Táta mě jako kluka zahrabával do lavin, coby figuranta. Směje se kynolog horské služby Jan Hepnar

Musím přiznat, že mi vaše příjmení není neznámé. Protože náčelníkem Horské služby Orlické hory je Josef Hepnar.
Ano, není to shoda jmen, je to můj otec.

Jan Hepnar ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Když se tedy zeptám, jestli jste chtěl být záchranářem už jako malý kluk, tak vy jste tomu asi nemohl utéct?
Dá se říct, že nemohl. Otec mě k tomu vedl a líbilo se mi to. Mělo to svoji linii, že se jednou stanu také záchranářem.

Jako kynologové působíme po celé republice. Když nás zavolá například policie, balíme vše a vyrážíme na místo, abychom začali pátrat.
Jan Hepnar, kynolog Horské služby Orlické hory

Jak jste u horské služby začínal? Protože vy jste vystudovaný učitel, je to tak?
Je to tak. Nejdříve jsem učil, potom jsem byl dva roky u hasičského záchranného sboru a pak jsem měl tu možnost nastoupit u Horské služby jako profesionál. Nicméně předtím už jsem byl dobrovolný člen, aktivně jsem začal asi v 18 letech, začal jsem s tátou jezdit na různé lavinové kurzy jako figurant, kde jsem pomáhal právě při práci s pejsky. A tak jsem se dostal k práci kynologa. Chytlo mě to a věděl jsem, že jednou bych tu práci chtěl dělat naplno.

Čtěte také

Práce horského záchranáře zabírá spoustu času a zasahuje do osobního života. Nosíme si ji až domů

Takže táta vás bral do lavin.
Dá se říct, že mě nechával zakopávat někam pod zem.

Jaká je tedy hlavní vaše pracovní náplň? Co všechno dělá kynolog u horské služby?
Je to jen určitá část naší pracovní činnosti. Jsme především záchranáři, kdy vykonáváme běžnou činnost, jezdíme pro zraněné i bez toho pejska. Nicméně jako kynologové působíme po celé republice. Když má pejsek atesty, to znamená, má všechny splněné zkoušky, tak vyrážíme ve chvíli, kdy nás zavolá například policie, která je hlavní složkou při pátrání a požádá o součinnost. My vyrážíme a snažíme se za sebe, pokud jsme zrovna ve službě, najít náhradu. Vedení nám v tomto vychází vstříc. Okamžitě balíme vše, co už máme připravené, pejsky dáme do auta a vyrážíme na dané místo, abychom mohli začít pátrat.

Čtěte také

Horští záchranáři nebojují jen s časem, ale i s mrazem

Můžeme představit i vašeho psího parťáka, se kterým teď pracujete? Protože vím, že je to už druhý německý ovčák.
Je to takové psí miminko, začínáme. Jmenuje se Leo, je to německý ovčák od policejního psovoda, takže přesně vybraný pejsek, který má vlohy k tomu, aby byl dobrým záchranářem. Je natipovaný na tento typ práce. Je mu 10 měsíců a zatím se jeví parádně. Moc ho ta práce baví a hlavně i já jsem zase o 10 let zkušenější než s tím prvním pejskem. Tak to je také znát.

Když je to takové psí miminko, nechcete se s ním spíš mazlit?
My se mazlíme, on je u nás doslova rodinný příslušník. Jako u všech kynologů horské služby. Máme ho doma, je to tedy zároveň rodinný pejsek. Děti samozřejmě taky přispívají, učíme ho tomu, aby byl na všechny hodný. Naší výhodou je, že ti pejsci nemusí nikoho hlídat, nemusí být zlí, nemusíme dělat obranu, aby nám třeba hlídali dům. My ho máme opravdu na práci, ale současně i na to, abychom s ním mohli žít normálním, běžným životem.

8 fotografií

Jak dlouho trvá, než se pes u horské služby vycvičí? A co všechno vlastně musí umět a zvládnout?
Základní výcvik trvá přibližně dva roky. Začínáme hned od dvou či tří měsíců věku, kdy si pejska vezmeme, a ta socializace probíhá podobně jako u lidí. Nejprve začínáme ve školce, to znamená, že pejsek si musí zvyknout na ostatní psy, na lidi, vůbec na to, co bude jeho práce obnášet. My se pohybujeme v dost komplikovaném prostředí, které je kolikrát nebezpečné, hlučné a prašné, létáme s vrtulníkem, kdy je ten hluk abnormální. A přibližně v roce může začít specifický trénink, kdy už se zaměřujeme na pátrání po pohřešovaných osobách. A potom může začít dělat pejsek zkoušky. A ty u nás trvají přibližně jeden rok.

Je jedno, jestli jsou hory vysoké 1 000 nebo 3 000 metrů. Záchranařina musí být na stejně vysoké úrovni v Krkonoších i v Alpách.
Jan Hepnar, kynolog Horské služby Orlické hory

Takže Leo je teď ještě ve školce.
Dalo by se říct. Ale jezdím s ním už na všechna cvičení, připravuje se, kouká na ostatní pejsky, aby s nimi dokázal fungovat. My se pohybujeme například v prostředí dvaceti pejsků dohromady a tam by byl problém, kdyby se třeba začali prát. Ti psi na sebe musí být zvyklí.

Čtěte také

Policejní kynolog si bere práci domů. Výcvik a péče o čtyřnohého parťáka pokračuje neustále

Úspěchy sbíráte i na mezinárodních závodech záchranářů v evropských velehorách. Letos jste skončili třetí v závodech horských záchranářů v italských Dolomitech?
Je to tak. Založili jsme čtyřčlenný tým, už jsme tam byli letos potřetí. První rok jsme byli druzí, loni jsme vyhráli a letos jsme byli třetí, ta konkurence byla opravdu veliká. Kupodivu jsme měli rychlejší čas než v loňském roce, a přesto jsme skončili třetí. Nicméně úspěch to byl veliký. Jsme rádi, že tam s námi počítají, a je krásný, když se takto ve čtyřech může člověk o tu energii a radost rozdělit a sdílet ji.

Jste tedy stejně tak dobří jako záchranáři, kteří pracují v Alpách nebo v dalších velkých horách?
Jsme. Ono to jinak ani nejde. Je to logické, protože je jedno, jestli hory vysoké 1 000 metrů nebo 3 000 metrů. Pořád musí být ta záchranařina na vysoké úrovni. Nejde říct, že my umíme jen něco, protože máme malé hory. Takže naše záchranářské schopnosti jsou naprosto totožné.

Čtěte také

Psovod David Hynek: „Záchranáře a jeho psa společná práce baví. Dělají si navzájem radost“

Jaké byly při soutěži disciplíny?
Hlavní byl náročný běh, protože se vybíhalo na kopec do nějakých 2 500 nadmořské výšky. A v rámci toho výběhu byla i ferrata, bylo tam slanění na vlastních lanech, které jsme si museli s sebou nést, byl tam odnos nosítek. Závody jsou krásné v tom, že my zjišťujeme, jaké techniky jsou kolikrát nejrychlejší, protože rychlost je při reálném zásahu nutná. Takže se i v tomto zdokonalujeme. A co se týče předávání kontaktů, v rámci různých školení a kurzů se navštěvujeme a kontakty tak získáváme.

Můžeme zmínit nějaké ostré zásahy, které máte za sebou?
Určitě. Já budu mluvit o těch veselejších. Ty smutné se vryjí sice do paměti nejvíce a je jich bohužel hodně, nicméně těch veselých také není pomálu. Zmíním pátrací složku, kdy můj původní pejsek Casi našel několik pohřešovaných osob. Takový velmi úsměvný zásah byl, když se ztratila houbařka, volala, že opravdu neví, kde je. Úplně se ztratila vlastně na relativně malém kousku lesa a byla nešťastná. Slyšela houkačku na relativně velkou vzdálenost, tak jsem ji poprosil, aby si sedla na pařez a počkala. A když k ní přiběhne pejsek, tak aby se ho hlavně nelekla. A pejsek asi za nějakých osm minut začal štěkat, přišel jsem tam, paní si ho hladila a byla velmi ráda, že ji našel.

Čtěte také

Pes se nesmí bát, musí být kámoš s lidmi i zvířaty. Když má pracovní krev, je to vztah na celý život

Musí to být i pro vás velké zadostiučinění, když se něco takového povede.
Je to splnění toho očekávání. Pro pejska je to stejný trénink jako ostrá akce. Ale pro mě jako psovoda je to určitě radost, když vím, že ta práce není zbytečná. Ona není nikdy zbytečná, protože je to týmová práce. Ještě jsme našli třeba patnáctiletou holčičku, která utekla ze školního výletu. Bylo kolem půlnoci, dva stupně nad nulou, pršelo, slečna vyběhla jen v noční košili, nějak se tam nepohodla s paní učitelkou, byla ještě i trošičku v opilém stavu, řekl bych, a bylo to v místech, kde jsou skály, tedy bylo to nebezpečné. A pejsek ji asi za půl hodiny našel, všechno dobře dopadlo.

A Leo už také někoho našel?
Leo zatím ne. Je v té první fázi tréninku, kdy se připravuje, v té přípravné fázi. Ještě nemůže být nasazován do ostrých akcí. Ale umí už všechno najít. Hlavně jídlo.

Jan Hepnar a Jakub Schmidt ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Říká kynolog Horské služby Orlické hory Jan Hepnar, kterému přejeme, aby jeho záchranné akce vždy dopadly dobře.