KOMENTÁŘ JANA JAKOBA | Štěstí přeje připraveným. O českém sociálním systému to velmi brzy bude platit dvojnásob. Veřejné finance hasí požáry hned na několika frontách, potýkat se s řadou doutnajících problémů už stojí tak trochu mimo hlavní proud zájmu. Tak jako například rostoucí počet nesoběstačných lidí. Alespoň částečnou úlevu by mohlo přinést daňové zvýhodnění na soukromé připojištění. To by ve výsledku mohlo vést i k většímu zapojení soukromého sektoru, který by odlehčil státu.
Soukromá účast na něčem, co u nás podvědomě řada lidí stále vnímá jako samozřejmost, má negativní konotace. Do jisté míry je to možná ovlivněno vzpomínkami na polarizující debatu o reformě důchodového systému na přelomu minulého desetiletí. Doba se nicméně změnila. A pokud máme udržet oblasti, jako je právě péče o nesoběstačné, v chodu, bez vícezdrojového financování – nebo zázraku – to prostě nepůjde. Zavilí odpůrci soukromé participace pravděpodobně stejně namítnou, že o nemohoucí by se měl v prvé řadě postarat stát a tečka.
Zde bych přidal stručnou demografickou predikci: v následujících 15 letech se počet nesoběstačných osob zdvojnásobí, v horizontu 40 let dokonce ztrojnásobí. Téměř každý desátý Čech tak bude pobírat příspěvek na péči nebo bude přímo odkázaný na služby zařízení dlouhodobé péče. To za situace, kdy už dnes jsou kapacity systému napnuté k prasknutí. Vedlejším efektem tohoto pnutí (a do jisté míry také důvodem, proč systém ještě zcela nezkolaboval) je navíc fakt, že tíhu velmi často nesou rodinní příslušníci.
Alespoň dílčí úlevu by mohlo přinést jejich přímé zapojení. Jednou z hlavních motivací, které mají politici v rukou, je v tomto případě fiskální stimul. Daňové zvýhodnění a postavení pojištění dlouhodobé péče na roveň už zavedených produktů, jakými jsou penzijní připojištění nebo stavební spoření, by mohlo být jakýmsi win-win scénářem.
Na straně jedné by tento krok nevytvářel zásadní tlak na státní rozpočet. Podle navrhovatelů pozměňovacího návrhu, který aktuálně čeká na schválení ve sněmovně, by dokonce dopad daňového zvýhodnění soukromého pojištění dlouhodobé péče byl v prvních několika letech minimální. Odhadem v řádu 100 až 200 milionů korun ročně. To je relativně zanedbatelná částka z pohledu rozpočtu jako celku, ale i objemu peněz vyplácených pouze na příspěvku na péči. Ta dnes spolkne téměř 27 miliard ročně.
Na druhé straně stojí aspekty, které sice nejsou exaktně vyčísleny, ale i laik odhadne, že by výslednou bilanci mohly posunout do neutrální zóny, neřkuli kladných čísel. Rozvázáním rukou rodinným příslušníkům by se snížil i tlak na přerušení zaměstnání či podnikání a daňové inkaso by tak neutrpělo. Finance z pojistného plnění by navíc směřovaly do financování služeb dlouhodobé péče. Což by snížilo nejen závislost na veřejných dotacích, ale otevřelo by to i cestu k vyšším mzdám a investicím do kvality péče.
Základní poučka zní, že přijmout pomocnou ruku není ostuda. V dnešní době, která je z mnoha úhlů pohledů výjimečná, by ji měl od soukromého sektoru přijmout i stát. Tím spíše za předpokladu, že prognózy úplně nevyznívají v jeho prospěch. Ve výsledku z toho budeme těžit všichni.
Autor je poslanec za TOP 09
