Jako ze stříbrného plátna vystupuje postava Václava Havla před kinem Vesmír v krkonošském Trutnově. Netradiční sochu vymyslel a vytvořil sochař Michal Gabriel. Chtěl tím vzdát hold muži, který má k Trutnovu a nedalekému Hrádečku dlouhý vztah.
„Václav Havel je pro mě osobností, které si hluboce vážím. Proto jsem chtěl udělat sochu, která bude zároveň i pamětní deskou, z níž bude postava bývalého prezidenta vystupovat,“ popisuje sochař.
S bývalým prezidentem se párkrát osobně setkal. Jednou, když mu předával na Pražském hradě cenu Jiřího Chalupeckého, podruhé, když mu umělecká skupina Tvrdohlaví, jíž byl Gabriel zakládajícím členem, přinesla vytvořené „korunovační klenoty“.
Nový plastický reliéf v jedné z nik na fasádě kina poutá pozornost i materiálem, z něhož vznikl. Díky vrstvené nerezové oceli si se sochou pohrává světlo, které se od něj proměnlivě odráží.
Socha není žádný drobek. Na výšku měří téměř dva a půl metru a o něco méně má na šířku. Dohromady i s podstavcem váží přes dvě tuny.
A i když je před kinem Vesmír zatím jen pár týdnů, už si ji trutnovští vzali za svou a slouží i jako pomník. Lidé k ní nosí květiny a svíčky a připomínají si osobnost muže, který měl k jejich městu velmi blízko.
Ostatně v roce 1974 tu pracoval i v místním pivovaru a podílel se na výrobě piva Krakonoš, z čehož čerpal i ve své divadelní hře Audience. Pravidelně se zúčastňoval také nejstaršího rockového festivalu, kterému se přezdívalo český Woodstock.
Výroba desky s plastickým reliéfem trvala zhruba tři čtvrtě roku, což byla relativně krátká doba. Sochař ale musel splnit termín spojený s dokončením kina Vesmír a pomohlo, že se postavou Václava Havla zabýval už ve své volné tvorbě.
„Pomohlo mi užití 3D technologií a samozřejmě i technologie vrstvených a svařovaných nerezových výpalků. Teprve v průběhu práce na ocelové soše jsem si začal uvědomovat, do jak riskantní akce jsem se pustil. Portrét ve vrstvené oceli ještě nikdo nevyzkoušel. Nakonec to ale dopadlo skvěle,“ míní sochař.
Sochař Michal Gabriel s podobiznou Václava Havla | Foto Miloš Šálek
Na výrobě spolupracoval s místní firmou Kovo Kasper. Ta sídlí v areálu bývalého závodu Škoda ČKD, který společnost koupila v roce 2011 od německého majitele v katastrofálním stavu. Jeho součástí byla i opuštěná elektrárna.
Tu majitel firmy Rudolf Kasper přebudoval na galerii EPO1, kterou před dvěma lety otevřel veřejnosti. I před ní stojí sochařova práce, která vznikala v dílnách strojařské firmy. Společně totiž vymysleli technologii, jak materiál tvarovat na jejich strojích.
„S panem Gabrielem jsme udělali společně už asi patnáct věcí. Ale naše dílny i naše pracovníky využívají také další umělci, kteří pak u nás v galerii vystavují,“ podotýká Rudolf Kasper.
Tvoří z nerezu nebo z černých plechů, které jsou řezané na laseru, ohýbané, svářené. Zakázky pro umělce baví i zaměstnance, je to pro ně příjemné zpestření oproti klasické průmyslové výrobě.
EPO1 je se svou rozlohou největší soukromou galerií v zemi. Od ostatních se pak odlišuje právě tím, že tu sochy i vznikají. A prioritně je zaměřená na ty, s nimiž pak expanduje do veřejného prostoru.
Kromě nejnovějšího Václava Havla je to v Trutnově třeba Gabrielův nerezový lev před městskou galerií nebo jeho Smečka šelem přes společenským centrem Uffo. Tři ocelové sochy Žralok, Kůň a Asteroid zdobí venkovní prostor před galerií EPO1. A další díla jsou k vidění třeba v Praze, Brně nebo Olomouci.
Socha Václava Havla se skládá z nerezových lamel, které jsou na sebe vodorovně poskládané. Právě to bylo při tvorbě to nejtěžší.
„Materiál má tendenci se kroutit, ale tady se vyžadovalo, aby byl rovný. Náročný byl i finální povrch, který je dán plochou řezu,“ popisuje Rudolf Kasper.
Na desku byly použité deseti- a třímilimetrové plechy, ty tenčí na detaily hlavy. I když je s nerezem práce složitější, zase jde o materiál, který je nezničitelný. A pokud podle podnikatele nepřijde jiná politická garnitura, která sochu vyhodí třeba do sběru, přežije tisíciletí.
Trutnovský podnikatel Rudolf Kasper má k umění blízko. Se svou ženou Renatou si začali po roce 1990 pořizovat umělecké předměty, obrazy a obklopovali se krásnými věcmi.
Už dvaadvacet let jsou také hlavními partnery festivalu komorní hudby Trutnovský podzim a více než deset let podporují trutnovský Jazzinec, jehož poslední ročník proběhl letos poprvé i v galerii EPO1.
Díky jejich vztahu k umění ostatně přežila i bývalá elektrárna, kterou firma nákupem areálu získala. Na výrobu byla tehdy nepoužitelná, ale o jejím zbourání nemohla být ani řeč. A tak jen Rudolf Kasper čekal na chvíli, kdy se bude moci pustit do její rekonstrukce.
„Když jsme areál kupovali, byl totálně vybílený, v hrozném stavu, zůstala tu jen hrstka lidí. Takže jsem se zpočátku soustředil na jeho rekonstrukci, na to, abychom měli zakázky, certifikace,“ vzpomíná.
To trvalo asi pět let. „Pak jsme si řekli, co budeme dělat s elektrárnou. Načež architekti zpracovali studii a my začali s realizací, která probíhala asi tři roky. Ale stále ještě nejsme u konce,“ prozrazuje Rudolf Kasper.
To zrovna procházíme pětipodlažní budovou rozvodny, v níž jsou momentálně výstavní prostory ve třetím patře.
„Teď jsme modernizovali a přemístili výměník. A máme v plánu pustit se do čtvrtého patra rozvodny, které bude rovněž výstavní, a pak do druhého, kde chceme mít depozitáře, sklad a zázemí,“ podotýká podnikatel.
Renata a Rudolf Kasperovi před galerií EPO1 | Foto Michael Tomeš
Do rekonstrukce už investovala firma kolem sta milionů korun. A její provoz víceméně stále dotuje. Žádný zisk zatím galerie nevytváří a sám Rudolf Kasper to bere spíš jako charitu pro veřejnost.
Těší ho, když ví, že lidem přináší radost a že mají výstavy, které tu probíhají, úspěch. Na starost je má kurátor Jan Kunze, kterého si do galerie Rudolf Kasper sám vybral.
Jednou ze současných výstav je i Power Post Station.
„Jednotliví autoři v ní zachycují podstatu zákonitosti energie v mnoha podobách a formách. Odkazuje i na původní využití galerie,“ popisuje Jan Kunze. Výstavě dominuje interaktivní obraz úspěšného českého umělce Jakuba Nepraše s názvem Liana.
Trutnovská galerie ale není jediný kulturní stánek, do něhož rodina Kasperova investuje. Tím druhým je malý kostel ve Slavětíně, bývalé německé vesnici s několika sty obyvatel, kde Kasperovi žijí už třicet let.
A protože už se nechtěli dívat, jak se kaple svatého Josefa rozpadá, stavbu odkoupili a zhruba před čtyřmi lety dokončili její rekonstrukci.
„Je to takový náš splněný sen. Věděli jsme, že k církevním účelům už se používat nebude, a tak jsme v něm chtěli začít s kulturními programy. A daří se to. Už jsme jich tam měli asi deset, jsou tam různé přednášky, koncerty, umělecké instalace,“ přibližuje Renata Kasperová.
Mezi vystupujícími byl už třeba operní pěvec Adam Plachetka, muzikant Jiří Stivín nebo zpěváci Lenka Dusilová a Dan Bárta. Umělce láká netradiční místo a akustika kostela.
„Nedávno jsme tam instalovali také poeziomat, kde je nahráno dvacet básní, od těch legendárních po současnou poezii. Lidé tak mají kulturní zážitek, i když je kostel zavřený,“ doplňuje Renata Kasperová.
