Železná opona si vybrala daň, a to bez ohledu na státní příslušnost. Pohraničníci stříleli na Němce, Poláky i Rakušany, vysvětluje publicista

Přitom Československo mělo platnou Listinu základních práv a svobod, která jinde zajišťovala volný pohyb osob a volný výběr místa, kde chtějí žit.

Dobový vtip říkal, že kdyby byla hranice otevřená, tak by v komunistickém Československu takřka žádní lidé nezůstali. Bohužel, dodnes nebyl za smrt stovek lidí na železné oponě nikdo potrestán, resp. nikdo z těch, kdo to celé řídil a byl politicky odpovědný.

Způsobů, jak překonat železnou oponu ale bylo mnoho.

Čtěte také

Za elektrifikaci drátěných zátarasů na hranicích nebyl nikdo potrestán. Pro společnost je to devastující, myslí si publicista

„Hranice nevedla do nebe, průchodné musely být vodní toky, cesty a železnice – a právě zde se nabízely možnosti útěku,“ popisuje publicista Luděk Navara. „Šance ,přejít‘ byly kolísavé ve vztahu k místu a k době. Ve všech případech ale vyžadovala důkladnou znalost terénu,“ dodává s tím, že lidi také museli mít štěstí.

Nejpočetnější skupinou cizinců, kteří se snažili přes československou hranici dostat, byli východní Němci. „Začalo to začátkem 60. let, protože v roce 1961 postavili Berlínskou zeď a tím jim byla odříznuta poslední možnost, jak se rozumným způsobem dostat na Západ,“ popisuje.

Soudci i popravčí

V srpnu 1967 uveřejnil rakouský deník Express text: „Vy jste byli policisty, soudci a popravčími v jedné osobě. Toho, kdo překročil hranici, potrestali jste smrtí. A proto budete nazýváni právně uvažujícími lidmi na obou stranách hranice vrahy!“

Článek odkazoval na případ, kdy se čtyři mladí muži pokusili utéct přes řeku Moravu, jednoho přitom zastřelili. „Byla to velká mezinárodní ostuda, protože kulky létaly až na rakouské území,“ říká publicista. A podobných příběhů bylo samozřejmě víc. Do snahy dostat lidi na Západ se v letech 1974 až 1975 zapojil i americký letec, bývalý válečný veterán. 

Čtěte také

Opil se, bloudil, usnul pod stromem a probudili ho pohraničníci. StB ho mučila a obvinila z velezrady

Případ, který skončil tak velkou mezinárodní ostudou, že se musel omlouvat tehdejší ministr zahraničí Chňoupek, začal v září 1986. „Bavorský penzista Johann Dick byl na procházce a pohyboval se výhradně na bavorské straně. Byl ale ve špatnou chvíli na špatném místě, protože českoslovenští pohraničníci právě pronásledovali polské uprchlíky a na Dicka narazili,“ uvádí publicista Navara.

Pohraničníci Dicka postřelili, přestože vůbec nebyl na československém území. Když si to uvědomili, odtáhli ho k nám a zavolali sanitku, kde pak senior i zemřel. Ani v tomto případě ale nebyl nikdo dodnes potrestán.

„Tehdejší předpisy platné pro Pohraniční stráž existovaly a důležitá byla především atmosféra. Jednotliví pohraničníci byli nuceni střílet, pokud to neudělali, byli trestáni. Naopak za ,úspěšné zásahy‘ dostali odměny,“ konstatuje Navara. „Tlak na ně musel být nepředstavitelný, proto i zhruba 200 pohraničníků spáchalo sebevraždu,“ zdůrazňuje.

Čtěte také

Bývalého továrníka komunisti věznili 7,5 let. Pak mu dali 200 korun jako odškodné, vzpomíná jeho syn Viktor Frič

Podobně dopadl útěk východního Němce Harmuta Tautze, kterému bylo pouhých 18 let. Téměř k smrti ho potrhali speciálně vycvičení psi, mladík následně zemřel v důsledku silného traumatického šoku.

Na otázku pořadu jestli na železné oponě umírali i cizinci, publicista Navara odpovídá: „Umírali a nebylo jich vůbec málo: 33 Němců, 31 Poláků a 11 Rakušanů. Ve stejném období zemřelo i 140 Čechoslováků. Železná opona si vybírala svou daň bez ohledu na státní příslušnost.“

Víc si poslechněte v audiu pořadu Jak to bylo doopravdy.