Zatímco dřív byla pro mnohé z mých známých návštěva kartářky jednorázovou životní zkušeností (prostě neměly nejlepší období, ale v zásadně nešlo o nic vážného, takže to nechtěly řešit u odborníka, a karty se nabízely jako zajímavý experiment), dnes chodí spousta z nich ke kartářce podobně pravidelně jako ke kadeřnici nebo na manikúru.
Nejčastěji s nimi probírají partnerský život i děti a někdy ani nechtějí znát souvislosti, jen si nechávají vyložit, jestli vůbec a kdy už konečně potkají svého vyvoleného nebo jestli ten současný je ten pravý. Jenže to je ošemetná otázka. Moje kamarádka Blanka potkala muže, který vypadal jako „pravý“, dokud jí kartářka nenaznačila, že by to tak být nemuselo. A Blanka se podle toho začala chovat. Když tento muž z jejího života odešel, začala rozjímat nad tím, co by se stalo, kdyby tenkrát k žádné kartářce nešla. Chovala by se jinak? Uvolněněji? Bez myšlenek na to, jak by se podle karet chovat měla?
PROČ TO DĚLÁME?
Toto není text proti kartářkám. Ezoterika má i v současném racionálním světě své nezpochybnitelné místo. Člověk totiž není jen tvor racionální, ale i hledající. A čím víc odpovědí mu nabídnete, tím víc otázek si pokládá. Nehledě na to, že hlad po poznávání nových věcí je něco, co žene lidstvo kupředu. Navíc i v dnešním materiálním světě potřebujeme duchovní útěchu, a když ji nemáme od náboženských autorit, naše duše strádá.
A protože nabídka plodí poptávku, vznikla celá odvětví nabízející sycení těchto potřeb. Ezoterika je jedním z nich. Co se financí týká, nestojí tak moc, a navíc od nás nevyžaduje prakticky žádné úsilí. Vždyť většina zákazníků po věštcích nechce žádné výjimečné osobnostní a morální kvality, osobní moudrost ani hlubokou životní zkušenost. Tato povrchnost poptávky vede i k povrchnosti nabídky – vykládat karty se dnes můžete naučit v rekvalifikačním kurzu bez ohledu na to, jestli oplýváte nějakou zvláštní citlivostí. A protože většina lidí míří k věštcům spíš ze zvědavosti a neočekává zázraky, kombinace trocha empatie + sociální dovednosti + rekvalifikační kurz většinou stačí.
KDO MI POMŮŽE?
Osobní zkušenost s věštcem nemám. Znám ovšem řadu lidí, kteří se ezoterice věnují a jejichž vyprávění si vždycky ráda poslechnu, protože je inspirativní. S psychoterapeutem Michalem Mynářem jsem se shodla, že právě slovo inspirace asi nejvýstižněji popisuje, jak bychom měli k celé záležitosti přistupovat.
Michal Mynář dává návštěvu věštců do souvislosti s hledáním cesty k životní změně. Jestli už jste někdy zkusili v životě cokoliv změnit, pravděpodobně se vám to nepovedlo ze dne na den. A je to logické. Z psychologického pohledu je změna proces o pěti fázích a projít si jednu po druhé zkrátka nějakou dobu trvá.
Mezi první fází, kdy si uvědomujete, že něco ve vašem životě není v pořádku, a třetí, kdy se rozhodnete realizovat změnu, je tzv. fáze kosmetických úprav. To dobře znají například kuřáci, kteří kouření buď jen omezí, nebo přejdou na cigarety light. Zkrátka a dobře: člověk si uvědomuje, že by se sebou měl něco udělat, ale ještě není připravený udělat krok ke změně.
Když máte problém třeba v partnerském vztahu a rozhodnete se ho řešit u kartářky, vstoupíte tím vlastně do druhé fáze procesu změny. Ta vám může pomoci při hledání síly, odvahy a motivace, ale může se stát i pastí. „Unikáte před řešením, kterého se bojíte, k pseudořešení, kterým se chlácholíte,“ říká Michal Mynář. Je to vlastně takový alibismus – ačkoliv máte pocit, že na problému pracujete, ve skutečnosti jste pro jeho řešení nehnula ani prstem. Jen vám ubylo peněz. Pravda, méně než za sezení u psychologa nebo u kouče.
KDY KE KARTÁŘCE?
Ačkoliv k ezoterice mám rezervovaný vztah, řídím se heslem: Nikdy neříkej nikdy! Když totiž dostanete „kudlu do zad“, hledáte cokoliv, co vám pomůže, třeba i starou čarodějnici s pihou na bradě a černou kočkou na hrbu. Žádná taková pochopitelně nevyléčí psychózu, neurózu či depresi, ale pokud máte lehký splín nebo jen stojíte na křižovatce a nevíte si rady, může vám kartářka dodat odvahu, vrátit radost ze života a nabít vás příznivou energií. Kartářky totiž obvykle neříkají nic negativního, jen poskytují nabídku toho, co se podaří. A pozitivní motivace nemůže uškodit. Když máte strach z toho, že při výletu do cizí země ztratíte pas, dost možná ho ztratíte, protože jste na to naprogramovaní. Když budete od kartářky naprogramovaní na to, že v pětatřiceti potkáte toho pravého, je možné, že díky tomu budete mít v tomto věku oči dokořán a budete něco vyzařovat, takže vás dost možná čeká několik rande. A jedno z toho možná bude osudové...
MŮŽE MI TO UŠKODIT?
Když k magii budete přistupovat jako k inspiraci, která vám může rozšířit obzory nebo vás motivovat, pak vám návštěva kartářky těžko může ublížit. Důležité je neuzavírat se jen v jedné zkušenosti ve smyslu: „Kartářka povídala, že...“, ale snažit se dívat na věci z různých úhlů pohledu. Jestliže se neupnete na jediný názor, navíc vzešlý z karet (lidského to výtvoru), může být taková zkušenost inspirativní a v pořádku. Pokud ale řešíte skutečný problém nebo se vám tytéž obtíže stále vracejí, měli byste dát před věštírnou přednost křeslu psychologa. I když vás v něm nečeká nic příjemného plus jakási „zrada“, že nedostanete ujištění o tom, že vše dobře dopadne.
Jít ke kartářce je jako dát si do pusy čokoládu – efekt je krátkodobý a za chvíli pomine. Ve skutečnosti se tím totiž nic nevyřešilo ani nezměnilo. Ovšem je lákavé sáhnout po rychlé úlevě znovu. Kdežto u psychologa jde o pomalou a bolestnější spolupráci – člověk se musí sám zapojit, aktivně se nad sebou zamýšlet, protože psycholog vám nic nenaservíruje jen tak. Nehledě na to, že kartářky sice mohou být empatické a citlivé, ale to samo o sobě nestačí. Se svou empatií a citlivostí by měly umět zacházet, což se psychologové učí řadu let.
Takže než se vydáte někomu svěřovat své soukromí a nechat jím ovlivňovat svoji budoucnost – protože to se zkrátka děje – pátrejte po informacích o člověku, kterému svěříte takový úkol. Dejte na doporučení, ale ptejte se na víc, než „jestli je dobrá a za kolik to bude“. Tak či tak je to zážitek, který vás někam nasměruje. Po další cestě už ale zase půjdete sama...
Zdroj: časopis Glanc, psychoterapeut Michal Mynář
