Článek
Vráťa, jak jsme ho všichni oslovovali, byl nejen velký milovník literatury, ale také moderátor, sběratel kuriozit, autor řady knih plných aforismů, citátů a rozličných historických a pravdivých odkazů. Sám o sobě říkával, že není spisovatel, nýbrž sepisovatel.
„Jsem poslední z rodu Valčíků. Teď je řada na mně!“
Tato Vráťova věta se mi vybavila, sotva mi dnes dopoledne spisovatelka Marie Formáčková oznámila, že Vráťa zemřel. Ještě v pátek 10. listopadu jsme byly u něj doma. Společně jsme plánovali, jaké budou poslední letošní Ebroviny, jak je změníme a zpestříme v roce příštím.
Ebroviny byly Vráťovým dítkem, do něhož přispívali lidé od pera, grafici, výtvarníci, malíři… Mezi námi se šířily elektronickou poštou. Sloužily k účelu více než bohulibému a zejména v současnosti tolik potřebnému: Čtenářům pro radost. Jak Vráťa říkával: „Humoru není nikdy dost!“
Onoho pátečního podvečera jsme se dobře bavili. Značně pohublý a pobledlý Vráťa byl veselý a spokojený, že nás má kolem sebe. Třebaže že ho posledních pár let trápily zdravotní potíže, třebaže pendloval mezi nemocnicí a domovem, legrácky ho neopouštěly. Tentokrát nás zaskočil. Z ničeho nic ztichl, přelétl nás laskavým pohledem a jako by mimochodem prohodil: „Jsem poslední z rodu Valčíků. Teď je řada na mně!“
Na chvíli nám zatrnulo. Jelikož měl blízko i k humoru šibeničnímu, odbyly jsme ho, že na odchod má ještě dost času, že máme spoustu společných plánů, že musí dokončit rozpracovanou knihu o osobnostech…
„Já vím,“ usmál se a hned nám rozdal úkoly pro další Ebroviny.
„Nezapomeňte texty dodat včas! Deset až dvacet řádek,“ zdůraznil.
Místo jména jen číslo
Vráťa byl obdivuhodný člověk. Laskavý, milující lidi a život. Ten se s ním nemazlil. Jeho maminka Františka Sívková pocházela z Valašska. Byla sestrou Josefa Valčíka, příslušníka výsadkové skupiny Silver A a spoluatentátníka na říšského protektora Reinharda Heydricha. Zemřel v boji s německými oddíly v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze, kde se atentátníci ukrývali.
Všechny příbuzné a jejich rodiny gestapo pozatýkalo. Celkem čtrnáct dospělých z rodiny Valčíkových putovalo na popravu do Mauthausenu. Patnáct dětí se dostalo do dětských domovů nebo si je dočasně rozebrali vzdálenější příbuzní.
Františku Sívkovou od zbytku rodiny, která byla transportována rovnou do koncentračního tábora Mauthausen, oddělili. Byla totiž těhotná. S manželem čekali čtvrtého potomka.
Chlapečka Vratislava pravděpodobně porodila 20. října. Přesné datum a místo narození nejsou zcela jisté. Zatímco jejího muže Františka 24. října 1942 v 16.32 minut v lágru popravili, jí dovolil novorozence ještě několik měsíců kojit. Následně ji od něj odtrhli a odvezli do Mauthausenu, kde ji 26. ledna 1943 v 16.15 rovněž popravili. Malý Vratislav byl umístěn do krčského kojeneckého ústavu.
„Neměl jsem tehdy jméno, jen číslo. Z té doby mám pouze jednu fotku z ústavu, na níž mi jsou asi čtyři měsíce. Dodnes nevím, zda jsem se narodil na Pankráci, nebo někde jinde,“ posteskl si nejednou Vráťa.
Po válce ho adoptovali manželé Stanislav a Vlasta Ebrovi. Jeho minulost před ním dlouho tajili. Obávali se synova odcizí. To se však nestalo.
„Když mi ten příběh maminka vyprávěla, plakala. Přijal jsem to s naprostou vážností, nezlehčoval jsem to a ani to více nerozebíral, v mé paměti to však zůstalo,“ netajil se Vráťa.
Věhlasné Arbesovo knihkupectví
V osmdesátých letech 20. století oprášil jméno smíchovského rodáka, prozaika Jakuba Arbese, a s vedením knihkupectví s nudným názvem Kniha n. p. 11 0502, hl. m. Prahy, se dohodl na názvu Arbesovo knihkupectví. Pořádal v něm různé akce: autogramiády s hudbou, knihkupecké zábavy na Arbesově náměstí, čtenářské plesy a besedy se spisovateli v klubu Realistického divadla. V letech 1997–2004 prodejnu vedl soukromě.
Ani v pozdějších letech nezahálel. Psal knížky, pořádal autogramiády, setkání s potomky slavných… Koncem května 2018 se v pražském Divadle U Valšů pod stejnou hlavičkou také jedno konalo. Od předchozích i budoucích se však výrazně lišilo. Vztahovalo se i k Vráťově minulosti. Tehdy se na něm mj. sešli potomci čs. vojáků, kteří úspěšně splnili rozkaz a provedli útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Duší akce byl, samozřejmě, Vráťa.
Poslední telefonát
Kde by mne napadlo, že s Vráťou mluvím naposledy. Zrovna v Den válečných veteránů 11. listopadu. Nadšeně zrekapituloval předchozí den, zlobil se na své nohy, že bez chodítka už nezvládne ani chůzi po bytě a současně se těšil, jak usedne k práci na nové knize.
„Pochválil jsem se, co ještě zvládnu,“ vtipkoval.
Bude to poprvé v jeho životě, co práci nedokončí.
U Vráti doma, zleva Marie Formáčková
Otevřela jsem Vráťovu knížku nazvanou Den po dni s humorem, ilustrovanou Miroslavem Pavlíkem. V jejím úvodu je obrázek páru starých lidí, stojících u prázdné lavičky v parku a vedle ní tabulka s textem: „Důchodci, uvolněte místo mladším!“
Vráťo,
místo mladším jsi dneškem sice uvolnil, ale stejně zůstane prázdné. Nám, Tvým přátelům zůstanou krásné vzpomínky. Díky za ně!
Zdroj: Facebook; Vratislav Ebr (1942) (pametnaroda.cz); Vlastislav Janík, Jaroslav Čvančara, Václav Ledvinka, Vojtěch Šustek, Pamětní kniha 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, Oblastní muzeum Praha-východ, 2022
