Pokus o rekonstrukci polemiky Michaela Žantovského s Michalem Komárkem stran konfliktu mezi Izraelci a Palestinci

04. 11. 2023 | 00:42
Přečteno 2340 krát
O přímou či v pravém slova smyslu polemiku nešlo, neboť nejdříve (21. 10.) vyšel na Seznamu.cz článek středolevicového filosofa Michala Komárka „Válka mezi Izraelem a Palestinci: 10 milníků na cestě bezvýchodné krutosti“ a po něm článek středopravicového diplomata a literáta Michaela Žantovského „Polemika: Chceme-li chápat Blízký východ, potřebujeme fakta“.
Pro čtenáře to bylo nepřehledné, mimo jiné proto, že oba články jsou poněkud tendenční. Aby bylo možno posoudit, kdo z obou autorů byl přesto přínosnější a aby jeden z nich neměl výhodu posledního slova, pokusil jsem se vybrat z jejich stanovisek „na přeskáčku“ tyto důležité věty nebo odstavce:

Michal Komárek (dále je MK): „Nabízíme deset milníků… Začneme Theodorem Herzlem (pozn.: 1860-1904). Je to autor knihy Židovský stát. A úspěšný lobbista, který pro myšlenku vzniku židovského státu získal vlivné politiky i podnikatele. Herzl přitom netrval na tom, že židovský stát musí vzniknout v Palestině. Stačila by snad neobydlená území Ugandy. Nebo Kypr. Židé chtěli svůj stát, svoji důstojnost, svoje bezpečí… Jako korespondent vídeňského listu Neue Freie Presse sledoval v Paříži proces s francouzským důstojníkem Alfredem Dreyfusem. Židem, který byl neoprávněně obviněn ze špionáže. Ten proces byl jedním ze symbolů rostoucího nenávistného antisemitismu…
Shrnutí: Ve druhé polovině 19. století Židé začali do Palestiny utíkat před ‚námi‘ – před Evropany, před téměř už moderními Evropany. Před spojenou frontou antisemitů, která propojila i oba břehy Atlantiku. Měli za sebou pohrdání, odmítání, pogromy…

MŽ: „Volba (těchto) milníků i jejich popis však bohužel odrážejí fakticky nepřesný, symetrizující a beznadějně zaujatý protiizraelský a protizápadní narativ. Takový, který se v těchto zeměpisných šířkách ve větší míře naposledy vyskytoval v době antisionistické propagandy tábora míru a socialismu…
Ne všechna Komárkova fakta jsou nepravdivá, ne s každou jeho interpretací je nutné nesouhlasit. Ale tak jako u jiných dezinformací zde platí, že stačí překroutit jen některá fakta a jiná zamlčet, aby vznikl zcela nepravdivý obraz skutečnosti…
Komárek se v první řadě svévolně rozhodl, že izraelsko-palestinské dějiny začínají koncem devatenáctého století zakladatelem sionismu Theodorem Herzlem. Lze mu odpustit, že nechtěl zacházet do biblické historie opředené mýty a náboženskými interpretacemi. Přesto ale nelze zamlčet existenci starověkých židovských států a trvalou přítomnost židovského národa na území dnešního Izraele od helénských dob před více než dvěma tisíci lety…“

MK: „Zastavení druhé: Západ zrazuje Palestince. První světová válka. Turecká říše se rozpadá, evropské mocnosti se snaží v oblasti Blízkého východu upevnit svůj vliv, arabské emancipační hnutí směřuje k vytvoření samostatných států. Před první světovou válkou byla oblast Blízkého východu součástí turecké Osmanské říše. Během války se arabští politici a jejich vojska přidali na stranu Británie a Francie a zásadně napomohli k porážce Turecka. Dostali za to slib, že budou moci vytvořit nezávislé státy…
Namísto splnění slibu se ale Britové dohodli s Francouzi, že si dědictví Osmanské říše rozdělí mezi sebe. Byla to tajná Sykes-Picotova dohoda…
Shrnutí: Západní mocnosti prosazovaly na Blízkém východě od první světové války svoje zájmy nesené duchem kolonialismu. I židovský stát měl být svého druhu kolonií: Evropským státem v „arabském moři“, zcela pod vlivem britské politiky. Zájmy arabských obyvatel Palestiny a Arabů v okolních zemích nikdy pro evropské politiky nebyly prioritou.

MŽ: Není pochyb o tom, že ze strany Francie a Británie šlo o nástroj koloniální politiky a že sliby dané Arabům v roce 1915 se neuskutečnily. Mezi těmito sliby ovšem nebylo vytvoření palestinského státu…“

MK: „Zastavení třetí: 14. května 1948 vznikl Stát Izrael. Byl to výraz odhodlání a vůle izraelských přistěhovalců do Palestiny. A také výsledek obojaké a bezradné západní politiky. A byl to začátek permanentní arabsko-izraelské války.
Britský mandát Palestina. Do země proudí nové a nové vlny židovských přistěhovalců. A Britové Židům svěřují rozhodující ekonomické a správní pozice. Jsou to pro ně přirozeně bližší partneři než Arabové. Napětí mezi Araby a Židy stoupá.
Drobné střety byly během britské správy běžné. Opravdu velký vypukl v roce 1936 – arabské povstání… Skončilo jako předznamenání konfliktů, které jsou v Palestině běžné dodnes. Britové nasadili 20 tisíc vojáků i letectvo. Zemřelo přes 5 tisíc Arabů a několik stovek Židů.
Britové se ale bojí destabilizace. Tuší, že v Palestině ztrácejí pevnou půdu pod nohama. V zoufalé snaze zachovat si tvář a zdání kontroly vydávají deklaraci, která potvrzuje, že židovský stát nesmí vzniknout proti vůli arabské většiny. Zároveň výrazně omezují kvóty pro židovskou imigraci do Palestiny.
Omezení přistěhovaleckých kvót mělo dohru po druhé světové válce a vyústilo v obraz katastrofálního britského selhání. V roce 1947 Britové přinutili k návratu loď Exodus na jejíž palubě plulo 4515 Židů do Palestiny. Z nedostatku jiných možností pak Britové zadržené Židy umístili do bývalého koncentračního tábora.
Byla to poslední kapka. Britská veřejnost si nepřeje další angažmá v Palestině. Svět Brity kritizuje. A ti se rozhodli z Palestiny v podstatě utéct. Ohlašují ukončení mandátu ke 14. květnu 1948 a úkol vytvoření jednoho či dvou států svěřují Organizaci spojených národů.
14. května 1948 vzniká ale jen jeden stát. Deklarace, že Stát Izrael nesmí vzniknout proti vůli Arabů, zůstávají na papíře. Začíná válka. Z pohledu Izraele je to válka za samostatnost. Za možnost přežít v okolním ‚arabském moři‘. Z pohledu arabských států je to válka proti neoprávněné kolonizaci jejich území a proti nezodpovědné velmocenské západní politice.
První arabsko-izraelská válka oficiálně končí mírovými dohodami v roce 1950. Izrael se nejenom ubránil útoku arabských sousedů, ale obsadil i některá území, na nichž měl vzniknout palestinský stát. Z Palestiny uprchlo až tři čtvrtě milionu Arabů.
Katastrofa palestinského národa. Násilné vysídlení. Útěk. Ztráta nadějí na vznik samostatného státu. Nejistota. Frustrace. Nenávist.
Shrnutí: Stát Izrael vznikl jako pokračování západní koloniální politiky. Britská správa Palestiny nebrala místní arabské obyvatele jako rovnocenné partnery pro politické jednání. Vznik pouze židovského státu na území Palestiny se stal důvodem pro v podstatě permanentní válku.“

MŽ: „Tvrzení obsažená ve třetím zastavení Michala Komárka „Vznik státu Izrael a Nakba“ pak přímo překrucují a zakrývají historická fakta. To, že 14. května 1948 vznikl jen jeden stát, Izrael, nebylo výsledkem ani západní koloniální politiky, ani židovské snahy připravit Palestince o jejich stát.
Došlo k tomu po vzniku OSN a vytvoření Komise pro Palestinu (UNSCOP), jejímž členem bylo mimochodem i Československo. Tato komise se většinově vyslovila pro vytvoření dvou států, židovského a arabského, na území britské mandátní Palestiny. Valné shromáždění OSN se pak na základě tohoto doporučení usneslo v rezoluci číslo 181 z 29. listopadu 1947 na vytvoření dvou států s Jeruzalémem jako městem pod mezinárodní správou.
Přes značný odpor židovské komunity, především v otázce Jeruzaléma, nakonec židovští představitelé v čele s Ben Gurionem rezoluci OSN akceptovali. Zatímco arabské státy ji kategoricky a výhružně odmítly. Vedoucí egyptské delegace na jednáních Hejkal Paša tři dny před přijetím rezoluce prohlásil: ‚Pokud se OSN rozhodne amputovat část Palestiny a zřídit židovský stát, žádná síla na zemi nedokáže zabránit krveprolití… Židovská krev bude nutně prolita i jinde v arabském světě a jeden milion Židů se ocitne v bezprostředním a vážném nebezpečí.‘
15. května 1948 následoval vpád armád pěti arabských zemí s cílem zardousit novorozený stát v zárodku.“

MK: „Zastavení čtvrté: Palestinský terorismus. V roce 1959 vzniká hnutí Fatah. Jak už tomu bývá, stojí u jeho zrodu intelektuálové, mezi nimi absolvent káhirské univerzity Jásir Arafat. O první teroristický útok se Fatah pokusil v roce 1965, zaútočil na izraelský rozvaděč vody.
Zakladatelé Fatahu měli jasno: Je třeba osvobodit Palestinu. A proti židovským okupantům je oprávněné používat jakékoli prostředky…
‚Mládež katastrofy (šibab al-nakba) je rozptýlená… život ve stanu se stal mizerný jako smrt… zemřít pro naši milovanou vlast je lepší a čestnější než život, který nás nutí poníženě jíst chléb náš vezdejší nebo jej přijímat jako charitu za cenu naší cti…‘
Na první pohled pochopitelné. Mnoha lidem snad i sympatické. Podobně jako mnohá jiná guerillová hnutí. Boj proti přesile. Boj za legitimní práva. Navíc: V roce 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která Fatahu a dalším guerillovým frakcím poskytla politické krytí. Zdání, že kromě terorismu jsou palestinští předáci připraveni i rozumně vyjednávat. Pro některá palestinská hnutí je takový přístup už příliš kompromisní, zrádcovský…
Nicméně, pouze na politické vyjednávání se jednotlivé frakce OOP rozhodně neomezovaly… A radikálové získávali stále silnější pozice.
Shrnutí: Vznik palestinských teroristických organizací byl dalším potvrzením toho, že situace v Palestině nemá mírové politické řešení.“

MŽ: „Tragickou součástí této Izraelem nezpůsobené války, nazývané mezi Palestinci Nakba (katastrofa), byl dílem útěk a dílem vyhnání velkého počtu Palestinců, odhady hovoří o 700 tisících lidí. Během války došlo také na obou stranách k násilným činům vůči civilnímu obyvatelstvu, vesměs ospravedlňovaným jako odveta za násilí druhé strany.
Celkem objektivní líčení počátků palestinského terorismu ve čtvrtém zastavení je fatálně kontaminováno subjektivním a ničím nepodloženým shrnutím autora, že ‚situace v Palestině nemá mírové politické řešen‘“. To, že se takové řešení zatím nenašlo, neznamená, že neexistuje. Nebo že se nemusí hledat. To, že to nemůže být jednostranné řešení, jakým je vize Hamásu o zničení Izraele a islamistickém státu ‚od řeky k moři‘, je nasnadě.“

MK: „Zastavení páté: Šestidenní válka. Šestidenní válka z roku 1967 přinesla zakonzervování situace v Palestině. Arabské státy chtěly zničit Izrael. Izrael zvítězil a obsadil všechna území, na nichž měl vzniknout palestinský stát. Zdálo se, že už není cesty zpět…
Na straně arabských států byla výrazná početní převaha. Na straně Izraele kvalita zbraní a velení.
Není třeba zacházet do detailů. Válku zahájil Izrael leteckým úderem na Egypt. Byla to odpověď na provokace Egypta, který blokoval Tiránský průliv a tím i izraelský přístav Ejlat. Během následujících dnů dosáhl Izrael drtivého vítězství a obsadil východní Jeruzalém, Pravý (pozn.: západní) břeh a Pásmo Gazy, tedy všechna území, kde měl vzniknout samostatný palestinský stát. Izrael rozšířil svoje území o 300 kilometrů na jih a o 60 kilometrů na východ. Obě strany se po válce obviňovaly z válečných zločinů. Izrael nikdy dostatečně nevyvrátil obvinění z vražd válečných zajatců.
Shrnutí: Šestidenní válka zakonzervovala a prohloubila nenávist, frustraci a beznaděj v Palestině. Izrael sice zvítězil a rozšířil svoje území, tím ale také rozšířil hranice s nepřítelem. Hranice, které postupně začal proměňovat v pevnost.“

MŽ: „Tragickou součástí této Izraelem nezpůsobené války, nazývané mezi Palestinci Nakba (katastrofa), byl dílem útěk a dílem vyhnání velkého počtu Palestinců, odhady hovoří o 700 tisících lidí. Během války došlo také na obou stranách k násilným činům vůči civilnímu obyvatelstvu, vesměs ospravedlňovaným jako odveta za násilí druhé strany.
Celkem objektivní líčení počátků palestinského terorismu ve čtvrtém zastavení je fatálně kontaminováno subjektivním a ničím nepodloženým shrnutím autora, že ‚situace v Palestině nemá mírové politické řešení‘. To, že se takové řešení zatím nenašlo, neznamená, že neexistuje. Nebo že se nemusí hledat. To, že to nemůže být jednostranné řešení, jakým je vize Hamásu o zničení Izraele a islamistickém státu ‚od řeky k moři‘, je nasnadě…
Nesmyslné je tvrzení v zastavení pátém, že ‚šestidenní válka‘ z roku 1967 přinesla zakonzervování situace v Palestině. Naopak přinesla zásadní změnu v podobě úplné porážky útočících arabských států a následného obsazení palestinských území, která byla do té doby pod správou Egypta (Gaza) a Jordánska (Západní břeh), Izraelem. Únavné je donekonečna opakované tvrzení, že válku zahájil Izrael. Blokování Tiránského průlivu a izraelského přístavu Ejlat, které vypuknutí bojů předcházelo, nebylo egyptskou provokací, jak píše Komárek, ale z hlediska mezinárodního práva válečným aktem podle Pařížské deklarace o námořním právu z roku 1856 a Londýnské deklarace o námořní válce z roku 1909. Jak v ‚šestidenní válce‘ rozšířil Izrael svoje území o 300 kilometrů na jih, ví patrně jen pan Komárek. Poloostrov Sinaj, který Izrael za války skutečně obsadil, si jako svoje území nikdy nenárokoval. A v rámci izraelsko-egyptské mírové dohody ho Egyptu také vrátil.“

MK: „Zastavení šesté: Pokusy o mírové řešení Z pohledu Palestinců bylo zpočátku jediným mírovým řešením pro Palestinu zničení Státu Izrael. Postupně přistoupili na myšlenku, že by vedle sebe mohly existovat dva státy. I Izrael takovou možnost připustil. Teoreticky…
V šestidenní válce Izrael obsadil všechna území budoucího palestinského státu. Odpovědí byly teroristické útoky a jomkipurská válka v roce 1973. Po ní přišel částečný zvrat. V Izraeli došlo k výměně politické garnitury, nastoupili umírněnější sociální demokraté…
Souběžně začalo v čele Organizace pro osvobození Palestiny převažovat umírněné křídlo. Respektive, z guerillového bojovníka a teroristy Jásira Arafata se stával politik, který se hlásil ke vzniku palestinského státu v sousedství Izraele.
Průlom přinesla dohoda z Oslo v roce 1973. Izraelský premiér Jicchak Rabin a palestinský zástupce Jásir Arafat se za prostředkování Billa Clintona dohodli na postupných krocích, které by mohly směřovat k vytvoření palestinského státu. Velká města na Západním břehu a celé Pásmo Gazy získaly autonomii a přešly pod palestinskou správu.
Byl to křehký průlom. Jicchak Rabin byl zavražděn. Premiérem Izraele se stal Benjamin Netanjahu. S umírněnou OOP začal na palestinské straně soupeřit radikální Hamás. Další mírový summit, který zprostředkoval v roce 2000 Bill Clinton, nepřinesl žádné výsledky…
Za Palestince převzal roli hlavního vyjednavače Mahmúd Abbás, představitel umírněného křídla OOP. To byl rok 2003.
O tři roky později vyhrál v palestinských volbách Hamás.
Mahmúd Abbás se jako prezident budoucího palestinského státu sešel s izraelskými i světovými politiky od té doby ještě mnohokrát. K žádnému reálnému posunu už ale nedošlo.
Shrnutí: Po vítězství Hamásu v palestinských volbách naděje na mírové řešení opět zmizela. Hamás vrací palestinskou politiku o 50 let zpátky: Izrael je třeba zničit. A Izrael ztrácí partnera pro diplomatické jednání. Pokud tedy vůbec nějakého palestinského partnera do té doby bral opravdu vážně.“

MŽ: „Stejně vyfabulované je tvrzení pana Komárka v dalším zastavení týkajícím se pokusů o mírové řešení. Komárek uvádí, že po jomkipurské válce v Izraeli nastoupili „umírněnější sociální demokraté“, kteří zřejmě mírová jednání umožnili. Tento do očí bijící nesmysl názorně ukazuje, z jakých zdrojů asi pan Komárek čerpal. Přelomový mír mezi Izraelem a Egyptem uzavřeli v roce 1979 izraelský premiér Menachem Begin, představitel nacionálně orientovaného sionismu, kterého ze sympatií k sociální demokracii opravdu nešlo podezírat, a egyptský prezident Anwar Sadat, který za to zaplatil životem při útoku islamistických radikálů.
Ani to, že mírový proces započatý v Oslu nepřinesl výsledky v podobě vzniku dvou států, nebyla v první řadě vina Izraele. Na Clintonově mírovém summitu v Camp Davidu, na kterém za Izrael vyjednával premiér Ehud Barak, ležela na stole pracně vyjednaná dohoda o vytvoření dvou států včetně rozdělení Jeruzaléma. Barak dohodu přijal. Arafat ji odmítl v obavách o vlastní život. Paměti Madeleine Albrightové poskytují o průběhu těchto jednání autoritativní zprávu očitého svědka. Podobně dopadly i další pokusy premiéra Olmerta stejně jako „mírový itinerář“ prezidenta George W. Bushe.“

MK: „Zastavení sedmé: Sabra a Šatíla. Krutost, která otřásla celým světem a podlomila důvěryhodnost Státu Izrael i u jeho spojenců. Masakr v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla v září 1982…
Svědectví o masakru v palestinských uprchlických táborech v roce 1982 připomíná obrazy z kibuců přepadených teroristy Hamásu 7. března 2023.
Masakr byl součástí občanské války v Libanonu. Nevraždili izraelští vojáci. Ti jen tábory obklíčili a vpustili do nich bojovníky milicí radikální křesťanské strany. Izrael si likvidací uprchlických táborů vyřizoval účty s teroristy z OOP, kteří ho z libanonského území napadali. A vycházel z předpokladu, že je těžké odlišit palestinské civilisty od palestinských teroristů…
Masakr vyvolal obrovskou vlnu protestů i uvnitř Izraele. V Tel Avivu se sešla demonstrace, které se účastnilo 400 tisíc lidí. Požadovali vyšetření zodpovědnosti izraelské armády. Vyšetřovací komise konstatovala, že ta odpovědnost je pouze nepřímá. Nikdo nebyl potrestán. Ani tehdejší ministr obrany Ariel Šaron…
Shrnutí: Spirála krutosti a nenávisti. Pro mnoho Palestinců je masakr v Sabře a Šatíle stále důvodem k pomstě, zdůvodněním jakéhokoli násilí.“

MŽ: „Masakr v uprchlických táborech Sabra a Šatíla v září 1982, který Komárek líčí v zastavení sedmém, se skutečně odehrál. Izraelská armáda, která do táborů vpustila libanonské křesťanské milice, svůj díl morální odpovědnosti nesla. Masakr samotný však uskutečnili Libanonci v rámci několikaleté nelítostné občanské války poznamenané brutalitou všech zúčastněných stran. Naznačovat, že v něm hrál Izrael úlohu srovnatelnou s rolí Hamásu ve zvěrstvech spáchaných letos 7. října, je neospravedlnitelné.“

MK: „Zastavení osmé: Intifáda. První intifáda (lidové povstání) vypukla v roce 1987. Vyvrcholila v ní nahromaděná frustrace Palestinců žijících na okupovaných územích. Nebyla to válka, nebyly to útoky teroristů, bylo to občanské povstání.
Nešlo „jen“ o to, že po šestidenní válce žili Palestinci jako uprchlíci na území svého vlastního budoucího státu. Šlo o to, že Izrael jejich život čím dál víc řídil a usměrňoval. Na Západním břehu po desítkách tisíc přibývalo obyvatel nových izraelských osad. Palestinci naopak žili v „policejním státě“ – neustálé prohlídky, kontroly, zatýkání, deportace…
Protesty byly většinou na úrovni občanské neposlušnosti – bojkot izraelských úřadů, bojkot izraelského zboží, stávky, graffiti… Nabývaly i ostřejších forem – stavění barikád, házení kamenů, spíše ojediněle i házení zápalných lahví a granátů…
Druhá intifáda (2000-2005) byla mnohem násilnější, krvavější…
Mnohem větší roli v ní hrály bojůvky teroristů. Do popředí se dostával Hamás se sebevražednými útoky a odpalováním raket.
Podle odhadů zemřelo během intifády na 3000 Palestinců a 1000 Izraelců.
Shrnutí: Druhá intifáda předznamenala nástup Hamásu a novou vlnu prohloubení bojů mezi Izraelem a Palestinci. Naděje na vznik Palestinského státu a mírové řešení se staly minulostí.“

MŽ: „…“

MK: „Zastavení deváté: Vítězství Hamásu. V roce 2006 zvítězil v palestinských volbách Hamás. Politická strana podporující chudé Palestince. A teroristická organizace usilující o zničení Izraele. Izraelsko-palestinská válka vstoupila do nové fáze.
Okupovaná palestinská území. Gaza. Přelidněné ghetto izolované od světa. Na ploše 365 kilometrů čtverečních tady žijí více než dva miliony Palestinců. Izrael ji okupoval v roce 1967. Na základě mírových dohod ji formálně předal pod správu Palestinců v roce 1994. A začal stavět ochrannou zeď. Po vítězství Hamásu v palestinských volbách v roce 2006 území zcela izoloval.
Stručná statistika blokády:
81,5 % obyvatel Gazy žije pod národní hranicí chudoby;
64 % trpí nedostatkem potravin;
80 % je závislých na humanitární pomoci;
míra nezaměstnanosti je 47 %;
nezaměstnanost mezi mladými lidmi je 64 %;
HDP na osobu je cca 1000 dolarů, což je přibližně na úrovni Tanzanie, čtyřikrát nižší než v Jordánsku a na Západním břehu;
mezi roky 2007 a 2022 zničili izraelští vojáci 292 studen používaných jako zdroje pitné vody i vody pro zemědělství. 81 % zdrojů pitné vody v Gaze neodpovídá standardům WHO.
Druhým územím, na kterém má vzniknout samostatný palestinský stát, je Pravý, neboli Západní břeh Jordánu. I ten Izrael okupuje od šestidenní války. A prezentuje tady trochu odlišný model zacházení s palestinskými civilisty. Kritici stále častěji mluví o „izraelském apartheidu“.
Ostatně, židovští osadníci. Na Pravém břehu jich žije už 700 tisíc. A podle mnoha mezinárodních organizací včetně EU jsou jejich osady nelegální, protože vznikají na okupovaném palestinském území.
A navíc Palestinci se odpovídají vojenským soudům, osadníci běžným civilním soudům…
S trochou cynické nadsázky lze říci, že voliče Hamásu si Izrael vytvořil sám.
Válka každopádně pokračuje s novou intenzitou. Velké střety v roce 2008 a 2014, menší konflikty každý rok. Tisíce mrtvých palestinských civilistů včetně dětí, tisíce zničených domů, tisíce nových uprchlíků. Desítky zabitých izraelských vojáků a civilistů.
Shrnutí: Beznaděj.“

MŽ: „Předposlední zastavení Michala Komárka se týká vítězství Hamásu v palestinských volbách v roce 2006 a situace v Gaze. Říci, byť i „s trochou cynické nadsázky“, že voliče Hamásu si vytvořil Izrael sám, je s trochou nadsázky nehoráznost. Voliče Hamásu vytvořila mnohaletá neschopnost a zkorumpovanost vlády Fatáhu v Palestinské autonomii a štědrá zahraniční podpora nejradikálnějších islamistických kruhů. Izrael k tomu přispěl jen tím, že se v roce 2005 z území Gazy jednostranně stáhl, a přenechal tak volné pole Hamásu, jehož ozbrojenci následně sházeli místní činitele Fatáhu ze střech výškových budov. Od té doby se žádné palestinské volby nekonaly.
Bylo by možné v této polemice pokračovat, ale je asi lepší nechat mluvit jen chladná fakta. Michal Komárek možná psal svůj text v dobrém úmyslu poskytnout nezaujatý faktografický přehled tragické historie izraelsko-palestinského konfliktu. Očividná poplatnost jednostrannému narativu arabské ulice a evropské levice, selektivní výběr faktů a řada věcných nepravd však jeho snahu znehodnotily.

MK „Zastavení desáté: Vpád Hamásu do Izraele 7. března 2023. A izraelská odveta. Nebývale krutá a z pohledu Hamásu také nebývale úspěšná akce ze 7. října otevřela aktuální fázi války. Obyvatelé Gazy a celý svět zatím čekají na to, jak drsná bude izraelská odveta.“

Poznámka: Jestliže Michael Žantovský Michalu Komárkovi vytýká, že jeho popis je nepřesný, platí to jistě i pro tento můj pokus o rekonstrukci jejich (polo)polemiky. Snad ale přesto není zbytečný.
Podle mého názoru Žantovský užívá spíše silných slov než faktů. Popírá rozhodující fakt, že Izraelci jsou na území Palestiny od roku 1948 okupanty, neboť na ně neměli po dvou tisících letech právo. Je to podobně absurdní, jako kdyby Lužičtí Srbové nebo jako kdybychom my a Poláci požadovali nemalou část dnešního Německa, protože tam kdysi - ne ve starověku, ale ve středověku - pobývali naši předci Polabští Slované. Žantovský též vadně argumentuje Jeruzalémem - křesťané ho neokupují.
Lidská práva by měla platit pro všechny, nejen pro „vyvolené“. My Češi bychom na to měli být po zkušenostech s německými a ruskými okupanty citliví, avšak v případě sionismu to vlivem třicetileté postkomunistické desinformační propagandy vnímáme opačně.

Sestaveno a napsáno pro Přítomnost

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy