I Asiatky z ní měly strach. Česká stolní tenistka Hrachová slaví šedesátku

Letos si připomněla padesát let, co se stolnímu tenisu věnuje. A v neděli má další významné jubileum – oslaví šedesátiny.

Jak vůbec vašeho tátu napadlo, abyste hrála stolní tenis?
Otec byl atlet, ale v práci měl kolegu, který byl předsedou stolnětenisového klubu ve Frýdlantu nad Ostravicí. V herně tehdy byly jen dva stoly pro mládež, pro dvacet dětí, takže jsem začínala doma a taťka s bratrem se proti mně střídali. Až když jsem trochu začala pinkat, chodila jsem pravidelně do oddílu.

Jiné sporty vás nelákaly?
Na všechny jsem byla nemehlo, ale ping-pong mě bavil a chtěla jsem něco dokázat, takže jsem tomu věnovala maximum. Když si mě trenérka Marta Novotná brala do Ostravy, ostatní trenéři jí říkali, jestli se nezbláznila.

Narodila jste se v Ostravě, ale jako malá jste se s rodiči přestěhovala do Frýdlantu nad Ostravicí, kde jste se stolním tenisem začínala. Jak jste se dostala do Vítkovic?
Přes taťkovy známé. Zpočátku jsem tam jezdila dvakrát týdně, ale postupně toho přibývalo. Když jsem se dostala do střediska vrcholového sportu, kde byla trenérkou právě Marta Novotná, už to jelo.

Za vaší éry, v dobách Milana Orlovského a Jindřicha Panského, byl stolní tenis ohromně populární. Čím to, že už roky je v pozadí?
Nejsou výsledky. Od nich se většinou zájem o daný sport odvíjí. Podívejte se na biatlon, jak šel do popředí, když v něm Češi a Češky sbírali medaile. Rozhodují výsledky. Totéž je případ lezení a Adama Ondry.

Zájem o menší sporty se tedy projevuje ve vlnách podle toho, jak jsou Češi úspěšní?
Ano, ale lidé si ping-pong pořád rádi zahrají. V herně, kde trénujeme, jsou čtyři stoly, a když si je včas nerezervujete, nemáte odpoledne skoro šanci si zahrát. Zájem je. Nás stolní tenisty může těšit, že máme po celém světě velkou základnu. Jenom v Číně jde o miliony hráčů a hráček... Oni říkají, že jich mají patnáct milionů, ale řekla bych, že i více.

Bývalá vynikající stolní tenistka Marie Hrachová na tréninku mládeže.

Ta drtivá převaha Asiatů vám nikdy nevadila?
Ani ne. S Asiatkami jsem hrála moc ráda, vyhovovalo mi to. Hodně jsem jezdila do Japonska, tehdy i do Severní Koreje a postupně i do Číny a dalších zemí.

Jenže mnohé evropské reprezentace dnes spoléhají na spoustu naturalizovaných Číňanů...
Oni tady v Evropě ale tolik netrénují jako v Číně a dalších asijských zemích. Tam se pravidelně připravují až osm hodin denně. Třeba v Jižní Koreji měl každý hráč svého manažera a ten jim vše vyřizoval. Oni jen trénovali, stravovali se, regenerovali, měli svého fyzioterapeuta. To v Asii přetrvává. K tomu byli podporováni nějakou firmou a do ní šli pracovat, když ukončili kariéru.

Vy jste dosud jedinou Evropankou, která se na olympijských hrách dostala mezi nejlepší čtyři stolní tenistky. V Soulu jste v roce 1988 skončila čtvrtá.
Toho si moc cením, i když mě mrzelo, že z toho nebyla medaile. Celou dobu jsem tam hrála dobře, ale poslední dva dny mi už forma klesla. Ovšem Asiatky ze mě měly velký strach. Číňance, s níž jsem hrála v semifinále, se třepala ruka, to bylo evidentní. Kdybych hrála jako předtím... Škoda. Vydržet deset dnů v nejlepší formě nebylo snadné.

Ceníte si více titulu mistryně Evropy ve čtyřhře s Jindřichem Panským, nebo individuálního evropského stříbra?
Těžko říct. Z mistrovství Evropy a světa mám jedenáct medailí. Každá má něco, má svou historii a cenu. Hodně si vážím vítězství na turnaji TOP 12 nejlepších Evropanek (únor 1984), protože to jsme hrály každá s každou, což byl férový systém. Bylo to v Bratislavě ještě v dobách Československa a na závěrečné zápasy chodilo až sedm tisíc diváků. Cením si i ceny fair play, kterou jsem dostala v roce 1987 při mistrovství světa v Indii. Tu obdržel každé dva roky jen jeden hráč nebo hráčka za dlouhodobé čestné chování.

Českoslovenští stolní tenisté Jindřich Panský a Marie Hrachová pózují s pohárem pro mistry Evropy ve smíšené čtyřhře.

Bylo pro vás těžké udržet při vypjatých zápasech emoce?
To víte, že jo. (směje se) Člověk, když hodně trénuje, chce vyhrávat. Ale bylo třeba zůstat v klidu. Už tehdy jsem spolupracovala i s psycholožkou. Pokud chcete hrát dobře, musíte mít techniku, taktiku, psychiku a fyzičku. A když chcete něco dokázat, tak i stabilní výsledky.

Kromě toho, že vedete extraligové družstvo žen, hodně se ve svém klubu věnujete dětem. Naplňuje vás to?
Mě to baví. Ale hlavně, když vidím, že ti nejmenší chtějí na sobě pracovat. Pokud ne, už to není tak příjemné a musím se do toho nutit.

Jsou mezi vašimi svěřenci nějaké naděje?
Jsou, ale je to práce na delší dobu. A není to jen otázka trenéra, ale i rodičů a samozřejmě samotné hráčky nebo hráče. Začátky jsou nejhorší. Než se naučíte jednotlivé údery, vše skloubit dohromady, je to otázka osmi deseti let. Až pak to začne být super, začnete mít údery zažité a půjde vám to automaticky. Než získáte jistotu, kdy je potřeba změnit nějaký úder, zda zahrát kontr, blok, nebo topspin, nějaký čas to trvá. Dobře se rozhodnout, co hrát, je velice důležité.

Hrachová u svého milovaného sportu zůstává: Ping-pong je pro mě droga

Víte, jak děti u sportu udržet? Neboť mnohé v pubertě končí...
To závisí na tom, jak mají nastavenou motivaci a jak pomáhají rodiče, bez nich to nejde. Jeden dva tři trenéři vše neukočírují. Rodiče musejí pomoci i s cestami na zápasy a podobně. A někdy i přimět dítě, aby přišlo na trénink, dostat ho třeba od počítače.

V extralize žen jste vedla Frýdlant nad Ostravicí, CDU Ostrava a nynější MH stolní tenis Ostrava nese vaše jméno. Jak k tomu došlo?
Lidé z mého okolí, mí nejbližší spolupracovníci, mě přesvědčili, abych klubu dala svoje jméno. Jen mě mrzí, že se nám nedaří. Některé hráčky čekaly rodinu, a tak skončily a nepodařilo se nám družstvo dostatečně doplnit. Tak špatně jsme na tom ještě nikdy nebyli (družstvo je po sedmi kolech extraligy se dvěma remízami a pěti porážkami desáté, poslední).

Minulou sezonu jste v extralize ještě nastoupila. Tuto už ne?
Tehdy jsem zaskakovala, když se nám jedna hráčka zranila, abych ostatním pomohla. Teď už ne. Mám problémy s kolenem, jsem po operaci, nemám meniskus, takže jde kost na kost a na další operační zákrok jsem už nechtěla.