Konec pevného objetí? Vztah Evropy s Amerikou čeká zkouška ohněm, kterou nemusí přežít

Šokující, náročné, plné obav a nejistot. Přesně takové byly poslední týdny pro přední politické představitele Spojených států i zemí Evropy, převážně sdružených v Evropské unii. Oba atlantičtí partneři se ocitli pod násobným tlakem vnějších událostí, který vystavil zatěžkávací zkoušce nejenom jejich politické systémy, ale odhalil také prohlubující se pukliny v již tak poněkud „oprýskané“ fasádě dekády udržovaného nadstandardního partnerství.

Pokračující boje na Ukrajině, spory ohledně vypuknutí násilí v Palestině a reakce Izraele na útok Hamásu, otázky neustále rostoucí migrace, posílení izolacionalismu a protekcionismu v úvahách řady amerických zákonodárců… to byly jen některé z bodů, které mnohé akademiky, komentátory i politiky donutily se ptát: Jak pevná a nerozlučná je vlastně euroatlantická vazba? A může selhat? Není to poprvé, kdy se tyto projevy nejistoty a palčivé otázky derou na povrch, odpovědi na ně však nejsou jednoduché a na klidu nepřidají.

Jedna ze základních pouček mezinárodních vztahů říká, že v rámci světové politiky neexistuje téměř nic jako stálá konstanta, něco jistého, pevně daného, neměnného, na co by bylo možno se spolehnout. Vztahy mezi státy procházejí obdobími vzestupu i úpadku, spojenectví, aliance i koalice se neustále proměňují s tím, jak se přesouvá moc mezi jednotlivými aktéry a mění se i jejich národní zájmy.

Navzdory tomu všemu prokazovaly vazby mezi Spojenými státy a Evropou od konce druhé světové války pozoruhodnou stabilitu, která se zrcadlila ve vzniku NATO a následně i ve společných aktivitách mezi Washingtonem a Bruselem v rámci spolupráce USA-EU. Prakticky by bylo možno nalézt jen velmi málo spojenectví, jež by představovala takto výraznou sázku na jistotu, a to přesto, že i tento vztah zažíval svá světlá a temná období.

Nedávná série krizí, ač se zprvu zdálo, že vedla k utužení vzájemných vazeb, postupně odhalila výrazné ideové trhliny, a především rozdílné zájmy obou „manželů“. Na světlo světa proto opět vypluly diskuze o dlouhodobé udržitelnosti tohoto mimořádného pouta a spolu s nimi byly „oprášeny“ i dva slavné scénáře.

Americký prezident Joe Biden je na rozdíl od svého předchůdce Donalda Trumpa vnímán jako zastánce silných transatlantických vazeb.

Přibližně před dvaceti lety byly ve Spojených státech publikovány dvě knihy, které vyvolaly širokou diskuzi o budoucím směřování atlantického partnerství. Svým obsahem obě zůstaly nadčasové, neboť nutily znepokojené čtenáře se ptát, jaké hodnoty mají Američané a Evropané společné a zda jsou ochotni vystupovat na „globálním kolbišti“ proti možným nepřátelům bok po boku.

Tu první vydal vlivný neo-konzervativní historik Robert Kagan pod (českým) názvem „Labyrint síly a ráj slabosti“. Jeho názor byl do značné míry skeptický a přivodil vrásky na čele nejednomu pozorovateli politického dění. V důsledku sporů, které vyvolalo vyhlášení války proti terorismu, už dle autora nebylo možné předstírat, že oba kontinenty tvoří jeden celek (určité déjà vu s ohledem na současnou situaci na Blízkém východě působí až děsivě).

Kagan s jistou mírou ironie varoval, že v klíčových strategických otázkách se Američané chovají, jako by „vypadli“ z Marsu, zatímco Evropané z Venuše. Nejde jen o spor akademický, protože obě vize mají nepřehlédnutelný dosah do reálné zahraniční politiky.

Zatímco Američané spoléhají na udržování robustního obranného rozpočtu a schopnosti intervenovat proti svým nepřátelům kdekoli na světě, Evropané tíhnou k mírovým řešením sporů a spoléhání se na svou měkkou moc. Tyto rozpory jsou natolik rozsáhlé, že už těžko můžeme hovořit o společném „atlantickém“ uspořádání. Zatímco Evropané začali snít svůj sen inspirovaný vizí trvalého míru Immanuela Kanta, Američané dle Kagana zůstávají v hobbesovském světě mezinárodní anarchie.

sinfin.digital