Kultura21.cz

Listopad – november je 11. měsíc, přestože v názvu má číslo devět. Proč? V římském kalendáři byl původně listopad devátým měsícem. Latinsky je novem devět. V roce 153 př. n. l. přidala juliánská reforma k desetiměsíčnímu římskému kalendáři ještě dva měsíce. Leden, únor a tak se přímá souvislost mezi názvem a pořadím měsíce ztratila. Listopad změnu názvu více či méně logickou zažil několikrát. Za vlády římského císaře Commoda byl přejmenován na Romanus. Po císařově úmrtí se měsíci původní název vrátil. Každopádně, dnes je listopad stále jedenáctý měsíc roku v gregoriánském kalendáři. Co všechno k listopadu patří a odkud pochází jeho název?

Slovanských názvů listopadu (november) je několik. Říkali mu listopad, pazdiernik, mločný. Listopad se měsíc nazývá v českém jazyce dodnes. Inspirace je, jak to u Slovanů bylo, příroda. Odvození názvu má na svědomí padání listí. Důvod? Pro toto období je pro střední Evropu typické. Listopad má tři desítky dní. Začíná ve stejný den v týdnu jako březen a s výjimkou přestupných let i jako únor. Jiné názvy měsíců s oblibou zaváděl v 8. století Karel Veliký. A tak prosadil, že ve staroněmeckém tento měsíc nazývali za jeho dob Windmond – větrný měsíc. Známé je také pojmenování Wintermonat – chladný, zimní měsíc. Rovněž Nebelung odkazující na mlhavé počasí. Der Nebel je německy mlha. Po svém k listopadu přistoupili Nizozemci. Pro ně byl „zabíjačka měsíc“. Nejen v této zemi je právě v jedenáctém měsíci domácí zabijačka běžná. Listopad je také známý jako měsíc smutku.

Duše v očistci, spasení svatí a Keltové pohané

Křesťanský svátek Památka zesnulých je připomínka těch, kdož zemřeli a ještě podle učení církve nedosáhli spásy. Jiná charakteristika církevního svátku – vzpomínka na duše věřících v očistci. Oslava dušiček, zkráceně Dušičky, souvisí se Svátkem všech svatých. Katolíci si 1. listopadový den připomínají Svátek všech svatých a o den později, 2. 11., jsou to Dušičky. V noci z posledního říjnového dne 31. 10 na první den listopadový slavili Keltové konec léta a nový rok. Svátek se jmenoval Samhain.

Pro Kelty začínal nový rok v listopadu. Zároveň zlomové období hranice října a listopadu byl pro ně čas, kdy se duše zesnulých navracely domů. Na světě pozůstalí příbuzní jim svítili lucernami na cestu návratu do podsvětí, aby nezabloudili na svět, tedy tam, kde už nepatří. Pro živé to ale byla pomoc plná rizika. Proto se na ochranu před zlými duchy převlékali do starých hadrů a malovali si tváře. Toužili být nepoznatelní. Ano, přesně tak. Svátku Samhain je nejvíce podobný Halloween. Jeho čas je 31. října.

A co Slované? V jejich případě jsou předchůdce křesťanských Dušiček pohanské rituály. Oslavy a hostiny rovnou na nekropolích, tedy zjednodušeně hřbitovech, na počest zesnulých předků. Nekropole přesně? Je to město mrtvých. Název pochází z řeckých slov nekros – mrtvý a polis – město. Obecně jde o pohřebiště s chrámy, hrobkami či jakékoli pohřebiště. Co mají Keltové se Slovany? Střední Evropu nejprve osídlili Keltové a později Slované. Jejich původní kultura se doplňovala, ovlivňovala. Proto se předpokládá, že keltský svátek Samhain byl svého času slaven i u nás.

Chryzantéma: Kvete v listopadu a stala se symbol období návštěvy hřbitova a dušiček. Přestože možná evokuje křesťanství, název je odvozen z řeckého chrysu zlatý, takovou měla barvu původně, nešlechtěná, a athemion, neboli květ.

Velkolepé ohne, věštění, schopnost vidět duchy

V německém slovníku pověr Handworterbuch des deutschen Aberglaubens z roku 1927 se o dušičkovém měsíci dočtete: „Kelti počítali nový rok od listopadu. Právě na začátku tohoto měsíce byla u nich oslava zesnulých. Právě tehdy, když později církev určila Svátek všech svatých a Dušičky.” A co se dozvíme z této knihy o dušičkách? Tam, kde žili Keltové, se podle tradice zapalovaly velkolepé ohně. Místní byli přesvědčeni, že se dá předpovědět budoucnost. Předpověď se týkala zejména nadcházejícího zimního období a mezilidských, v první řadě milostných, vztahů. Rovněž se v knize uvádí: „Ti, co přišli na svět v den svátku všech svatých, mají schopnost vidět duchy."

Samotný původ svátku není jasný. Náznaky ale najdeme nejen u Keltů. Také staří Římané uctívali své předky. Nejednou je povýšili na úroveň polobohů, kteří jim umí pomoci z druhého světa. Pro zesnulé měli samostatný svátek, jmenoval se Feralia. V křesťanské církvi se Dušičky začaly slavit jako samostatný svátek až v roce 998 našeho letopočtu. Rozšířil se ještě později, v 11. století. A kdy se z něho stal svátek oficiální? Až o tři století později, ve století 14. Nejen katolická církev se k němu začala hlásit. Svátek a lidovou tradici, co se k němu vztahovala, převzaly i jiné církve. Oficiálního uznání se dočkal v evangelické a unitární církvi. Reformovaní si zesnulé připomenou ne v kostele, ale místními zvyky. Je to obyčejně 31. října, v Památný den reformace. Pravoslavné křesťanství Dušičky jako svátek taky zná.

Svíčka: Světlo je starý symbol, přítomnost svíčky a její plamen či oheň je základ pohanských rituálů – nechybí ani v křesťanství.

Židovské odpuštění

A židovská tradice? V ní se připomínka zesnulých spojuje s úmrtím proroka Mojžíše. Mojžíš je největší prorok judaismu. Pět knih starého zákona měl napsat právě on. Mnozí si ale ty, co odešli do věčnosti, připomínají na Jom Kippur – Den smíření. Ano, je to jeden z velkých svátků judaismu. Důvod slavení? Židé věří, že během Jom Kippur jim Bůh odpustí všechny hříchy. Předpokládají tak na základě biblického příběhu, kdy jim v památný den Bůh odpustil zhotovení zlatého telete, kterému se klaněli. Ve stejný den se prorok patriarcha Abraham nechal obřezat a uzavřel smlouvu s jediným Bohem. Anglikánská církev slavení svátku zrušila. Někde se svátek podařilo během anglokatolického hnutí obnovit.

Svatý Odilo, opat z benediktinského kláštera ve francouzském Cluny se pokoušel pokřesťančit pohany. Šel na to logicky, pokřesťančil pohanskou tradici. Podle něj si pohané snáze zvykli na něco, co znali, jen trochu pozměněno. Památku věrných zesnulých vyhlásil opat v roce 998. Později se její slavení dostalo do benediktinských klášterů a odtud se šířilo dál. V Římě se svátek, co kalendářově přísluší na 2. listopad začal slavit později, ve 13. století. V 15. století se ho rozhodli v Aragónii slavit dominikánští kněží.

Papež Benedikt XIV. tento v počátku pouze zvyk podpořil. Rozšířil jeho slavení prostřednictvím kněží v celém Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. V roce 1915 papež Benedikt XV. posílil slavení, co mělo v sobě lidovou pohanskou tradici, změnou na křesťanský způsob. Začali se pořádat procesí na hřbitovy. Vyzdobovaly se hroby. Dušičky získaly obraz známý i dnes.

Svátek všech svatých, latinsky Sollemnitas Omnium Sanctorum se od Dušiček, neboli Památky zesnulých, jinými slovy těch, co jsou v očistci a věří, že se i modlením pozůstalých dostanou do nebe, odlišuje. Svátek všech svatých totiž slaví všechny křesťanské svaté, čili jsou „oslavováni členové církve, který dokonalosti dosáhli“. Má datum 1. listopadu v římskokatolické církvi. V pravoslavných kostelech je termín stejného svátku první neděli po Turicích. Památný den svatých první listopadový den slaví také evangelická církev. Najdou se diecéze či řehole, které svátek slaví v týdnu se začátkem 2. listopad. Nebo některý den během celého listopadu.

Napadlo vás, proč slaví církev všech svatých najednou? Důvod je jednoduchý. Nejprve svatých, neboli církví prohlášených za svaté, nebylo mnoho. Každý z nich měl samostatný svátek. Postupně v průběhu prvních staletí našeho letopočtu, nebo chcete-li po Kristu, množství svatých přibývalo. Připomenout si každého svatého v samostatný svátek bylo stále náročnější. Vzpomínky na zesnulé během roku byly známy již ve starověkém křesťanství. Řeckokatolická církev slavila Svátek všech svatých od 4. století našeho letopočtu.

Oslavoval se jako Pánův den všech svatých v první neděli po Padesátnici. Svatá Padesátnice je jeden z největších svátků této církve, vyvrcholení Paschy. Proč? Sestoupení svatého Ducha považují za zpečetění díla spásy rodu lidského. Právě toho, co uskutečnil Boží Syn. V den Padesátnice samotný Duch svatý ustanovil apoštoly, zvěstovatele a šiřitele Kristova evangelia tím, že je pomazal.

Listopad: Slovanský název pro november listopad, v českém jazyce a kalendáři zůstal nezměněn. Inspirace? Příroda a podzimní padání listí.

Z pohanského římského Panteonu chrám Panny Marie

V západořímské církvi v roce 609 nebo 610 papež Bonifác IV. slavnostně vysvětil Panteon Panny Marie a všechny mučedníky. Latinsky Sancta Maria ad Martyres. V minulosti byl totiž zasvěcen všem bohům Říma a to se s novým křesťanským učením neshodovalo. Papež tedy přikázal v nově vysvěceném panteonu svátek všech svatých – nejprve v pátek po Velikonocích.

Svátek Všichni svatí je totiž Velikonocemi, ukřižováním a nanebevstoupením Ježíše Krista i „velikonočním tajemstvím“ výrazně ovlivněn. O více než století později posvětil kapli v Bazilice svatého Petra Všech svatých papež Řehoř III. Tím určil, že Řím bude slavit Všechny svaté 1. listopadu. Papež Řehoř IV stanovil v roce 835 Den všech svatých na první den listopadový pro celou západořímskou církev.

Propojení s Velikonocemi se přestalo zdůrazňovat. Naopak, v této souvislosti se již nezmiňovalo. Podle teologa Manfreda Beckera – Hubertiho přišlo jiné propojení. Takové, kterému mohli porozumět i pohané, ze kterých by křesťanští misionáři rádi měli – křesťany. Při vysvětlování církevního svátku se obraceči na podle nich pravou víru odvolávali na tvrzení: Svátek vychází z umírající přírody, jejímž prostřednictvím se věčný svět svatých zviditelňuje. Koloběh přírody a její stálé obnovy po době zdánlivého odumření při příchodu chladu, zimy a oživení na jaře byl pohanům více srozumitelný.

Ve velké míře přispěli koncem 8. století k prosazení se svátku všech svatých iroskotští misionáři. 1. listopad byl původním začátkem keltského nového roku a začátek zimy. V Northumbrii, kde mnozí misionáři působili se zvyk rozšířil dále. Northumbrie je bývalé anglosaské království. Dnes se tímto označením neoficiálně definuje oblast severovýchodní Anglie. Svátek se dočkal intenzivních oslav v první řadě ve Francii, kde vládl v těch dobách Ludvík I. Pobožný (778–840). Král Akvitánská a císař Franské říše.

Druhý listopadový den po Svátku všech svatých patří svátku Dušiček. Čili vzpomínce na všechny zesnulé, kteří jsou v očistci a ne v ráji. Smlouva s bohem je ale dodržena, neboť budou podle učení z hříchů vykoupeni. Proto je v latině přesný název svátku Dies in commemoratione omnium fidelium defunctorum, tedy Den památky všech věrných zesnulých. Věřící vzpomínají na všechny „ubohé“ duše v očistci proslovem za jejich spasení. V kostele, modlitbami, navštěvují hřbitovy. V minulosti bylo běžné placení odpustků. V současnosti je to dobrovolný milodar či almužna. Význam a intenzita svátku Dušiček vzrostla v době 1. světové války. Mrtvých bylo mnoho a pozůstalí se snažili pomoci vykoupit jejich hříchy, jak se dalo.

Od 16. století se Dušičky ve víře lidí navázaly na víru v očistec: živí na světě mohou zesnulým pomoci – ačkoli ti jsou na druhém světě. První doložená zmínka o návštěvě hrobů, kde se pálily svíčky, nechyběly věnce a zdobení známé v našich časech je z roku 1578. Také zvyk, kdy kněz kropí hroby svěcenou vodou. Někde se čtou jména těch, co zemřeli v uplynulém roce.

Nerušit mrtvé, prostřít pro ně stůl, nic nebrat ze hřbitova

Není nic výjimečného, doplňuje-li se církevní víra lidovými pověrami. Jinak to není ani v tomto případě. Nedoporučovalo se ten den prát, protože se věřilo, že zesnulí, co bloudí, si v této vodě myjí nohy a mohlo by se znečistit prádlo živých. Rovněž se nesmělo pracovat se zemí. Žádné polní práce, aby se nevyrušili mrtví. Bylo zakázáno vykonávat práci v zemědělství a vůbec každý druh práce spojený se zemí – aby nedošlo k vyrušení zesnulých.

Příbuzní šli na hřbitov. Stůl, kde nechybělo obřadní pečivo zůstal prostřený, aby se při návštěvě mohli zesnulí najíst tam, kde kdysi žili. Platil přísný zákaz cokoli z hřbitova či hrobů vzít, aby se zesnulý nevrátil domů. Věřilo se, že pokud se dá něco z hrobu na hrob, přenesou se tím také hříchy zesnulého. Těžko přehlédnout, že chystání jídla pro zesnulé a podobně má původ v pohanských časech. Stejně není nic zvláštního, když se při setkání na posílení modlení se za zesnulé věřící navzájem nabízejí obřadním pečivem a vínem. V minulosti bylo také běžné, že chudé děti chodily od domu k domu koledovat čili přáli si koledu, sladký koláč a podobně. V anglicky mluvících zemích děti chtěly koláčky All Souls neboli "všechny duše".

Předpokládá se, že do USA přinesli tolerované žebrání irští emigranti. Zvyk známý pod názvem „trick or treat“ patří k Halloweenu. Ten se slaví 31. října a je to zřejmě původní pohanský keltský zvyk. Děti chodí od domu k domu i v současnosti a žádají drobnou pozornost. Většinou sladkost, koledu. Zvolání "trick or treat" lze volně přeložit: "pokud mi nedáš koledu, tak já ti něco vyvedu!” Zajímavé je i dodnes používané slovní spojení: O něco si koleduješ!

Hřbitov: Církevně se na hroby chodí až od 16. století.

Abychom ale nezůstali jen v Evropě a USA, podívejme se do Latinské Ameriky. Mexický svátek mrtvých, Día de Muertos se zrodil propojením tamních pohanských tradic a křesťanských Dušiček. Je to oslava smrti a zároveň života. Barevné průvody lidí převlečených za Smrt jsou veselé. Ukazují, že se jí nebojí. Zesnulým připravují domácí oltáře, velkolepé pohoštění. Všechno, co měli na světě rádi. Příbuzní se potkají, v dobré náladě slaví a společně se vyberou na hřbitov.

Co ještě dodat k listopadu? V období mezi 27. dnem měsíce spadaného listí a 3. prosincem křesťané slaví 1. neděli adventní a tím začátek Adventu. Ten však patří dvanáctému a zároveň závěrečnému měsíci roku. Abychom nenapínali, v roce 2023 odstartuje období adventu právě nedělí třetí den prosincový.

 Text, fotografie © Maja Kadlečíková, novinářka, spisovatelka

Kniha Bodkulienka
https://marencin.sk/704/Bodkulienka
Kniha Život ide ako má
https://marencin.sk/938/Zivot_ide_ako_ma
Kniha Modré diaľky
https://marencin.sk/1104/Modre_dialky
Kniha Poetika Foto - Grafie
http://www.eshop.librix.eu/Poetika-foto-grafie-d763.htm