Alena Scheinostová: Mezi hroby
Někdo říká, že branou do dospělosti je chvíle, kdy se stanete rodičem. Druhý, že je to okamžik, kdy si připustíte, že není nad to se dobře vyspat a že mega hustý večer je ten strávený doma, v teplákách na gauči. Pro třetí je tím přerodem den, kdy se děti přestanou smát vašim vtipům a začnou nad nimi kroutit očima a ohrnovat nos.
A ještě pro další se to láme, když vaši vlastní rodiče zemřou. Ovšem já trvám na tom, že nás do skutečné dospělosti vnese, až když vezmeme na vědomí, kde je náš rodinný hrob. A naučíme se k němu trefit. Moment, kdy převezmeme po starší generaci závazek za tento hrob platit, už je pak jenom jakýmsi vyšším levelem, dospělostí 2.0 – jak by řekli ti, kdo jsou dnes dospělí aspoň podle data narození.
Čtěte také
Možná to neplatí všeobecně, možná tu ještě jsou idylické vesničky s hřbitůvkem u kostela, kam celé rodiny chodí týden co týden se svíčkami a květinami a každý potomek tam „za babi a dědou“ trefí i poslepu. Žádnou takovou ale neznám, a navíc ti moji předkové, které si pamatuji, ulehli na různé hřbitovy v metropoli, z nichž i ty menší připomínají megalitické labyrinty. Takže mi odpusťte tu trochu pragocentrismu.
A ti drazí zemřelí, které jsem vyvdala? „Jsem správcem hrobového místa,“ oznámil mi jednoho dne právě tak hrobovým hlasem muž, když mu rodiče předali tuto tak důležitou štafetu. Můj respekt k němu náležitě stoupl, bez ohledu na to, že k sobě samým spravovanému hrobovému místu dodnes pořádně netrefí. To jeho se nyní musejí všichni ptát, zda sem může být někdo přihřben! Ale zároveň má o důvod víc, aby se mě držel, protože jinak se na to místo za svými nedostane.
Čtěte také
Za těmi mými jsem se to už naučila také. Totiž – skoro naučila. Pravidelně si kdesi mezi sektory VII a VIII zmýlím odbočku a nezbývá mi, než volat bráchovi, který byl dospělý už přede mnou a dokáže mě i na dálku vrátit na správnou cestu. Od brány vlevo až k dělící zdi, u bílých mramorových sloupů doprava, doleva kolem holoubků a u Rodiny Šafářovy zahnout mezi stromy.
Nakonec je to vlastně jednoduché, navzdory tomu, že meziročně zpravidla někdo natře na zcela jinou barvu krucifix, podle kterého se dalo orientovat, anebo správci přestěhují kontejner na kytky a vyhořelé svíce.
Čtěte také
Listopadový hřbitov bývá plný lidí. Sem tam čechrá obrovské věnce a rozsvěcí bílé lucerny romská rodina i s dětmi, jinak jsou tu ale samí dospělí. Většinou smutně dospělí. Vlastně to dává smysl, ale místo rodinného hrobu vezmete doopravdy na vědomí až v okamžiku, kdy do něj uložíte někoho, koho si pamatujete a na kom vám záleželo.
Ochodíte si cestu za ním, aby se vám míň stýskalo a aby i okolí vidělo, že jste ho měli rádi. A samozřejmě – trochu si to tam taky chystáte, aby se i vám samotným jednou leželo dobře. Pod barvínkem, vřesem, vedle Rodiny Šafářovy a bílých mramorových holoubků. Až Pán života i smrti pokyne – a dovolí to správce hrobového místa.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
