ROZHOVOR: Michal Březina

Přinášíme vám další sardenský rozhovor. Tentokrát jsme vyzpovídali Michala Březinu, spisovatele a dvorního grafika nakladatelství Golden Dog. Povídali jsme si o grafické profesi, knižním debutu u Nové formy, spolupráci s Golden Dogem a o mnoha dalších zajímavých věcech. Myslím si, že se máte rozhodně na co těšit! 

Pracuješ jako grafik. Co tě k této práci přivedlo? Chtěl jsi ji dělat od malička, nebo jsi k ní přišel jako slepý k houslím?
Po škole jsem nakrátko nastoupil do grafického studia a v tu chvíli jsem věděl, že mě grafika nesmírně baví a zřejmě se jí budu věnovat po zbytek života. A to se stalo (resp. se děje).

Co obnáší práce grafika? V čem je tato profese jedinečná?
Ráno vstaneš, uděláš si kafe, zapneš počítač a začneš si hrát s příslušnými nástroji. To z té lepší stránky, a z té horší… ani se nechci rozepisovat. Jedinečnost spočívá možná v tom, že při té práci musíš myslet na věci, na které se normálně v běžném životě nemyslí.

Dělal jsi grafiku pro časopisy Krátký řez, Charon a Howard. Také spolupracuješ s nakladatelstvím Golden Dog, festivalem HorrorCon či audiovydavatelstvím Čti mi. Jak vypadá typický proces grafické tvorby? Musíš se vždycky přizpůsobit médiu, pro které děláš nějakou zakázku?
Typický je třeba v tomhle: na základě poptávky se pokusíš vytvořit produkt, pak se případně ladí detaily. Druhou otázku asi nechápu správně, ale obecně lze říci, že se tomu nějak přizpůsobit musím, ne vždy mám možnost udělat si to vyloženě po svém. Nicméně třeba u e-zinu Charon nechává od druhého čísla šéfredaktor Radoslav Kozák grafiku bez debat na mně. U Krátkého řezu mám rovněž volnou ruku, ale vždy se s nakladatelem Martinem Štefkem virtuálně scházíme a řešíme všechny náležitosti. U obalů audioknih pro Čti mi! je tomu podobně. Nejtěžší je práce s Kristinkou Haidingerovou z Horrorconu, strašně si na mě vymýšlí. :-)

Nelze opomenout tvoji práci u nakladatelství Golden Dog. Tvé obálky vypadají úchvatně a myslím si, že na české hororové scéně nemají konkurenci. Jak se ti s Martinem Štefkem (provozovatel a vlastník Golden Dog, pozn. redakce) spolupracuje? Dává ti možnost se kreativně vyřádit, nebo se musíš držet na uzdě?
Díky, snažím se, aby obálky byly přinejmenším zajímavé, dál už je to na každém, jak je vnímá. A s Martinem Štefkem se mi spolupracuje jednoduše skvěle. Na jednu stranu mám volnou ruku, na druhou mě někdy musí držet na uzdě, někdy je třeba vyrobit obálku, která prostě nebude podle mých představ, ale podle požadavků autora (například). Třeba brzy vyjde Troll od Matthewa A. Clarka, tam řešíme obal už téměř rok a teprve včera jsme se shodli na finální podobě, dokonce sám autor vyjádřil velkou spokojenost. A někdo by si mohl pomyslet, za jak ukrutných bojů se klubala obálka na svět, div, že jsme se na to oba nevybodli, ale je tomu právě naopak. Zní to možná divně, ale mě bavilo, že mi těch deset návrhů zamítl, že jsem se s tím mohl takříkajíc trápit. S Martinem se prostě dělá dobře. Některé obálky by bez jeho připomínek nebyly tak pěkné.   

U knižních obálek ještě chvilku zůstaneme. Na které tři obálky, které jsi vytvořil, zpětně nejvíce vzpomínáš a proč? Utrpení těla nepočítám, to bys měl moc snadné :-).

V hlavě mi přetrvává jedna z prvních, kterou jsem pro Golden Dog dělal, jelikož tam probíhal docela dlouhý třídní boj o podobu titulky, kterou jsem nakonec udělal s glitch efektem a děsně se mi to líbilo (Dítě tmy od Míry Pecha). Užil jsem si Sklíčenost od Lucy Taylor, hororový western, kde v zadání bylo: ať tam jsou ohnivé oči a westernový motiv, ale ať to není klasická westernová obálka. Docela oříšek, že? Vzpomínám také třeba na obálku pro Petra Bočka k jeho Hřbitovu trpaslíků, kde jsem docela popustil uzdu fantazii a místo nebe za siluetou trpaslíka dosadil kytičkované pozadí. Roztomilé kytičky k hororu? A proč ne, bizarní příběh musí mít bizarní obálku, je tak? Škoda, že nemůžu přidat to Utrpení těla, tam jsem překročil svůj stín. Vyložené brutality totiž přímo nevyhledávám, ale tady jsem si vyhrál tak, až mi přišlo, jako bych ta zranění na tváři měl sám. A jmenoval bych klidně další, Píseň pouličního metaře od Dustina LaValleyho nebo třeba Ďáblův hřbet Honzy Vojtíška a Ivana Kučery. Nechci ale opomenout jiné tituly nebo autory, chovám hřejivou vzpomínku na všechny, ale někdy jen musím napasovat název na dodanou ilustraci, tam se pak netroufám prací chlubit.                                                                                                                        

Debutoval jsi u nakladatelství Nová forma. Kniha Jack & Merick – Pošuci z galaxie Real (2010) bylo tvé první vydané prozaické dílo. Jak dlouho jsi na něm pracoval? Odnesl sis něco ze svých literárních začátků?
Ty jsi kopal hodně hluboko, že? :-) Už si nevzpomínám, jak přesně dlouho jsem Pošuky psal, vím jen, že spíš dlouho trvaly finální úpravy a opravy, nicméně, v té době jsem byl ukázkový elév, ani ve snu mě nenapadlo, že by někdo o vydání stál, rovnou jsem si jaksi nechal natisknout dvacet kousků samonákladem a rozdal rodině a známým. A tím to skončilo. Dones mám text o dobrodružství těch vesmírných šoumenů v šuplíku a říkám si, že až jednou bude čas, že se na to mrknu, vytuním a přivedu znovu k životu. Jediným přínosem se tedy stalo, že jsem tehdy zjistil, jak moc mě baví psaní a tedy vytváření vlastních světů a příběhů, že by jako nebylo od věci to ještě někdy zkusit…

Následovalo sci-fi Měsíční deník (2016). Humorný sci-fi román o bývalém žoldákovi Marcelu Šebestovi jsi napsal formou deníkových zápisů. Proč ses uchýlil k takovému stylu vyprávění? Chtěl jsi příběhu dodat šťávu?
Ani ne tak šťávu jako autentičnost, což jen mělo podtrhnout satirické znění celé knihy. Šťávu tomu mělo dodat už jen to, že hlavní postava Marcel Šebesta je magor, který se musí na Měsíci potýkat s mimozemšťany, a ještě ztroskotat v čase. A deníkový záznam mi navíc dal možnost zcela regulérně zapsat příběh hovorovou češtinou, což mi v té době přišlo jako zajímavé.

Audioverzi namluvil Alexej Pyško, dvorní dabér Bruce Willise. V rozhovoru pro Děti noci jsi uvedl, že první poslech audioknihy Měsíční deník řadíš k jedněm z nejkrásnějších zážitků pisálkovského života. Plánuješ někdy v budoucnu navázat spolupráci s dalším hvězdným dabérem?
Pomýšlím na to, kdyby měla vzniknout audioverze románu Zlé časy (Laser, 2023), moc bych si přál znovu oslovit pana Pyška, on totiž Dušan Hofírek z té knihy je také trochu brucewillisovský typ. A co hlavně, Pyškův hlas se prostě a jednoduše báječně poslouchá. Nicméně jsem nedávno navázal snad dlouhodobě plodnou spolupráci s Jirkou Wittkem, který zrovna dokončil načítání knihy Do smrti daleko. Za mě nesmírná spokojenost. Brzy bude audiokniha venku a posluchači se mají na co těšit. Jirka má za sebou už mnoho úspěšných titulů a jeho přednes si zaslouží hvězdnou chválu.

Vraťme se zpátky k nakladatelství Golden Dog. V roce 2021 ti vyšla detektivní novela Do smrti daleko. Kriminální povídky jsou řazeny obráceně a zápletku tak čtenář sleduje od jejího konce. Nicméně jednotlivé příběhy jsi napsal chronologicky v pořadí, v jakém jsou v knize seřazeny za sebou. Muselo jít o zajímavé psaní, nemyslíš?
Rozhodně ano, i jsem si práci na knize náležitě užil. Častokrát se ale jednalo o ne úplně zábavnou činnost, kdy jsem musel hlídat nejtitěrnější detaily, aby nechronologický příběh do sebe zapadl. Ale to si nestěžuju.

Dva roky nato ti stejné nakladatelství vydalo přímočarou akční novelu Není nebe nad Mexikem (2023). Proč jsi jako hlavní lokaci v ději zvolil Mexiko? Lákala tě mexická kultura a mytologie?
Mexiko je nádherná země opředena vskutku zajímavou historií, potažmo mytologií. Nejde ale jen o mytologii, hrdinka se měla dle plánu ocitnout ve vyloženě cizokrajném prostředí, a tak se sešlo jedno s druhým. Je sama samotinká, v cizí zemi a čelí dávnému mayskému proroctví, to se Ti třeba na Slovensku nestane jen tak snadno.

Ve stejném roce ti nakladatelství Laser vydalo akčňák Zlé časy. Jakápak náhodička! V ději hraje důležitou roli cestování v čase, které jsi zakomponoval již do Měsíčního deníku. Myslíš si, že pokud je cestování v čase správně použito, může jít o skvělý tvůrčí nástroj?
Miluju cestování v čase. Je to prostředek jak k napínavým scénám, technickým úvahám, tak i k mnohým humorným zápletkám. Jasně, když prvek „stroj času“ zakomponuješ správě, máš skvělý tvůrčí nástroj. A myslím skutečně nástroj, ne berličku. Jako někdo neustále přemýšlí o životě mezi chodícími stromy na Ardě, sním často o příbězích založených na cestováním v čase. Jedna cesta časem do minulosti a otevírá se široká brána fantazie. A té zábavy, co se dá ve středověku užít… Pche!

A teď pár zajímavostí! Byl jsi frontman death metalové kapely. Jak na svou hudební minulost vzpomínáš? Vrátíš se k ní někdy? Mezi drsnými rockery by ses totiž rozhodně neztratil.
Účinkoval jsem hned v několika kapelách a jednalo se samozřejmě o krásné časy bezstarostného (a divokého) mládí. Občas zavzpomenu na tu atmosféru z koncertů, i společné chvíle ve zkušebně, a vůbec všechny ty věci kolem. Jo, krásné časy. K muzice se ovšem nejspíš nevrátím. Nedokážu vysvětlit, ale tak nějak v kostech cítím, že mě životní cesta zavedla jinam.

Provozuješ obchod s nábytkem. Proč zrovna nábytek? Chceš snad konkurovat IKEA?
Cítil jsem se spíš na nábytek než třeba na čajové konvičky, také nedovedu jinak vysvětlit. Nábytkem se zabývám už dobrých dvacet let, obchod mám zhruba deset a velmi mi přirostl k srdci a také mi zabírá většinu času, což by měla podtrhnout strohost mých předchozích odpovědí. Jestli to takhle půjde dál, příště už budu odpovídat jen ano/ne.     

Teď trochu záludnější dotaz. Co je lepší – psaní nebo grafika?
Baví mě obojí a navzájem se to doplňuje – jakmile mi jedno z toho přestane jít, vrhnu se na druhé. Psaní je ovšem běh na dlouhou trať, obálku dáš za chvíli, nejde-li o Trolla, ha ha. Každopádně záludný dotaz, ještě nad ním zapřemýšlím.

Působil jsi jako redaktor v regionálních periodikách. Později ses dopracoval až na pozici redaktora na serveru Vanili.cz. Co tě na psaní článků baví a jak se ti spolupracuje s ostatními kolegy z redakce?
Když jsem psával pro Sci-fi svět Vanili, nejvíc jsem si užíval rozhovory se spisovateli fantastiky. Sem tam jsem zplodil nějakou tu recenzi nebo článek na rozličné téma. Bavilo mě, že jsem neměl ze strany provozovatele žádná omezení, jenomže se na mě nabalovaly všelijaké jiné životní povinnosti a na články pro Vanili mi zbývalo stále méně času. Dnes to vidím tak, že se jednalo o příjemnou kratochvíli i zajímavou zkušenost. Díky rozhovorům jsem poznal nespočet skvělých českých autorů.

Otázka závěrem – co hezkého bys chtěl vzkázat čtenářům Sardenu? Humorem nešetři!
Mějte se krásně, splňte si všechny své sny a nešetřete humorem ani vy.