Brusel - Když útočníci z radikálního palestinského hnutí Hamás 7. října zavraždili 1400 lidí při sérii děsivých útoků, politici na celém Západě vyjádřili svůj šok a slíbili podporu Izraeli. S rozvojem konfliktu v Pásmu Gazy, kde izraelské síly patrně zabily tisíce civilistů, se však tento politický konsenzus rozpadl. A v západních zemích jsou to právě politici na levé straně politického spektra, kteří se potýkají s největšími problémy, napsal server Politico.
Levici zatím rozdělují dva zásadní body; příměří, které by umožnilo přísun pomoci do Gazy i odchod civilistů, a to, jak daleko by měli vedoucí představitelé zajít v kritice Izraele. Zatímco lídři levicových stran se snaží balancovat na tenkém ledě, mnozí z jejich vlastních řad jsou v kritice vojenských operací premiéra Benjamina Netanjahua v Gaze mnohem tvrdší a v požadavcích na příměří mnohem ostřejší.
S trvalým náskokem v průzkumech veřejného mínění vypadala Labouristická strana jako jasný favorit na vítězství v příštích britských parlamentních volbách v roce 2024. Krize na Blízkém východě však stvořila jednu z největších výzev pro dosavadní šance lídra labouristů Keira Starmera. Jeho strana je rozdělena v otázce ohledně toho, zda má vyzvat k příměří v Gaze, třetina labouristických poslanců to již veřejně učinila.
Starmer, který se usilovně snaží zbavit stranu antisemitské pověsti, zatím odolává. V soukromí se mnozí z politiků a představitelů, kteří chtějí, aby zaujal propalestinský postoj, obávají volebního dopadu jeho současné politiky. Jeden labouristický stínový ministr řekl, že labouristé "masivně ztrácejí muslimské hlasy - dost na to, aby ztratili křesla, kdyby byly zítra volby".
V uplynulém měsíci nastal také v americké levici prudký rozkol. Ačkoli historicky byla široká vrstva amerických voličů orientovaná proizraelsky, v posledních letech tato veřejná podpora klesá.
Podle průzkumu agentury Gallup zveřejněného před začátkem války se podpora Američanů poprvé přiklonila na stranu Palestinců oproti Izraelcům. Tento trend ovlivňují mladší voliči, kteří se hlásí především k demokratům. Od začátku války se protesty a další konflikty na univerzitních kampusech staly v Americe součástí celonárodní diskuse.
Američtí židé, z nichž se většina také hlásí k demokratům, se v posledních letech rovněž stali skeptičtější vůči izraelské politice. I zde je tento trend spojen s generačním rozdělením. Podle předválečného průzkumu agentury Pew Research Center hodnotili Netanjahuovo vedení nejhůře židovští mileniálové.
Muslimští Američané, kteří se podle povolebních průzkumů v roce 2020 přiklonili k Bidenovi, nyní hrozí, že v roce 2024 nebudou volit vůbec kvůli jeho podpoře Izraele. Jeho administrativa se již vyslovila proti islamofobii a vyjádřila sympatie palestinským civilistům.
Německá levice se kvůli izraelsko-arabskému konfliktu střetává od doby, kdy univerzitní studenti začali po šestidenní válce v roce 1967 nosit palestinský šátek na znamení solidarity. Masakry izraelských civilistů ze strany Hamásu toto napětí nyní alespoň prozatím do značné míry utlumily.
Ačkoli někteří levicoví politici vyzvali Izrael, aby na útoky reagoval "přiměřeným způsobem", a vyzvali k humanitárnímu příměří, málokdo zpochybnil právo Izraele na obranu. Všechny německé levicové strany totiž 10. října podpořily parlamentní rezoluci, která vyjadřuje solidaritu s Izraelem a odsuzuje Hamás.
"Jediné místo pro Německo je v tuto chvíli po boku Izraele," řekl kancléř Olaf Scholz poslancům po brutálních útocích, což je názor sdílený napříč politickým spektrem. Tato solidarita má kořeny v hlubokém pocitu odpovědnosti, který většina Němců vůči Izraeli cítí po holokaustu. Přesto tato podpora není absolutní, jak dokazuje rozhodnutí Berlína zdržet se hlasování o rezoluci OSN vyzývající k příměří v Gaze, místo aby ji odmítl, jak požadoval Izrael.
Protiizraelské nálady, které Německo zažívá od 7. října, vycházejí z velké části z muslimských přistěhovaleckých komunit, které ve velkém počtu protestují proti Izraeli ve velkých městech po celé zemi. Ačkoli úřady většinu propalestinských demonstrací zakázaly, některé z nich se přesto konaly a jejich účastníci v některých případech vyvěsili radikální symboly, jako jsou vlajky Islámského státu a Al-Káidy.
Francie má největší muslimskou i židovskou komunitu v Evropě. Prezident Emmanuel Macron se obává, že blízkovýchodní konflikt by mohl ve Francii vyvolat násilí, a má k tomu dobrý důvod. Od útoků Hamásu dbá na to, aby zachoval vyvážený postoj mezi podporou práva Izraele na obranu a jeho povinností "respektovat civilní obyvatelstvo".
Tento postoj byl v průzkumech veřejného mínění poměrně dobře přijat, ale mezi Macronovým týmem nezískal jednoznačnou podporu. Několik členů prezidentského tábora se od Macrona distancovalo, což je v mezinárodních otázkách neobvyklé, a vyzvalo k "bezpodmínečné" podpoře Izraele.
Naopak opoziční levicový lídr Jean-Luc Mélenchon vytrvale odmítá označit Hamás za teroristickou organizaci, což v zemi vyvolává bouřlivé debaty. Jeho socialističtí, komunističtí a ekologičtí spojenci v parlamentu, i když nemluví zcela jednotně, se od Mélenchona distancovali a někteří z nich pozastavili svou účast na společné práci na rozpočtu. Více než rok poté, co francouzské levicové strany vytvořily koalici NUPES, představují nyní rozpory ohledně války na Blízkém východě nejvážnější zkoušku této skupiny.
Obrázek se v jednotlivých zemích liší. Válka mezi Izraelem a Hamásem však rozvrátila politiku daleko za hranicemi Blízkého východu. Vzhledem k blížícím se klíčovým volbám v mnoha západních zemích by cena těchto rozporů pro levicové strany mohla být vysoká.
