V červnu tohoto roku byly představeny výsledky průzkumu pohřebiště v areálu Vazební věznice Praha-Pankrác, na němž byly objeveny zpopelněné ostatky politických vězňů, kteří zemřeli v letech 1948–1965. Mezi zemřelými byli jak popravení odpůrci režimu z různých věznic v Česku, tak lidé, kteří zemřeli v pankrácké vězeňské nemocnici. K uctění jejich památky se dnes, tedy 2. listopadu 2023, odpoledne uskuteční v areálu Věznice Praha-Pankrác pietní shromáždění, jehož se zúčastní i pozůstalí, které se podařilo dohledat. Pohřbeným obětem bude u příležitosti dne Památky zesnulých věnována společná vzpomínka a modlitba. V souvislosti s touto akcí požádala redakce Advokátního deníku o rozhovor PhDr. Aleše Kýra, vedoucího Kabinetu dokumentace a historie VS ČR, odborného pracoviště Akademie vězeňské služby VS ČR.

 

Pane doktore, jak zaznělo v první zprávě pro média v červnu tohoto roku, průzkum půdy v areálu pankrácké věznice byl zahájen v říjnu 2022, tedy před rokem. Co bylo podnětem k tomu pátrat právě na tomto místě? A jaká byla – poté co zde archeologové našli zlomky organického materiálu, resp. fragmenty spálených kostí – Vaše reakce na toto zjištění?

Podnětem k archeologickému výzkumu na bývalém popravišti v pankrácké věznici byly poznatky získané z archivních dokumentů, zejména k existenci centrálního úložiště nevydaných uren v pankrácké věznici a možnosti jejich ničení po uplynutí jednoho roku na základě rozkazu ministra vnitra č. 36 z roku 1960. Plnění citovaného rozkazu lze doložit dochovanými protokoly o úředním zničení urny, které se nacházejí v některých osobních vězeňských spisech. Protože márnice, ve které byly urny skladovány, je v bezprostřední blízkosti popraviště, vyhovovalo toto místo nejlépe požadavku na přísné utajení manipulace s urnami.

Potvrzení předpokladu archeologického výzkumu bylo pro mne i kolegyni Alenu Kafkovou velkým zadostiučiněním. Především proto, že práce archeologů nebyla marná, že přes všechna opatření se nepodařilo místo utajit a pozůstalí mohli být konečně informováni.

 

V prostoru se vysypával popel všech popravených, to znamená kriminálních pachatelů nebo i těch, kteří byli po válce popraveni za nacistické zločiny nebo kolaboraci… Jak jste zjistili, že mezi nimi byly právě ostatky politických vězňů, kteří zemřeli mezi lety 1948 a 1965? V srpnu jste navíc zveřejnili jména celkem 69 osob, jejichž popel zde s největší pravděpodobností skutečně byl rozptýlen. Z fragmentů kostí nebylo možné zjistit, komu patřily, nebylo možné udělat ani srovnávací analýzu DNA se žijícími potomky těchto lidí. Takže čím jsou Vaše závěry podloženy?

Samozřejmě, vysypávány mohly být i nevydané urny popravených kriminálních pachatelů. Ve spolupráci s PhDr. Alenou Šimánkovou z Národního archivu (NA), PhDr. Petrem Blažkem, Ph.D., z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a PhDr. Prokopem Tomkem, Ph.D., z Vojenského historického ústavu (VHÚ), jsme postupovali vylučovací metodou.

Výchozím souborem byli popravení odpůrci komunistického režimu, osoby ve výkonu vazby a političtí vězni, kteří zemřeli v pankrácké nemocnici v letech 1948–1965 a následně byli zpopelněni. Z tohoto souboru byly vytříděny urny, které byly v roce 1965 uloženy do hromadného hrobu na hřbitově v Praze-Motole, a dále urny, jež byly předány pozůstalým na základě povolení založeného v osobním vězeňském spisu. Zbývající urny byly dne 26. 5. 1961 zničeny vysypáním obsahu, smísením s hlínou a rozhrnutím na bývalém popravišti. V 19 případech byly nalezeny protokoly v osobních vězeňských spisech. Jejich pořadová čísla však nevytvářejí souvislou číselnou řadu a z toho vyplývá, že tyto protokoly byly později ze spisů odstraňovány, ale nikoliv důkladně.

 

Jedním z popravených byl i advokátní koncipient Jaroslav Borkovec, jediný zástupce advokacie popravený komunisty v jednom z prvních zinscenovaných politických procesů, od jehož smrti uplyne za pár dnů, 5. listopadu, 74 let. Jak jste konkrétně v tomto případě zjistili, že byl jeho popel na pozemku pankrácké věznice rozptýlen?

Pokud jde o ostatky Jaroslava Borkovce, popraveného dne 5. 11. 1949, zjistili jsme, že byl zpopelněn ve strašnickém krematoriu a jeho urna č. 85198 byla dne 6. 10. 1953 vyzvednuta pracovníkem pankrácké věznice. V roce 1965 nebyla přemístěna do společného hrobu na motolském hřbitově ani vydána pozůstalým. Zbývá tedy její zničení uvedeným způsobem v roce 1961. Místo rozptylu zpopelněných ostatků bylo prokazatelně potvrzeno archeologickým výzkumem.

 

V rámci průzkumu spolupracoval na vzniku seznamu zde rozptýlených osob Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby s Národním archivem, Ústavem pro studium totalitních režimů a Vojenským historickým ústavem. Kolik lidí se tedy fakticky na výzkumu podílelo a jaké byly jeho etapy?

Na realizaci projektu z let 2017–2021 jsem se podílel s kolegyní Alenou Kafkovou a PhDr. Alenou Šimánkovou z NA. Kolegové z ÚSTR a VHÚ se připojili v letošním roce při sestavování seznamu osob, jejichž zpopelněné ostatky byly rozptýleny na bývalém popravišti v pankrácké věznici.

 

Bude průzkum ještě pokračovat? Stojí před Vámi ještě další zajímavý „úkol“?

V současné době pracuje Vládní komise pro otázky hromadných hrobů na ďáblickém hřbitově, neboť pohřbívání v letech 1945–1948 je dosud neobjasněnou problematikou. Na základě nově objevených archiválií mohou být upřesněny též poznatky k pohřbívání v pozdější době. Je mi ctí, že mohu přispět k činnosti této komise.

 

V srpnu jste prostřednictvím médií vyzvali příbuzné, pozůstalé, po těchto lidech, aby se s vámi spojili, neboť byste je rádi pozvali na pietní akt, který se uskuteční v pankrácké věznici. Obřad proběhne dnes, tedy ve čtvrtek 2. listopadu, odpoledne. Spojili se s vámi někteří z pozůstalých? A jaká byla jejich reakce na vaše informace?

S dohledáváním pozůstalých pomohli archiváři a historikové, zejména z Národního archivu a ÚSTR. Poděkování patří paní Soně Marvanové z Brna, které na naši výzvu odpověděla vstřícnou pomocí. (Pozn. redakce: Kontakt na dceru JUDr. Jaroslava Borkovce Mahulenu zprostředkoval JUDr Petr. Toman, LL.M., autor projektu Advokáti proti totalitě a spoluautor stejnojmenné publikace.)

Jakmile byl navázán kontakt, dostával jsem celou řadu e-mailů od pozůstalých, kteří byli šťastni, že po dlouhých letech čekání získali informaci o neobvyklém místě posledního odpočinku svých příbuzných. Bohužel manželky se obřadu již nedočkaly a děti jen zřídka, o to více mne těší, že zájem projevili vnuci, pravnuci, praneteře a prasynovci.

 

Děkujeme za rozhovor

 

Redakce AD
Foto: archiv VS ČR (Věznice Pankrác) a archiv PhDr. Aleše Kýra