U Cimrmanů byly i vyostřené debaty, přiznává Zdeněk Svěrák. Nyní je divadelní přátelství ukázkové
Vtipy a historkami si herci Divadla Járy Cimrmana zkracují čas před představením. Divadelní šatnu už léta berou podobně jako jiní hospodu. Idyla ale v šatně nepanovala vždycky. V posledním dílu podcastové série Radiožurnálu Nejisté sezony Zdeněk Svěrák čte ze svého deníku pasáže, ve kterých líčí vyostřené vztahy v souboru.
„Na přání Pražského kulturního střediska píšeme od konce roku 1976 novou hru. Podmínkou je, aby se týkala současnosti, aby byla aktuální. Nepřišli jsme na nic lepšího než na téma Cimrman–futurolog,“ čte Zdeněk Svěrák, jak vznikala hra Posel z Liptákova, která se až do premiéry jmenovala Cimrmanův Liptákov.
Občas jsme se hodně vzdalovali, ale pak nastal čas, kdy bylo potřeba napsat nový kus, komentuje Zdeněk Svěrák období vyostřených vztahů v době normalizace
„Jedněm (Vondruška, Vozáb, Koudelka, Weigel) se líbil, jiným ne (Unger) a Čepelkovi prudce ne. Miloň byl tak nespokojen, že požádal, aby v tom nemusel hrát. Po marném přemlouvání mu bylo vyhověno. Dokonce prohlásil: Už pohádkou jste nastoupili špatnou cestu, tady se to dovršilo!“
A jak vážně to Miloň Čepelka myslel? „Doopravdy. Nemohli jsme ho nutit, aby hrál v něčem, co se mu příčí. Ale pak se stalo, že na divadlo přišla krize – někdo umřel, někdo emigroval – a Miloň ochotně přebral jeho roli,“ vzpomíná dnes s úsměvem Zdeněk Svěrák.
Divadlo Járy Cimrmana vstoupilo do 57. sezony. ‚Ať nám Zdeňka neutahaj,‘ přeje si Petr Brukner
Číst článek
Pohřby v souboru
„Nečekaným bleskem byl infarkt Franty Petišky. Franta léčil, hrál, kouřil a psal a pořád si myslel, že má bolesti od páteře. A ono od srdce. Naštěstí se z toho dostal. Ale do konce sezony si nezahraje. 14. prosince hrajeme v Břeclavi Hospodu Na mýtince, pak jsme s Čepelkou na návštěvě u spolužáka Kaněvy. Vracíme se do hotelu příjemně povzbuzeni a netušíme, že toho dne Franta umřel,“ čte Svěrák.
V zápiscích objevuje, že pohřeb měl František Petiška 20. prosince 1980. „Z divadla přišli skoro všichni. Jen Láďa Smoljak lyžoval. Bože, jak mě tím na*ral! Byl to doktor jeho dětí, on ho do souboru přivedl. Na pohřby bychom si měli chodit.“
„Zlobil jsem se na něj tehdy hodně,“ říká Svěrák a připomíná, že se Smoljakem se leckdy neshodl. „Občas jsme se hodně vzdalovali, ale pak nastal čas, kdy bylo potřeba napsat nový kus. Ta společná práce, smích a riziko, že píšeme propadák, nás sblížilo tak, že jsme se tomu sami divili.“
Nejisté sezóny
Podcastová série Radiožurnálu, ve které Zdeněk Svěrák čte své soukromé zápisky.
Původní deník Zdeňka Svěráka končí popisy událostí osmdesátých let, ani sametovou revoluci už nezachycuje. Přestože existují další zápisky líčící osudy divadla ve svobodných letech, rozhodli jsme se podcast ukončit tam, kde končí tento deník.
Věta „Na pohřby bychom si měli chodit“ se dostala i do filmu Nejistá sezóna. Zdeněk Svěrák připomíná, že Ladislava Smoljaka tehdy ocenil, když tuto scénu nechtěl z filmu vypustit. „Řekl: nepřišel jsem ve skutečnosti, nepřijdu ani ve filmu.“
Ukázkové přátelství
Přestože spory ovlivnily už samotný vznik divadla a táhly se celým obdobím normalizace, nyní Zdeněk Svěrák mluví o divadelním přátelství jako o ukázkovém.
„Člověk moudří a váží si každého představení. Když jsme byli mladí, věděli jsme, že jich před sebou máme nekonečně, jestli nás nezruší. Teď víte, že se to dá počítat na desítky, pokud jde na léta, tak na jednotky. Takže v tom divadle tohle cítíte,“ připomíná Zdeněk Svěrák.
Jak se divadlo vyrovnávalo s emigracemi některých členů? Koho Ladislav Smoljak z divadla vyhodil? A zůstal by Zdeněk Svěrák v divadle, kdyby z něj odešel Miloň Čepelka? Dozvíte se ze závěrečného dílu podcastu Nejisté sezony – Soukromé zápisky Zdeňka Svěráka.
