„Že si tím můžu vydělat i nějaké peníze, je velmi dobrý bonus,“ hlásí devětatřicetiletý Pivec, který už třináct let žije v New Yorku, ale do Brna se čas od času vrací.

Hudba Pivce neuvěřitelně přitahovala už jako malého kluka z paneláku v brněnské Líšni. U babičky, která měla doma piano i harmonium, nadšeně zkoumal fungování not a akordů. „Nahoře stála mísa s ořechy. A když jsem našel nějaký souzvuk, položil jsem na klávesy ty ořechy, abych si kombinaci zapamatoval,“ vzpomíná s úsměvem.

Proslul jste hrou na Hammondovy varhany, což zrovna není hudební nástroj, který by znal, nebo si dokonce vybral každý. Co vás k němu přivedlo?
Uvrtali mě do něj dva Brňáci. Prvním byl můj bývalý angličtinář Zdeněk Blažek, učil mě na gymnáziu. Předtím strávil většinu života v emigraci v Kanadě, kde se živil mimo jiné jako muzikant. Proto měl doma obrovskou knihovnu cédéček. Když zjistil, že mám o hudbu zájem, začal mi je natáčet na kazety. Na pár z nich hrály i Hammondovy varhany. Z toho zvuku jsem byl úplně u vytržení. Zněl jinak než piano nebo synťáky. Když se mi pak naskytla první šance, koupil jsem si klávesy, které už zvuk hammondek měly v sobě.

A ten druhý Brňák, kytarista Roman Pokorný, který žil tehdy v Praze, si mě najal do kapely. Takže už v osmnácti letech jsem hrál po klubech a festivalech a nezbývalo mně nic jiného, než se naučit hrát tak, aby to znělo dobře. Takže vlastně si ten nástroj spíš našel mě. (úsměv)

Jak náročné bylo učit se za pochodu s takovým nástrojem?
Ze začátku fakt těžké, protože musíte mít něco, co se zvuku hammondek přibližuje. Vždy jsem hrál spíš na nějaké simulátory než ten pravý nástroj. Ale v poslední době už ani nehraji na nic jiného než opravdové hammondy. A učení se za chodu není nikdy jednoduché, protože je to, jako když vás hodí do vody a vy musíte hned plavat. Nicméně to většinou bývá nejrychlejší.

Opravdu do ruky nevezmete žádný jiný nástroj?
Jako dítě jsem trochu koketoval s bicími a kytarou. Ale teď dělám muziku s tak nadanými bubeníky a kytaristy, že na ty nástroje raději nekoukám ani z dálky. Navíc se v poslední době věnuju hlavně psaní a produkci. Ačkoli jsem teď naprosto vytížený pobytem na pódiu, tak z něj mentálně malinko lezu dolů. Láká mě spíš studiová práce.

Kde se vzal váš zápal pro jazz?
Upřímně, netuším. Byla to úplná obsese od dětství, stejně jako hudba celkově. Dnes už jsem se trochu odklonil k jiným žánrům. Ale pamatuji si, že kdykoli jsem slyšel v rádiu například Oscara Petersona, zůstal jsem jako přilepený.

Zmínil jste odklon od jazzu. Přišel až s pobytem ve Spojených státech?
Ano, v New Yorku jsem slyšel naživo pár věcí v trochu jiných žánrech a úplně mi to změnilo život. RnB, soul, popovou hudbu – všechno zahrané a zazpívané tak dobře, že jsem si nemohl pomoct.

Za svou dosavadní kariéru jste spolupracoval se skutečně velkými jmény české i zahraniční hudební scény, kromě Gregoryho Portera třeba s Billem Campbellem nebo uskupením Wu-Tang Clan. Jak jste se k nim dostal?
Představte si, že oni volají mně. Zaplať pánbůh. (směje se)

Podle čeho si z jejich nabídky vybíráte projekty, do nichž se následně pustíte?
Musím naprosto věřit v hudbu, kterou dělají, a také je fajn, když přijdou se solidní nabídkou. Obojí považuji za stejně důležité, protože kreativita se velmi těžko překládá ve výdělek. Já mám ale velké štěstí, že se mi ozývají převážně ti lidé, se kterými pracovat chci. A že si tím můžu vydělat i nějaké peníze, je velmi dobrý bonus. Něco, co bych vyloženě dělat nechtěl, prostě nedělám. Když je píseň napsaná a zahraná upřímně, a navíc s citem, tak může dobrá hudba znít jakkoli.

Za tu svoji jste získal řadu ocenění včetně věhlasné Grammy. Které je pro vás tím nejcennějším?
Nominace na Grammy z předloňského roku, protože je přímo pod mým jménem, a ještě k tomu za produkci. Takže jsem zkrátka nominovaný producent na Grammy. To, že jsme ji nakonec nezískali, je mi líto, ale samotná nominace bohatě stačí a dělá mi obrovskou radost.

Ale vy jste Grammy i získal. Ten pocit na první místo nepatří?
Vyhrál ji hlavně Gregory Porter, já jsem součástí alba. Ale je to samozřejmě skvělé. Posvětí to veškerou vaši snahu. Zároveň se objeví i větší zodpovědnost, protože od teď by to chtělo, aby vše mělo nějaký výsledek. Lidé na vás tak i nahlížejí. Ale takový motor mi vůbec nevadí.

Je pro jazzového hudebníka důležité strávit čas v USA, tedy rodišti slavného stylu?
Nezáleží na tom, kde. Určitě bych ale každému doporučil, nejen muzikantům, na chvilku někam vycestovat, dokud nemá závazky. Člověk pozná mnoho o životě, světě, lidech i sám sobě. Navíc ho to přinutí se vymanit z vlastní bubliny, ať už názorové, nebo společenské.

Pastoři v Americe mě brali jako důkaz Boží existence, směje se Ondřej Pivec

Co dosud nejvíce ovlivnilo vaši tvorbu?
Těch momentů by se našlo určitě víc. Mně se v životě vždycky vyplatilo dávat stále pozor a brát si inspiraci z každé situace. Odjezd do New Yorku je pravděpodobně nejzásadnější mezník. Dále pak hraní s Gregorym Portrem a seznámení se s Kennedy, protože jsme následně začali dělat projekt Kennedy Administration. A nakonec i intenzivní kontakt s producentem Romanem Holým tady v České republice během prvního roku covidové pandemie. Ten mě perfektně nasměroval.

Co si vlastně myslíte o jazzové produkci v Česku?
Shodou okolností jsem nedávno dva dny učil mladé jazzové muzikanty při workshopu na brněnské JAMU a překvapilo mě, jak skvěle na tom ti lidé jsou. Úroveň jazzu se tu velmi zvedla, částečně právě i díky edukačním aktivitám. Konkrétně na JAMU se dá studovat jazzová hudba na vysoké škole, což není úplně běžné. Takže úroveň je vysoká a stále se zvedá.

Pohybujete se střídavě mezi Amerikou a Českou republikou zcela běžně?
Těžko říct, co je běžné, protože covid udělal ze všeho naprosto neběžnou situaci. V poslední době celkem létám tam a zase zpět, ale myslím, že do budoucna se zase trochu víc ocitnu za „louží“.

Vracíte se do Brna rád?
Velmi rád. Nedávno jsem se ocitl v Líšni, což je část, v níž jsem žil až do roku 1999. Šel jsem se podívat na panelák, ve kterém jsem vyrůstal, a na tu čtvrť celkově. Stál tam i strom, na který jsem jako dítě pořád lezl. Obešel jsem si i svou základní školu. Všechno tam zůstalo. Paneláky sice přebarvili, ale jinak se v podstatě nic nezměnilo. V tom našem domě se z okna dívala taková stará paní a já jsem zjistil, že jde o sousedku z dob, kdy jsem tam ještě bydlel. Už je jí osmdesát let. Pozvala mě i dovnitř. Přišlo mi to jako ve snu. Mně se občas také nějaké sny v tomto prostředí zdají. Ne nějak zásadní, ale jsou umístěné právě tam. Navíc konkrétně Brno se výrazně společensky zlepšilo. A taky je tu dobré pivo, tedy v celé České republice.

V Americe dobré pivo nemají?
Ne. (směje se)

Kvůli pandemii jste na jihu Moravy zůstal déle, než jste původně zamýšlel. Ovlivnilo to nějak vaše původní plány?
Poměrně zásadně. Plánoval jsem celý rok létat s Gregorym po největším turné jeho kariéry. Vydali jsme obrovské nové album. Takže to byla poměrně tlustá čára přes rozpočet. Nicméně jsem se díky pandemii znovu setkal se spoustou lidí, které znám z dřívějška. Založil jsem tady kapelu, se kterou jsme teď křtili album. Nic z toho by se jinak vůbec nestalo. Přinutilo mě to zastavit se a ujasnit si určité věci. Mohl jsem tak reflektovat těch mých třináct let v New Yorku. Ačkoli covidová doba nebyla vůbec žádná sranda pro umělce, protože jsme neměli kde hrát, pro mě se z toho stalo takové příjemné nadechnutí.

Naťukl jste vaši novou desku Greatest Hits 4000. Jde o první album, které spojuje tolik různých žánrů?
Je to tak, přímo pod mým jménem jde o první žánrově míchané album. Ale jinak se jako producent věnuji jiným stylům už dlouho. Tento projekt má vyjádřit, kde se hudebně má hlava a duše pohybují posledních třináct let.

Album jste nahrál společně s dalšími třemi muzikanty. Jak jste se u nahrávání „poskládali“?
Mít s někým kapelu je jako být s ním v osobním vztahu. Je to vždycky o tom, jestli si lidé rozumí a jestli chtějí jít podobným směrem. Oni velmi dobře hrají a mají podobné hudební myšlení jako já. A tím, jak jsme na stejné vlně, tak i spolupráce byla přirozená. Proto jsem si je i vybíral. (úsměv)

Jak dlouho nakonec trvalo, než jste měli hotovo?
Trénovali jsme asi půl roku. Původně jsme si mysleli, že cvičíme repertoár na živé hraní. To, že půjde o nahrávku pro televizi a pak pro album, jsme se dověděli pár týdnů předtím. Takže jsme se museli naučit hrát vše opravdu bezchybně, protože jsme měli jen jednu šanci.