Aféra Írán–Contras: Pravdy, přešlapy i lži plukovníka Northa, které otřásly Washingtonem

Aféra Írán-Contras (Iran-Contra Affair) byl největší vnitropolitický skandál, jakému Ronald Reagan během osmi let v Bílém domě (1981–1989) čelil. Zjištění, že jeho vláda prodávala navzdory embargu tajně zbraně do Íránu a za utržené peníze podporovala tzv. Contras, jednotky bojující v Nikaragui proti (proto)komunistickému prezidentovi Danielu Ortegovi, vyvolalo v roce 1986 politickou krizi, která otřásala Washingtonem, prezidenta ale nakonec nezničila. Jak to s celou touto složitou, podle řady komentátorů hodně ošklivou či špinavou záležitostí vlastně bylo, si v následujícím dalším díle našeho seriálu probereme podrobněji.

Složitá šachová partie: USA, Írán, Hizballáh a Nikaragua

Hlavním tématem, jemuž se v oblasti zahraniční politiky Ronald Reagan a jeho vláda v letech 1981–1989 věnovali, bylo samozřejmě soupeření se Sovětským svazem ve finální fázi tzv. studené války, opomenout ale logicky nemohli ani další záležitosti, některým z nich (Libanon, Grenada, Jihoafrická republika, Tchaj-wan) jsme se ostatně věnovali před čtrnácti dny

V několika případech byly kroky americká politiky, resp. její mise (Grenada) úspěšné. Někde se dařilo (u)držet strategické status quo, jindy ale byly postoje a výsledky Washingtonu kontroverzní či nejednoznačné (JAR) anebo přímo mizerné (Libanon).

Pokud jde o Írán, po pádu šáhova režimu, po nástupu islámské revoluce ajatolláhů z přelomu let 1978–1979 a po dlouhém zadržování amerických rukojmí (propuštěných jako gesto dobré vůle v den nástupu Reagana do prezidentského úřadu) byly vztahy mezi Washingtonem a Teheránem na „bodu mrazu“. 

Jenomže, jak před časem napsal v jiné souvislosti můj kamarád, skvělý novinář a válečný reportér Matyáš Zrno: „Politika není nedělní škola a svět je složitý.“ Aféra, o níž dnes bude řeč, to jasně potvrzuje. Ještě předtím, než se vztahům mezi Reaganovou vládou a perskými ajatolláhy budeme věnovat, si ale musíme udělat malý úvod do složitého tématu.

Reaganova Amerika: Od hrozby jaderné konfrontace k mírové spolupráci, aneb „Pane Gorbačove, strhněte tu zeď…“

Nikaragujská předehra

V zásadě se totiž jednalo o dva, respektive o tři navzájem propojené problémy. Začít musíme ve Střední Americe, tj. v oblasti, kterou Spojené státy pokládaly za svoji sféru vlivu a kde – logicky – dbaly na to, aby se tam Kubáncům nepodařilo rozšířit svoji svéráznou verzi komunismu. 

Navzdory tomu došlo v roce 1979, tedy ještě před nástupem Reagana do Bílého domu, v Nikaragui ke státnímu převratu, jenž svrhl autoritativní režim, v jehož čele stál prezident Anastasio Somoza Debayle (v úřadu v letech 1967–1972 a 1974–1979), již třetí z rodiny Somozů (prvním byl jeho otec Anastasio Somoza García, prezident v letech 1937–1947 a 1950–1956, faktický vládce i v krátkém mezidobí; druhým byl jeho starší bratr Luis Somoza Debayle, prezident v letech 1956–1963 a faktický pán země až do roku 1967).

Novými nikaragujskými vládci se stali tzv. sandinisté, tj. příslušníci marxistické Sandinovské fronty národního osvobození (Frente Sandinista de Liberación Nacional, FSLN, založená v roce 1961; ), z nichž se posléze prosadil do čela José Daniel Ortega Saavedra (* 1945), jenž byl roku 1984, kdy už držel v rukou „všechny mocenské nitky“, ve volbách, jichž se neúčastnila politická opozice, zvolen prezidentem.

Čerstvě zvolený nikaragujský prezident Daniel Ortega se setkává s generálním tajemníkem OSN, Javierem Perez De Cuellarem

Jen na okraj – v roce 2007 se Ortega do prezidentského úřadu vrátil, zastává jej dodnes a podle znalců, jako je profesor Josef Opatrný, dlouholetý šéf Střediska iberoamerických studií FF UK, se jeho rodina moci nikdy dobrovolně nevzdá.

O povaze/charakteru jeho režimu nejlépe vypovídá to, že měl všestrannou podporu komunistického Sovětského svazu a castrovské Kuby, stejně jako to, že se proti němu zformoval ozbrojený odpor tzv. Contras, tj. různých opozičních jednotek, relativně sjednocených pod tímto názvem.

V téže době ve Washingtonu…

Postoj Spojených států amerických k Ortegově diktatuře byl přirozeně negativní, což vedlo k podpoře výše zmíněných Contras. V roce 1982 nicméně Kongres schválil tzv. Boland Amendment, pojmenovaný podle massachusettského demokratického člena Sněmovny reprezentantů Edwarda Patricka Bolanda, 1911–2001. 

Tato legislativní úprava zakazovala používat finanční prostředky ministerstva obrany a CIA na podporu jednotek Contras v Nikaragui. Prezidenta Reagana, jenž neměl pro komunistické režimy všeho druhu nejmenší pochopení, rozhodnutí kongresmanů těžce zklamalo, a proto hledal a posléze našel jinou cestu, jak Contras pomáhat, a sice prostřednictvím soukromých donátorů, což se ukázalo ještě efektivnější.

Když ale Kongres zjistil, že jsou americké „Private Money“ mimo jiné využívány k pořizování námořních min pro Contras, zakázal v roce 1984 tzv. druhý Bolandův dodatek ozbrojené opozici vůči Sandinistům veškerou pomoc, včetně té soukromé. 

Jelikož sandinisté disponovali takřka neomezenou podporou z Moskvy a z Havany, hrozilo, že budou jednotky Contras zcela zničeny, což mohlo změnit geopolitickou situaci v celé Střední Americe s dopady do Karibiku a Latinské Ameriky. Viděno očima Washingtonu byla situace vskutku na pováženou.

V téže době na Blízkém východě…

O fiasku USA na Blízkém východě, konkrétně v Libanonu, jsem psal v předchozím díle našeho seriálu. Dvě stě čtyřicet jedna amerických vojáků, zavražděných v říjnu 1983 atentátníky z teroristické organizace Hizballáh, přineslo Reaganově vládě největší ponížení za celých osm let u moci. 

Trable s Hizballáhem tím navíc zdaleka neskončily. Počínaje rokem 1982 a s větší intenzitou od roku 1985 až do počátku devadesátých let teroristé z jeho řad a z jemu blízkých teroristických skupin unášeli zahraniční rukojmí, většinou Západoevropany a Američany, aby měli „svoji kartu“ ve hře proti Západu.

Podle dostupných údajů se jednalo o celkem 104 lidí, z nichž někteří v zajetí zemřeli – ať už byli zavražděni/umučeni nebo se tak stalo v důsledku onemocnění nebo mizerné či nulové léčby a obecně „nelidského“ zacházení.

Za muže, který za unášením rukojmích stál, byl nejčastěji označován gauner skutečně velkého, mezinárodního formátu Imád Fajíz Mugníja (1962–2008), rodák z libanonského přístavu Tyre (Týr), vůdce vojenské sekce Hizballáhu a druhý muž této organizace, během svého života jeden z nejhledanějších lidí na světě.

Jenom americká FBI vypsala za jeho dopadení odměnu ve výši pěti miliónů dolarů; kromě toho byl rovněž na seznamech hledaných teroristů Interpolu a Evropské unie. Nakonec zemřel v únoru 2008 v syrském Damašku při výbuchu vozu, ve kterém seděl.

Podle nepotvrzených informací (mimo jiné ze strany emeritního izraelského diplomata v Argentině) stála za likvidací Imáda Fajíze Mugníji izraelská tajná služba Mossad ve spolupráci s americkou zpravodajskou službou CIA. Zda tomu tak skutečně bylo, s jistotou nevíme – vzhledem k okolnostem je to ale nanejvýš pravděpodobné.

sinfin.digital