiny, Děti si zvykly poměrně rychle, ale těžší je to pro manželky a hlavně pro ty, s nimiž přijeli i staří rodiče. Ti jsou zde úplně odříznutí, jazyk se už těžko naučí,“ komentuje to Pašková. Nejmenší potíže prý byly s nostrifikací titulů a dosaženého vzdělání z kábulských univerzit. Dvě z dětí afghánských tlumočníků prý také letos nastoupily na české vysoké školy.

Na jejich kolegy, kteří v Afghánistánu zůstali, se Pašková snaží opakovaně upozorňovat vládu a příslušná ministerstva: „Vloni v listopadu jsem napsala první dopisy, ministr Lipavský mi odpověděl, že o tom ví a že v řádech týdnů se to bude řešit. Jenže pak přišla válka na Ukrajině a priority se zcela změnily.

V polovině letošního února se dopisem ministru Lipavskému připomněla, ale bez reakce. V létě se Pašková obrátila i na okolí prezidenta Petra Pavla. „Dali jsme jim k dispozici i kompletní seznam, napsala jsem další dopisy, ale tentokrát už nebyla žádná reakce. Prý to bylo ‚převrstveno jinými prioritami‘, jak jsem se dozvěděla,“ konstatuje Pašková.

Od vlády podle svých slov neočekává, že by do Kábulu ovládaného Tálibánem nyní vypravovala nějaký letecký speciál. Možnou cestu ven ale ukázala výše zmíněná rodina: vede v podstatě jen přes Pákistán. Což ale komplikuje jak aktuální silně restriktivní přístup Pákistánu k uprchlíkům ze sousední země, tak fakt, že na české ambasádě na někdejší tlumočníky české armády nikdo nečeká.

„Cesta přes Pákistán sama o sobě není jednoduchá. Jde ale o to, aby na české ambasádě v Islámábádu měli oficiálně k dispozici seznam konkrétních jmen, kteří, když dorazí, budou mít nárok na vízum, vstup do Česka a pomůžeme jim třeba s nákupem letenek. Naši tlumočníci v podstatě jen čekají na signál, že mohou, že tato cesta je možná. Tady by pak prošli azylovým řízením. Stát se ale tváří, že se ho to už nijak netýká,“ shrnuje Pašková.

Pomoc je otázka cti

Ministerstvu zahraničí prý Pašková a její spolupracovníci zprostředkovali seznam konkrétních jmen i s čísly jejich mobilních telefonů (HlídacíPes.org je má k dispozici, s ohledem na bezpečnost konkrétních lidí je zveřejňovat nebude).

Ministerstvo se vyhnulo přímé odpovědi na otázku, zda má česká ambasáda v Pákistánu seznam potenciálních uchazečů o azyl k dispozici, či zda by jej mohla dostat. „Velvyslanectví v Islámábádu neregistruje žádosti podobného typu. Obecně vycházíme z předpokladu, že všichni, kteří měli relevantní vazbu na ČR (tlumočníci, zaměstnanci, dodavatelé a další), byli evakuováni v srpnu 2021,“ reagovala za ministerstvo Mariana Wernerová.

Mirka Pašková ale ukazuje korespondenci s tehdejším českým velvyslancem v Pákistánu Tomášem Smetánkou z listopadu 2021.

Ten v něm potvrzuje, že „dosud registrujeme 12 osob, které spolupracovaly s AČR v Afghánistánu nebo absolvovaly školení v ČR a sloužily v afghánských ozbrojených silách a obrátily se nás se žádostí o pomoc s vycestováním do ČR“.

„Podle informací, které máme, Armáda ČR pokládá proces relokací za uzavřený. Takže pomoci bychom jim mohli jen v případě, že by AČR své stanovisko přehodnotila, nebo někdo jiný v ČR zajistil jejich přijetí,“ napsal už tehdy velvyslanec.

Pašková a její spolupracovníci se ale odmítají vzdát: „Naše sdružení se soustředí hlavně na pomoc českým novodobým vojenským veteránům, ale na tlumočníky se díváme právě jako na veterány. Sami naši vojáci, kteří prošli Afghánistánem, se o jejich osudy aktivně zajímají. Berou to jako záležitost své cti, aby je pomohli dostat do bezpečí a zaručují se za ně.“

V mezičase se v rámci podpory podařilo k tamním rodinám dostat ve spolupráci se sdružením Berkat alespoň přímou finanční pomoc: „Prostě jsme našli člověka, který jim fyzicky dovezl peníze a oni si je postupně vyzvedli v jednom krámku v Kábulu. Všichni na trase byli poctiví a peníze se k příjemcům skutečně dostaly.“