S choreografy premiéry Bohemia Baletu (1): Bérangère Andreo a Stéphen Delattre
Bérangère Andreo aneb Napřed dáme přednost dámě
S Bohemia Baletem jste spolupracovala již několikrát. Kdy jste se poprvé umělecky setkali a kde?
Pana ředitele Jaroslava Slavického jsem potkala na soutěži v Grasse, viděl mou práci a… „merci à la vie“, živote díky, přišel za mnou a pozval mě. Do Prahy tedy jezdím jako choreografka pro konzervatoř a/nebo soubor už téměř 20 let. Vím, jaké mám štěstí, že jsem mohla po všechny ty roky spolupracovat s takovou institucí.
Co vás láká vracet se stále do Prahy?
Mám tu skutečný pocit důvěry, cítím se svobodně a mohu zkoušet nové věci; vše se spojuje tak, aby mi to poskytlo ty nejlepší podmínky, abych mohl dát volný průchod své kreativitě. Navíc úroveň studentů a tanečníků je fantastická… Jejich nasazení, touha učit se a objevovat. Asistenti jsou jako vždy skvělí… Pracovní atmosféra je ideální a energie, která proudí mezi všemi (tanečníky, týmem, vedením), je vynikající.
Tvoříte raději celovečerní balety, nebo kratší díla?
Nemám tom směru žádné preference. V delších inscenacích je více dramaturgie a máte při tvorbě více času na vytvoření příběhu a atmosféry, více rozvíjíte práci s postavami… ale musím přiznat, že obojí mám stejně ráda, celovečerní balety i kratší choreografie.
Jaká jsou specifika práce s několika třídami u těch velkých inscenacích? Máte asistenty?
Musíme být hodně organizovaní a strukturovaní, abychom neztráceli čas… Každý musí znát svou roli a nikdo by se neměl cítit zapomenutý. Jste tu pro celý tým, nejen pro sólisty. Každý si musí najít své místo a cítit se pro práci nepostradatelný. Asistenti jsou pro mě velkou pomocí a jejich přítomnost po mém boku je opravdu dar. Děkuji jim za to, že mě provázejí všemi těmi mými bláznivinami… Jsou vždy připraveni a ochotni odevzdat se na 1000 % po celou dobu tvorby i po ní. Dílo patří jim, znají každý krok, každý pohyb, všechny drobné detaily, které pak zajistí, že kus časem neztratí nic ze své intenzity a kvality.
Nová choreografie Alfama je určena pro 8 interpretů. Na jakou hudbu a o čem budou tančit?
Na portugalský hudební styl fado. A téma? Láska je jako příchod jara… Probouzí mysl, srdce i tělo! Přináší s sebou podíl bolesti srdce a rozčarování, které se mohou zdát nepřekonatelné. Kéž nám láska pomáhá přistupovat k životu s lehkostí a vděčností! … Mých 8 tanečníků je mladých, plných naděje a milostné příběhy jsou součástí lidské zkušenosti, kterou máme to štěstí žít… Musíme se smířit s tím, že budeme dělat chyby, že budeme zklamaní, ale vždy musíme věřit v tu jedinečnou Lásku, která rozzáří naše životy!
Co posloucháte v „civilu“?
Poslouchám všechno… Miluji hudbu obecně, i když mám trochu víc v oblibě vážnou hudbu a zejména Bacha, mého tvůrčího génia.
Z čeho jako choreografka vycházíte?
Vše začíná výběrem hudby. Pak přichází tvůrčí práce. Nikdy si nic nepřipravuji předem, tvořím ve studiu s tanečníky, potřebuji je vidět, sledovat jejich pohyb. Jsem tam pro ně, jsem tam proto, abych jim umožnil odhalit se, překvapit… Jsou na začátku své kariéry, takže jim musíme dát co nejvíce materiálu, abychom je co nejlépe připravili na jejich budoucí profesi. V mé tvorbě existuje skutečný vztah mezi hudbou a pohybem; hledám správné, organické gesto ve vztahu k výtvarné a hudební stránce.
Jak jste se vy sama dostala k tanci? A kdy jste poprvé pocítila touhu vytvořit vlastní dílo?
Tančím, co si pamatuji, do tohoto světa jsem se ponořila už jako velmi mladá… A od 23 let pro mě byla tvorba přirozená přirozené. Hýřila jsem nápady, ale nevěděla jsem, jak na to, tak jsem se do toho pustila… A myslím, že jsem udělala dobře.
Který choreografický styl vám osobně vyhovuje nejvíce?
Při tvorbě choreografie využívám klasický základ. Tanečník musí mít solidní klasické vzdělání, aby mohl získat svobodu pohybu… Aby nebyly žádné technické limity, aby mohl dát plně průchod svému uměleckému cítění.
Často tvoříte pro tanečníky z konzervatoří na začátku jejich kariéry. Proč právě pro ně?
Právě, že jsou na začátku své kariéry a naší povinností je nabídnout jim co nejvíce materiálů, které je připraví na jejich budoucí povolání. Těší se na spoustu nových zážitků, jejich energie je obrovská a jejich nadšení mě žene dál a nutí mě přijímat nové výzvy. Není možné zůstat v pohodlné pozici… musíte se odvážit vyvíjet. Jsou mladí a plní elánu; tolik mě tlačí a dávají mi… Mají co dokázat a já se s nimi, věřím, mám o co podělit a co jim dát.
Vidíte něco specifického na českém tanci nebo české taneční kultuře?
V českých tanečnících a české hudbě je něco silného a mocného. Je v tom opravdová lidská vřelost, která je pro mě nepostradatelná. Miluji život a miluji lidi, a když jsem tady, hodně se mi to vrací!
Na řadě je Stéphen Delattre
Bohemia Balet zatančí dvě vaše choreografie. Mohl byste nám přiblížit jejich obsah, jaká témata zpracovávají?
Za pozvání do Prahy ke spolupráci s Bohemia Baletem jsem velmi rád. Je to již podruhé a tentokrát jsem byl požádán, abych se souborem nastudoval dvě svá díla. Jedno je více dramatické a druhé je trochu více komediální. Je to taková paleta mé tvorby mezi tragédii a komedii. A Suspended moment of Vulnerability / Pozastavený okamžik zranitelnosti je dílo s tématem lidstva, které se stalo obětí viru a zachránila ho vakcína. Takže je v tom trochu ta myšlenka… osvobodit nás od něčeho zlého, jako když anděl zvítězí nad ďáblem, kdy vakcína zvítězí nad virem. Takže to je jedno z témat. Druhý kus je v podstatě velmi jednoduchý. Jde o koncept každodenního boje o své místo ve společnosti, jsou tu dva jedinci, kteří bojují o stejnou záři reflektorů, a nakonec vyhraje ten, kdo se více odváží. Proto je název Who Dares, Wins / Odvážný vyhrává.
Na základě čeho jste je vybírali?
Vzhledem k tomu, jak málo času a prostoru jsme měli, jsme se rozhodli nastudovat právě dvě díla, která vznikla pro jiné soubory v Německu, ale samozřejmě jsem je přizpůsobil mladé skupině. Jsou myslím zcela vhodná jak pro repertoár souboru, tak pro jejich techniku a uměleckou úroveň a pro tanečníky jsou výzvou.
Váš pohybový slovník byl pro tanečníky Bohemia Baletu možná trochu nový – jak se s ním vyrovnávají, jak je motivujete?
Myslím, že výzvou pro každého tanečníka je znovu objevovat sám sebe při každé práci s novým choreografem, takže v podstatě často tanečníka přirovnávám… Říkám jim: musíte být jako houba. To znamená, že když vám na stůl kápneme trochu kávy a vy ji vsajete, stane se z vás takové kávové zrno, když tam rozlijeme trochu pomerančového džusu, tak se z vás stane pomeranč, a podobně se jako do houby do tanečníka nasává kvalita choreografa, včetně techniky, fyzičnosti, stylu, ale také jeho umělecké vize. A myslím, že tato mladá skupina talentovaných tanečníků z Bohemia Baletu to udělala velmi dobře. Jsou velmi otevření, velmi lační, ochotní, motivovaní, pozitivně naladění učit se, pracovat, poznávat jinou řeč těla, jiný choreografický styl. Musím říct, že to byl pro mě opravdu povzbuzující a dobrý proces, předávat jim nový jazyk a nový choreografický styl.
Který z choreografů, jejichž práci jste si vyzkoušel na svém těle jako interpret, vás nejvíce oslovil?
Osobně si myslím, že jako tanečník mám mnoho příležitostí růst, rozvíjet se, dotvářet se, a tak jsem jako choreograf samozřejmě ovlivněn mnoha lidmi, se kterými jsem pracoval, ať je to třeba William Forsythe nebo jiní. Ale věřím, že v každé choreografii, kterou jsem tančil, jsem se naučil něco jiného. Takže pokud jde o mě, když jsem rostl jako mladý člověk a tanečník, pomohlo mi to vybudovat si s postupem času i svůj vlastní choreografický styl. Věřím, že každý choreograf, s nímž jsem pracoval, což je více než čtyřicet tvůrců, od Forsytha po Itzika Galliliho, Christiana Spucka, Marca Goeckeho a mnoho dalších, samozřejmě, že každý z nich měl svůj vlastní styl a vizi, v každém z nich bylo něco, co jsem se mohl naučit a z čeho jsem si mohl něco vzít.
Jak jste se vůbec dostal ke spolupráci s Taneční konzervatoří hl. m. Prahy a Bohemia Baletem?
První setkání bylo s konzervatoří, dával jsem klasický trénink a pak choreografický workshop. Od té doby jsme to dali dohromady a rozhodli jsme se spolupracovat, abych pro ně mohl vytvořit choreografii, kterou mohou prezentovat na jevišti, už jako výsledek procesu.
Ve své práci kombinujete klasický, moderní a současný tanec. Jak byste charakterizoval svůj styl?
Domnívám se, že „Delattreho styl“ je směsicí klasického tance (základní technika, estetické linie) a moderního způsobu pohybu. V podstatě pocházím z akademického klasického prostředí, ale díky své menší výšce jsem měl příležitost učit se a pracovat v mnoha různých moderních stylech a tyto zkušenosti jsem spojil. Zkušenost s moderním tancem vkládám do svých klasických tréninků a svou techniku založenou na klasice do svého moderního vyjadřování, takže věřím, že můj styl je spíše neoklasicko-moderní. Hodně změn, opozice v pohybu, hodně izolací a je určitě založený na tom, že pohyby jsou od toho, aby něco říkaly, jsou jako slova a choreografie je trochu jako kniha. Pohyb vytváříme proto, že máme nápad, emoce. To je základ mého stylu a práce mého souboru.
Jaké choreografické principy, postupy nejčastěji používáte? Používáte improvizaci?
Improvizaci s tanečníky příliš nepoužívám. Když dělám choreografii, je to moje choreografická práce, jsem to já, mé dílo, moje vize, můj pohyb, můj jazyk. Dávám ale tanečníkům volnost pro určitou interpretaci a způsob, jak k pohybu přistupovat. Takže jsem svým způsobem velmi flexibilní a otevřený, ale na druhou stranu jsem přesně a jasně říkám, co chci, a hlavně co nechci. Samozřejmě je to spolupráce, výměna mezi choreografem a tanečníky. Ale nežádám tanečníky, aby dělali kroky za mě, protože je to moje práce a povolání, jsem ale během tvorby otevřený jakýmkoli návrhům.
Věděl jste od malička, že chcete být choreografem – co vás pobízí k další práci? Nebojíte se, že vaše vynalézavost narazí jednou na limity?
Už odmalička jsem měl pocit, že mým povoláním, mou vášní, mou ambicí, mou, mou, mou vizí je choreografie. Tancoval jsem, abych získal více nástrojů, více znalostí, více techniky a schopností, abych jednou mohl sám choreografovat, mým posláním bylo vždy být kreativní a vyjádřit se prostřednictvím choreografie. Věřím, že být choreografem není něco, na čem jen pracujeme, ale je to právě také poslání. Myslím, že být kreativní je dar, a že pro to být choreografem se nerozhodneme, že jím jsme. Také nevěřím, že z člověka udělá choreografa diplom. Myslím, že je to jako být malířem. Samozřejmě, že je za tím nějaká technika a studium práce s formou. Tomu rozumím, ale ten cit a talent a nadání by měly přijít zcela přirozenou cestou.
Kdy vás napadlo, že chcete mít vlastní soubor? Bylo to těžké?
Mám teď už 12 let svůj soubor v Německu, sídlí v Meinzu (Mohuči) poblíž Frankfurtu, využíváme krásné prostory, což vytváří vysoké náklady, ale doufám, že tak budeme pokračovat delší dobu. Šli jsme do toho s Martinem Opeltem, mým obchodním partnerem a výkonným ředitelem. Začali jsme prostě se dvěma tužkami a dvěma kusy papíru, to bylo všechno. Nebyl žádný název, žádné logo, žádné kostýmy, žádní tanečníci, nic, a začali jsme brainstormingem, jako výměnou nápadů a skládáním věcí dohromady, a krok za krokem jsme šli od nápadu k realizaci. Dnes máme vlastní baletní sály a jsme rezidenty divadla Mainzer Kammerspiele, jezdíme na mezinárodní turné jako hosté. Máme základní soubor 20 tanečníků plus juniorský soubor dalších 20 až 25 tanečníků, takže v podstatě máme v této sezóně na starosti víceméně 45 lidí (kam jsme vyrostli z pěti tanečníků a mě, když jsme začínali). Těch 12 let byl velký vývoj a rozhodně to nebylo lehké období, ale je krásné vidět ten proces.
Jak zvládáte chod souboru a jeho vedení, abyste se mohl věnovat i tvorbě?
Jsou to určitě nejméně dvě úplně rozdílné práce v jednom, protože jsem umělecký ředitel a choreograf souboru, navíc hostuji v zahraničí jako choreograf nebo v porotách na soutěžích, případně jako pedagog. Je to hodně práce, hodně organizace. Pracuji kolem 90 hodin týdně, takže nemám nikdy pořádnou pauzu, zejména co se týče mé tvůrčí činnosti. Je to o tom být rychlý, organizovaný a zachovat si klid, abych zvládl tolik různých věcí a tolik povinností najednou. Moje kreativita tu byla vždycky a doufám, že to tak bude i nadále. Je to něco, o co se nemusím tolik starat, ale samozřejmě, když musím zvládnout administrativní část jako ředitel, všechny ty schůzky a vize a veškerou organizaci a rozvrh a to všechno, je to samozřejmě velká výzva, dát čas a prostor každému požadavku.
Pracuje se vám lépe s literárními/divadelními náměty, nebo s abstraktními tématy?
Moje choreografická tvorba je smíšená co do rozsahu, délky i námětů: od krátkých pětiminutových kusů, na špičkách i bez, až po delší dvouhodinové kusy, například dějové balety. Choreografie jsou jak velmi abstraktní, tak i s jasnou dramaturgií, jako nedávno Frankenstein, kterého jsem inscenoval podle románu Mary Shelleyové, takže mám rozhodně velmi různorodý repertoár. Sóla a duety pro některé gala akce, práce pro skupiny 13, 14 tanečníků až po celovečerní balety. Záleží na mnoha věcech. Za prvé je tam spojení s literaturou, věřím, že v tanečním světě se dá v divadle, v pohybu, v herectví říct hodně, a tím se vracím k literatuře. To je jeden z prvních zdrojů, který mě hodně zajímá. Ale zajímá mě také mluvit o sociálních problémech dnešní společnosti. Například o vztahu mezi lidmi a zvířaty nebo postavení žen v dnešní společnosti, to jsou témata, o kterých je důležité mluvit, a tak teď velmi často dělám kusy týkající se právě jich.
Když už jsme u toho, čtete rád, chodíte do divadla?
Mám mnoho koníčků, ale nemám na ně moc času. Takže ano, čtu, ale více inspirace získávám z vizuálních obrazů: fotografií, videí atd. Do divadla se chodím dívat i na jiná představení, nejen na taneční, ale i činoherní inscenace. Ale samozřejmě je to vždy otázka času. Kolik času mám na tyto „chvilky radosti“, to je vždy velká otázka. Kolik svého soukromého času si mohu v nabitém harmonogramu dovolit věnovat povídání si nebo čtení knihy.
Které choreografy si zvete ke spolupráci? Jaký je vlastně váš dramaturgický plán?
Hostujících choreografů si zveme opravdu hodně, a to po celý rok. Včetně mě je nás deset choreografů. Máme tedy větší smíšený repertoár, jak říkám, od neoklasiky až po moderní a současný styl, a jsem velmi rád, že každý rok dávám šanci také začínajícím choreografům, kteří v tuto chvíli možná nemají na trhu známé jméno, ale mají velký talent a mají co říct. Někdy máme možnost pozvat i větší jména, jako je Marco Goecke, nebo velmi brzy například Kevin O´Day, v připravované nové inscenaci v březnu. Takže repertoár opravdu hodně záleží na tom, kdo přijede, kdo se přihlásí a co potřebuji pro ten který druh inscenace. Vždycky hledám různorodá díla, choreografické styly, ale především ne choreografy, kteří dělají pohyb, ale ty, kteří mají identitu a vizi a mají svým pohybem co říct. Nezajímá mě jen „pohyb pro pohyb“. Věřím, že je velký rozdíl mezi tím být „stepmakerem“, tedy někým, kdo umí dělat kroky, a choreografem, který je někým, kdo má nápad, vizi a kdo dokáže svým choreografickým stylem vyjádřit nějaké myšlenky a emoce.
—
Bérangère Andreo je francouzská tanečnice a choreografka. V 18 letech tančila v baletu opery v Nice (Marc Ribaud), poté v roce 2000 s baletem Cannes Young International (Rosella Hightower), tančila v choreografiích George Balanchina, Anjelina Preljocaje, Renato Zanelly nebo Thierry Malandaina. V roce 2002 nastoupila do Grasse Young Mediterranean Ballet jako tanečnice a již i choreografka. Od té doby vytvořila choreografie pro mnoho souborů a škol (přečtěte si více ZDE).
Stéphen Delattre, který se narodil ve Francii, začal objevovat svou lásku k choreografii již ve svých 13 letech. Je vynalézavým a vášnivým tvůrcem, který při vytváření vlastního osobitého a inovativního choreografického jazyka využívá synergii slovníku klasického i současného tance. V roce 2012 založil svůj soubor Delattre Dance Company, který v roce 2022 oslavil jubilejní desátou sezonu úspěšným galavečerem na hlavní scéně Státního divadla v Meinzu/Mohuči. DDC uvedl více než 20 různých inscenací pro své domácí publikum a na zájezdových scénách (přečtěte si více ZDE).
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
