Zatímco jsme byli zahleděni sami do sebe a zdokonalování politik směřujících k energetické tranzici, neuvědomili jsme si, jak moc se svět kolem nás změnil. Evropa léta mluví o energetické tranzici jako o klíči k posílení energetické bezpečnosti, ale více než dekádu přitom ignorovala, nebo alespoň podceňovala nově vznikající závislost na vzácných kovech a zeminách, ale i technologiích, píše v komentáři Lenka Kovačovská.
Lenka Kovačovská je konzultantka a expertka na energetiku. Působila jako výkonná ředitelka Českého plynárenského svazu a náměstkyně na ministerstvu průmyslu a obchodu. Komentář vznikl v rámci přípravy příspěvku na konferenci „Energetika a geopolitika: Evropská unie na hraně dějinného zlomu“, kterou v Brně uspořádal Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity dne 26. října 2023.
Ruský útok na Ukrajinu způsobil v Evropě výraznou ekonomicko-energetickou krizi. Bylo by však chybou si myslet, že tato krize začala 24. února 2022 nebo že byla způsobena až únorovou invazí. Takový pohled by byl zjednodušením, kterého se nesmíme dopustit. Vystavili bychom se tím riziku, že se podobná situace bude nejen opakovat, ale možná že přijde ještě se závažnějšími důsledky pro evropskou energetickou bezpečnost a naši dlouhodobou konkurenceschopnost.
Válka na Ukrajině pouze zvýraznila a urychlila tendence, které postupně sílily v průběhu celé první a počátku druhé dekády 21. století. Velká většina Evropy se ukonejšila po relativně bezproblémovém zvládnutí plynové krize z roku 2009 v přesvědčení, že energetická bezpečnost je vyřešena a vzájemná obchodní výměna a závislost je dostatečnou pojistkou pro zajištění spolehlivých energetických dodávek do Evropy. Ani události na Krymu v roce 2014 tento sentiment dramaticky nenarušily, především v západní Evropě. Některé země, zejména středo- a východoevropské, sice poukazovaly na vzrůstající politizaci energetiky ze strany Ruska, jejich obavy však zůstaly většinou oslyšeny. Převládal názor, že Rusko neohrozí svoji pozici na svém nejdůležitějším odbytišti. Dnes už si můžeme říct, že to byl neopatrný, až naivní přístup.
Evropa se zahleděla sama do sebe, svět se mezitím změnil
Postupný pokles vlastní těžby fosilních zdrojů, setrvalý nárůst dovozní závislosti v kombinaci s neochotou obchodníků i spotřebitelů uzavírat dlouhodobé kontrakty kvůli nejistotě ohledně budoucího vývoje spotřeby zemního plynu (hlavně kvůli klimatické politice) učinily z Evropy především pro LNG dodávky tzv. swing market, tedy příležitostné odbytiště. Ten je výhodný pro spotřebitele v okamžiku, kdy je na trhu velký přebytek, nicméně v době nedostatku musí spotřebitelé platit velkou tržní prémii za zajištění dodatečných dodávek zemního plynu. Svojí orientací na krátkodobé nákupy především zemního plynu zároveň již více než dekádu setrvale klesá atraktivita Evropy pro možné dodavatele energií vůči konkurenci z indo-pacifické oblasti.
Zároveň si cíleně zdražujeme energie vyšší spotřební daní a především internalizací externalit (primárně emisí CO2, do budoucna emisí metanu), zatímco USA velmi efektivně snižuje emise a láká i energeticky náročnější průmysl na nízké ceny zemního plynu, který přirozeně vytlačuje z trhu zdroje s vyšší emisní intenzitou.
Kvůli parciálním politickým preferencím části členských států jsme dekarbonizační politiku postavenou na férové soutěži různých technologií snižování emisí podle celkových nákladů zavrhli ve prospěch arbitrárně politicky podporovaných technologií (OZE, energetická účinnost, zelený vodík), mnohdy na úrok jiných a někdy i levnějších alternativ.
Evropu dusí byrokracie, zdlouhavé povolovací procesy a NIMBY efekt (Not In My Back Yard, tj. česky „ne na mém dvorku“), které brání rozvoji tolik potřebné energetické infrastruktury a samotných zdrojů, dokonce i těch obnovitelných.
Zároveň v posledních letech bují státní intervencionismus a časté změny regulace (mnohdy retrospektivně), což zpětně způsobilo nechuť energetických společností nést riziko, spekulovat na vývoj trhu a neochotu investovat bez dotací a zajištěné míry návratnosti ze strany státu.
Zatímco jsme byli zahleděni sami do sebe a zdokonalování politik směřujících k energetické tranzici, neuvědomili jsme si, jak moc se svět kolem nás změnil. Evropa léta mluví o energetické tranzici jako o klíči k posílení energetické bezpečnosti, ale více než dekádu přitom ignorovala, nebo alespoň podceňovala nově vznikající závislost na vzácných kovech a zeminách, ale i technologiích (čipy, polovodiče), které budou pro tuto tranzici klíčové. Když EU s pompou představila novou strategii pro zajištění surovinové bezpečnosti (The Critical Raw Materials Act), Čína již měla pod svou kontrolou drtivou většinu jejich globálních nalezišť. Nepříjemným budíčkem pak bylo, když v rámci vyhrocených obchodních jednání dočasně zavedla exportní restrikce na vývoz galia a germania, které jsou klíčové pro výrobu polovodičů nebo solárních panelů.
Evropa se snaží přilákat investice do moderní energetiky a být tvůrcem budoucího globálního trhu s vodíkem spíše restrikcemi a další regulací, za aktuálním vývojem stále spíše kulhá. Po letech příprav Evropská unie konečně představila potřebné strategie (především net zero industry act), USA ale mezitím za zlomek času proaktivně představilo robustní pobídky v rámci Inflation Reduction Act, kterým Evropa nemůže ekonomicky ani politicky konkurovat.
Především, pandemie covidu naplno odhalila zranitelnost, respektive nespolehlivost globálních dodavatelských řetězců v případě zásadních krizí, sílící národní protekcionismus a postupnou marginalizaci pravidel WTO.
Rétorika se mění, Unie ale klopýtá za světovým vývojem
Válka na Ukrajině a náhlý výpadek téměř 40 % dodávek plynu pak byl jen extrémně silným exogenním šokem, který naplno tyto trendy obnažil a částečně zintenzivnil. Především díky tomuto šoku se však geopolitika plnohodnotně vrátila do pojmosloví a snad i do myšlenkových konceptů už i evropských politiků. Ursula von der Leyen ve svém letošním projevu o stavu EU dokonce mluvila o zrození geopolitické Unie, která podporuje Ukrajinu, vzdoruje ruské agresi, odpovídá na asertivní Čínu a buduje partnerství. Komise nově mluví o podpoře průmyslové bezpečnosti. To jsou silná a potřebná vyjádření, nabízí se ale otázka, zda neměla přijít již mnohem dříve. V současnosti už Unie, a my s ní, jen klopýtá za světovým vývojem.
Spojené státy na rozdíl od EU nikdy geopolitické hledisko v energetice neopustily. USA dlouhodobě varovaly před narůstající jednostrannou evropskou závislostí na dodávkách ruského zemního plynu a ignorací strategické diverzifikace. Dlouhodobě tlačily na Německo, aby, když už musí stavět Nord Stream 2, postavilo i terminály na přijímání LNG. Na druhou stranu netřeba zastírat, že z řady těchto kroků američtí energetičtí vývozci slušně profitovali a zemní plyn ze Spojených států tak našel nové významné odbytiště. Může se zdát, že vrchol dosahovala tato snaha USA během Trumpovy administrativy, ale částečně pokračovala i za prezidenta Bidena a Amose Hochsteina jako zvláštního zmocněnce pro zastavení projektu Nord Stream 2. Logicky je nyní již silně transakční trumpovský přístup výrazně oslaben, jelikož americký plyn teď má do Evropy cestu více než volnou a pozornost americké administrativy je upřena jinam. I když však zvýšené dodávky amerického LNG neznamenaly čistě altruistický čin, Evropa za něj může být vděčná, protože nám pomohl zbavit se ruských dodávek.
Poučení do budoucna
A jaké by z toho všeho mělo být poučení do budoucna, i s ohledem na transatlantickou vazbu? V následujících měsících a letech nás určitě čeká sekuritizace evropské politiky, která se jistě projeví i do kompozice a priorit následující Evropské komise.
Zaprvé, rozhodně není důvod rozbíjet základní principy evropského energetického trhu, protože ty se ukázaly jako funkční a v relativně krátkém časovém horizontu se byly schopny vypořádat s exogenním šokem (tržní cena byla hlavním mechanismem pro vyrovnání poptávky a nabídky). Tím spíš, když ten hlavní otřes, tedy politizace dodávek, přišel zvenčí, mimo dosah unijních nástrojů.
Zadruhé, měli bychom plně využít potenciál nového nástroje – společných nákupů plynu – a vytvořit dostatečně robustní dlouhodobou celounijní poptávku, která bude schopna motivovat investice do rozvoje nových zdrojů a infrastrukturních projektů. Je třeba poskytnout dostatečné jištění evropským obchodníkům a ideálně upravit pravidla pro financování Evropské investiční banky, aby vedle energetické tranzice umožnila financování investic do posilování energetické bezpečnosti
Zatřetí, je důležité si ujasnit, ze klimaticky neutrální Evropa neznamená, že všechny technologie musí emitovat nulové emise CO2, pokud budeme disponovat komplementárními technologiemi na pohlcování uhlíku. Nesmíme se obávat být v tomto ohledu pragmatičtí a zaměřit se na konečný efekt využití zdrojů, tedy systémovou nulu, nikoli absolutní nulu „u každého komína“.
Začtvrté, větší pragmatismus by si zasluhovala i evropská soutěžní politika, která může v případě příliš přísného posuzování možných přeshraničních fúzí a vytváření komplexních celoevropských dodavatelských řetězců omezovat evropskou konkurenceschopnost vůči velkým americkým a především čínským podnikům.
Zapáté, nutně musíme výrazně zjednodušit povolovací procesy, odbourat přebytečnou administrativní zátěž a výrazně zpomalit tempo tvorby nové legislativy a regulace.
Zašesté, z energetického – a průmyslového – hlediska budou mít USA vůči EU setrvalou konkurenční výhodu díky nižší ceně zemního plynu. Navíc budeme s USA v oblasti čistých technologií do budoucna tvrdě soutěžit. Proto musíme stavět na tom, kde můžeme dosahovat komparativní výhody – určitě tam, kde to lze, investovat do jaderné energetiky. Je třeba si navíc přiznat, že pohled USA je zaměřen na Čínu jako systémového vyzyvatele a Evropa se musí naučit starat sama o sebe.
Bez ohledu na výše uvedené, silná transatlantická vazba by měla být i do budoucna pilířem evropské bezpečnosti, nicméně je potřeba činit proaktivní kroky k zajištění vlastní – nejen energetické – bezpečnosti, aby EU byla rovnocenným partnerem USA. Intenzivní kooperace s USA musí i nadále přetrvávat rovněž na mezinárodních fórech, především na platformě Mezinárodní energetické agentury, ale také G7 a G20, které stanovují normy mezinárodního energetického obchodu a pravidla dobré praxe. Je jasné, že evropský vztah s USA bude mnohem pragmatičtější. Jejich zájem o Evropu klesá, těžiště se přesouvá do oblasti Indo-pacifiku, kde vnímají globální hrozby a částečně i příležitosti. Kde je to smysluplné, je potřeba společně čelit tlaku dominantní Číny, především v kritických surovinách, např. ve formě nově iniciovaného Critical Raw Materials Club.
A konečně, zasedmé, Evropa se musí zaměřit na své širší okolí, jeho stabilizaci a rozvoj strategické vzájemně prospěšné spolupráce. Jestli se USA soustředí primárně na Indo-pacifickou oblast, je v našem bytostním zájmu stabilizovat naše bezprostřední sousedství – Ukrajinu, oblast Evropského energetického společenství, ale taky severní a Západní Afriku, jinak bude tato oblast opanována Čínou a Ruskem. Evropská unie, jako dominantní politicko-hospodářský aktér starého kontinentu, musí přijmout větší zodpovědnost za stabilitu a bezpečí této části světa.
Před Evropou stojí obrovské výzvy. Efekt ruské invaze na Ukrajinu možná za několik málo let pomine, ale je zde celá řada dalších globálních trendů, ke kterým bude muset Evropa, jednotlivé vlády i nová Komise najít správný postup, který bude schopen čelit jak čínskému státnímu kapitalismu, tak štědrému americkému intervencionismu, a efektivně uchopí posilující sekuritizaci mezinárodních obchodních vztahů.