Jiří Pavlica: Důležité je pracovat a to další ať prověří čas
autor: archiv
zvětšit obrázekLetošní jubilant Jiří Pavlica je v plném vytížení. Koncertní vystoupení JIŘÍ PAVLICA 70 se uskuteční na mnoha místech v republice. V Praze hostuje 28. listopadu 2023 ve Smetanově síni Obecního domu ve společném programu s FOK. V rámci festivalu Zlatá Praha měl slavnostní premiéru dokument JIŘÍ PAVLICA A JEHO SVĚTY, který přináší pohled na celoživotní tvorbu osobitého hudebníka, zpěváka a skladatele.
Osobně jsem měl tu čest se sejít s Jiřím Pavlicou v Uherském Hradišti. Najít společný termín nebylo jednoduché, ale podařilo se. Vstoupil jsem do kavárny a čajovny Café uprostřed, které Vás osloví svým útulným prostředím, v létě pak posezením ve stinném dvoře. “Mám se tu setkat s panem Pavlicou?” Paní Bartošová, majitelka, na to: “S Markem nebo Jurou?”
Hned se to vysvětlilo. Večer tu měl koncert syn Marek Pavlica, ale to už Jiří Pavlica přichází. Strávili jsme spolu celé odpoledne. Při vzájemném hovoru jsme objevili mnoho společných přátel, hovořili jsme o hudbě, ale i filmu… Přiznám se, že zpívám ve sboru jeho MISSA BREVIS. Klást otázky nebylo jednoduché. Jiří Pavlica má na svém kontě mnoho nahrávek, skladeb a projektů. O všech se můžete dozvědět v jeho oficiálním životopise. Do toho moderuje kontaktní pořad na TV Noe. Má mnoho dalších aktivit.
Z celého setkání mě nejvíce zaujalo jeho hluboké poznání, široký rozhled, osobní názor na dění kolem nás, duchovní čirost, ale zejména smysl pro odpuštění.
V létě se Jiří Pavlica zúčastnil natáčení filmu VĚZENÍ DĚJIN (režie Jan Gogola ml. a Matěj Hrudička). Tento film zachycuje vyrovnání se současníků s minulostí, setkání pamětníků z obou stran dané doby. To vše se odehrává ve věznici v Uherském Hradišti.
“Jednou, když mi bylo kolem čtyřiceti let,” vyprávěl Jiří Pavlica a pokračoval: “Přišel jsem domů a povídám tatínkovi, že asi stárnu, mám ve vlasech šediny. On mi řekl jedinou větu: Mě zbělaly vlasy za jedinou noc v uherskohradišťské věznici.”
V současnosti pracuje na oratoriu inspirovaném uherskohradišťskou věznicí, k níž ho pojí řada osobních vazeb týkajících se komunistických perzekucí padesátých let. Rád by toto oratorium uvedl právě v této věznici, o jejímž dalším osudu se nyní rozhoduje.
Usaďte se spolu s námi. Jiří Pavlica odpovídá na naše otázky. Začneme trochu netradičně, rolí v televizním seriálu.
Protože se mě na to ještě nikdo z novinářů neptal, tak začnu trochu obšírněji. Při jedné z návštěv brněnského Divadla Husa na provázku, se kterým jsem dlouhé roky hudebně spolupracoval, mě oslovil herec Jan Kolařík, zda bych přijal roli v připravovaném televizním seriálu režiséra Jana Prušinovského. S dovětkem, že to bude legrace. Vše bylo ještě ve výhledu, netušil jsem, proč zrovna já, a v dobrém rozmaru jsem spolupráci přislíbil. S tím, že nejsem herec a že se s panem režisérem nějak domluvíme a že mu to rozmluvím.
Čas plynul a já jsem to pustil z hlavy. Až najednou se ozvala produkce s konkrétními natáčecími termíny. Propojili mě s panem režisérem Prušinovským a tu nastaly naše dlouhé telefonické rozhovory. Poslal mi první návrh scénáře, který mě upřímně vylekal, ale moje žena Martina a dcera Anička, která studuje režii na JAMU, byly k celé situaci výrazně smířlivější. V následném telefonátu mě pan režisér laskavým a vlídným způsobem přesvědčil, že mě do ničeho nebude nutit a že pokud s něčím nebudu souhlasit, mám právo veta. Přišlo natáčení, probíhalo naprosto v pohodě a s úsměvem a musím říct, že jsme se s Honzou Prušinovským skamarádili, že všechno dodržel a současně mě vždy lišácky dostal tam, kam chtěl on, a ještě s mým souhlasem. Celé to byla nadsázka a já doufám, že každý, kdo mě zná, to vnímal stejným způsobem. No, pravdou je, že čím dál častěji mě lidi zdraví „Dobré ráno, Brno“.
Studoval jsem hudební vědu a teorii kultury na Univerzitě Palackého v Olomouci, hru na housle na Konzervatoři Brno a kompozici na JAMU v Brně a soukromě pak u Jaroslava Krčka. Snad právě proto jsem se snažil vždy propojovat teorii s praxí, možná někdy víc převládal úhel pohledu teoretika a jindy zase praktika, ale v podstatě jsem to nikdy neodděloval. Jsou to dvě součásti jednoho člověka, muzikanta, který chce lidem něco předávat.
To se nedá říct, protože i to zdánlivě úspěšné období může mít v sobě prvky jisté stagnace, a naopak zdánlivě méně úspěšné období se s odstupem času vyjeví jako zásadně důležité a přínosné. Proto se tím vlastně nezabývám a nechávám věci plynout tak, jak přicházejí a odcházejí. Důležité je pracovat a to další ať prověří čas.
Nikdy jsem o tom vážně neuvažoval. Pokud mě to napadlo, tak v souvislosti s obavou, že by se mi stal nějaký úraz, protože to kdysi postihlo mého bratra, který byl pak na nějakou dobu vyřazen z aktivního koncertování. A bylo to také v době, kdy jsem pracoval v rozhlase a nevěděl co dřív – bavila mě redaktorská práce, dramaturgie, hudební režie a stále víc a víc hudební kompozice. Tehdy jsem si říkal, že kdyby se mi něco přihodilo a já nemohl hrát, asi by se tolik nestalo a já bych dělal něco jiného. Dnes děkuji za to, že k takovému rozhodování nikdy nedošlo.
Jak jsem naznačil, bavilo mě úplně všechno a teprve časem jsem zvažoval a dozrával k rozhodnutím, čeho se vzdát. Šel jsem za hlasem srdce a soustředil se na to, co mě nejvíce naplňuje, tedy činnost interpretační a autorská, neboli hraní, zpívání a komponování.
Inspirací je mi život sám a především smysl toho, co chci lidem sdělovat a předávat. A to už se budu jenom opakovat, že jsou to tři „P“ – pohlazení, poznání a poselství. Do toho se mi vejde veškeré mé snažení a mé inspirace. A je jedno, jakými výrazovými prostředky to vyjadřuji a v jakém hudebním žánru se pohybuji.
Už si hodně vybírám a snažím si zachovat poslechovou hygienu. Nejjednodušší je říct, že už chci poslouchat jenom hudbu dobrou – bez rozdílu historických období, různosti kultur a bez rozdílu hudebních žánrů. To by bylo na dlouhé povídání. Základním kritériem je pravdivost této hudby.
Maximálně kladný, obezřetný a s respektem.
Aktivním odpočinkem nebo spánkem.
Myslím, že to bylo spíše zrání a vnitřní přetlak. Ani s odstupem pětadvaceti let neumím pojmenovat, proč jsem Kyrie nebo Credo napsal tak, jak jsem jej napsal. Vzniklo to spontánně z radosti ze života a možná i ze smutku, který jsme tenkrát v rodině prožívali.
Kromě čistě hudebního kontrastu ženského a mužského hlasu v tom byla i ona symbolika mužského a ženského principu jako základu života. Stejně tak je to i se smíšeným sborem – každý jsme jednotlivec a současně i člen nějakého společenství. To vše má svou symboliku. A samozřejmě nad tím vším je duchovní obsah skladby.
Tady bych velkou symboliku nehledal. Původně jsem skladbu napsal s doprovodem komorního orchestru – flétna, hoboj, klarinet, fagot, trubka, zvony, tympány a všechny smyčcové nástroje. Postupem času přibyly varhany a pak obsazení velkého symfonického orchestru, které jsem komponoval až pro SOČR a konkrétní koncert v Rudolfinu v roce 2013.
To nebyl kompromis, to byl záměr, aby byl text srozumitelný a zároveň možná i trochu didaktický.
To opravdu nevím, to bude starostí někoho jiného…
Koncertů bude víc, vlastně v každém městě, které má svůj symfonický orchestr dojde k propojení s Hradišťanem – od Prahy, přes Brno, Ostravu, Zlín až po další města, kam s tímto programem zavítáme.
V každém místě by se nabízelo zapojení různých hostů, ale po zvážení bude host pouze jediný, ke kterému mám velmi blízko a který bude, doufám, krásným a hodnotným překvapením.
www.hradistan.cz
www.fok.cz
TIP!
Časopis 18 - rubriky
reklama
Časopis 18 - sekce
DIVADLO
Bílá Voda míří na prkna naší první scény
Činohra národního divadla chystá dramatizaci románu Bílá voda od spisovatelky Kateřiny Tučkové. Premiéra 9. kv celý článek
HUDBA
Luboš Pospíšil má nový singl
Po úspěšném albovém projektu Poesis Beat (2021) a loňských oslavách 40 let od prvního vydání dnes již legendár celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Filmové tipy 18. týden
Po strništi bos
Hořká komedie o válečných letech strávených na malém městě. Pražská rodina Součkových se mu celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno