Stěrač slaví 120 let. Vznikl kvůli sněhu a zprvu neměl úspěch

Stěrače čelního skla v automobilech dnes považujeme za naprosto samozřejmou věc. V počátcích automobilismu ale nic takového neexistovalo – až do 10. listopadu 1903, kdy americký Úřad pro patenty a ochranné známky přiřkl Mary Andersonové, rodačky z Birminghamu v Alabamě, patent na „zařízení k čištění oken“.

Andersonová na potřebu něčeho, co bude zvenčí čistit okno dopravního prostředku, přišla, když jela tramvají v New Yorku za sněhové vánice. V dobách, kdy byly koňské povozy mnohem běžnějším způsobem dopravy, než cokoliv, co se hýbalo vlastní silou, bylo normální, že např. řidiči tramvají otevřeli okno a vystrčili hlavu ven, aby viděli lépe než skrz zasněžené čelní sklo.

To ale znamenalo zásadní nepohodlí nejen pro ně samotné, ale i pro pasažéry. A tak Andersonová ze dřeva a gumy sestrojila mechanismus k čištění okna, který řidič mohl ovládat zevnitř vozu – pákou umístěnou poblíž volantu. Jinými slovy, první stěrač. Část ho navíc byla odnímatelná, aby za hezkého počasí nepřekážel ve výhledu.

Jakkoliv se dnes může zdát, že jí automobilky mohly za takový vynález utrhat ruce, nebylo tomu tak. S největší pravděpodobností na stěrači nevydělala žádné peníze, ani nezískala žádné investory pro rozjetí výroby či pokračování vývoje. V roce 1904 chtěla svůj vynález prodat nejmenované kanadské firmě, která však odmítla – neviděla v něm žádný potenciál praktického využití.

Co nevíte o stěračích: Nebýt žen, ani nevidíme!

Už v roce 1916 se stěrače staly běžnou součástí výbavy řady amerických vozidel. Patent Andersonové však do té doby stihl vypršet, protože si ho neobnovila, takže za to, že ho automobilky využívaly, nedostávala žádné peníze. U nás je dostaly v některých verzích poprvé vozy Laurin & Klement typ 110, které se vyráběly v letech 1925 až 1929. Od té doby už je měly všechny následující modely mladoboleslavské automobilky.

Automobilové stěrače: Kde se vzaly? A co stálo za jejich vznikem?