Seznamte se: Petr Hamerský

Opera PLUS představuje současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře. Tentokrát je to Petr Hamerský z violoncellové třídy profesora Pavla Vernera.

Kdy a kde jste se narodil?
Narodil jsem se 22. května 2004 v Praze.

Řekněte nám něco o vaší rodině a jejím vztahu k hudbě…
Moje maminka se, především během studií, věnovala hře na klavír a stále moc ráda hraje, když má čas. Právě ona mě dala zapsat na hudebku a od začátku mě nejen v hudbě nesmírně podporovala. Moje mladší sestra hraje na housle a na příčnou flétnu a odmalička je přirozený muzikant, ač se hudbě nechce věnovat profesionálně. Babička klasickou hudbu také miluje, její bratr hrál mnoho let na violu v Komorním orchestru Akademie Praha. Nikdo u nás se hudbě nevěnuje profesionálně, na koncertech ale obvykle potkáte všechny.

Jaké byly vaše hudební začátky?
V šesti letech mě dala maminka zapsat na ZUŠ Na Popelce. Začal jsem na cello, o několik let později jsem si pak přidal lesní roh. Nebyl jsem ale dítětem nuceným ke cvičení a až zhruba do dvanácti let jsem se vedle cella hodně věnoval i dalším zájmům.

Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
Rozhodl jsem se z několika důvodů, jedním z nich bylo určitě krásné neotřelé nadšení a láska ke hře, kterou mi předala má první paní učitelka ještě na Popelce. Potom také úspěchy – podařilo se mi dosáhnout několika velmi dobrých výsledků. Většina věcí kolem mě inspirovala a motivovala k tomu, abych s cellem šel dál.

Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
Na své první veřejné vystoupení si bohužel sám nevzpomínám, mám ho ale v paměti díky babiččinu videozáznamu. Byl to třídní koncert mé paní učitelky Ahmedové na Popelce. Všichni malí cellisti vystoupili se sólovými čísly a potom zahráli jednu skladbičku společně v unisonu. Vzpomínám na to nesmírně rád, stejně jako na celé studium u paní učitelky: nebyli jsme do ničeho tlačení, byli jsme jen obyčejně nadšené děti a díky tomu to celé mělo neobyčejné kouzlo.

Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
Mým prvním pedagogem byla již zmíněná paní učitelka Karla Ahmedová. Předala mi to nejlepší, co malému dítěti předat lze: nadšení pro hudbu, lásku k nástroji a ohromnou bezprostřednost.

Kolem dvanácti let jsem pak plynule přestoupil k paní profesorce Renatě Strašrybkové, u níž jsem posléze studoval na Pražské konzervatoři. Paní profesorka mě nejvíce posunula co se týče technické stránky hry. V její třídě jsem strávil téměř sedm let a za mnoho, nejen technicky zaměřených aspektů své hry vděčím právě jí, čehož si velmi vážím.

Od letošního února pokračuji na konzervatoři pod vedením pana profesora Pavla Vernera, který je ohromným praktikem s velkým smyslem pro detaily, aniž by přitom ztratil nadhled nad celkovou výstavbou skladby a její interpretací. V neposlední řadě je mi pan profesor velkým pomocníkem v mnoha záležitostech ohledně praktického fungování v hudebním světě.

Tento podzim zároveň začínám studovat na HAMU ve třídě pana profesora Michala Kaňky. Ten je hráčem s obrovskými zkušenostmi ze sólové i komorní hry a navíc člověkem plným pozitivní energie. V jeho třídě také studuje řada skvělých mladých cellistů, takže je pro mě velká čest být jedním z nich.

Účastnil jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
Nejčastěji jsem se účastnil Violoncellové soutěže Jana Vychytila, dvakrát Heranovy violoncellové soutěže a (u nás) dále Janáčkovy mezinárodní soutěže a Soutěže Nadace Bohuslava Martinů. V zahraničí například Talents for Europe v Dolném Kubíně nebo Antonio Janigro International Cello Competition v Šibeniku.

Soutěže momentálně považuji především za výbornou příležitost k nacvičení nového repertoáru, motivaci dostat se do té nejlepší formy a také za příležitost k poznání nových lidí z oboru.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Nedokážu vybrat jeden konkrétní. Nejradši jsem za to, že mám pocit, že se stále dokážu posouvat dopředu i ve věcech, ve kterých bych to nečekal.

Jaký je váš profesní vzor?
Ze žijících violoncellistů je mým největším oblíbencem Victor Julien-Laferrière, jeho způsob hry je mi velmi, velmi blízký. Z klasiků pak Daniil Šafran, který mě už při prvním poslechu naprosto odzbrojil svou neskutečnou originalitou a bezprostředností.

Kam byste to chtěl ve svém oboru dotáhnout?
Momentálně nemám žádný konkrétní cíl. Chtěl bych především, aby hudba, na níž se podílím, lidi oslovovala. Rád bych byl také součástí projektů, které by napomohly k přiblížení klasické hudby širšímu publiku.

Jakou hudbu provozujete nejraději?
Nejraději hraji hudbu, která mi něco říká. Coby Čech mám samozřejmě velmi blízko ke Dvořákovi, za poslední roky je mi čím dál bližší Šostakovič. Nejčerstvější novinkou je pro mě baroko – barokní hudba v podání poučených interpretů je asi jedinou klasikou, u jejíhož poslechu umím přestat analyzovat a prostě si to užít.

Jakou hudbu rád posloucháte?
Mimo klasiku rád poslouchám Elvise Presleyho, ABBU, Rammsteiny, Waldemara Matušku… Velmi rád poslouchám písničky z osmdesátých let, nejlépe při jízdě autem. Nejsem konkrétně vymezený, skladby k poslechu si většinou vybírám spontánně podle nálady.

Jak trávíte volný čas a jaké jsou vaše mimohudební koníčky?
Nejradši trávím svůj volný čas s lidmi, které mám rád. Svět jako by se stále zrychloval a rčení, že to nejcennější, co člověk může ostatním dát, je jeho čas, je čím dál pravdivější.

Mezi mé záliby patří tenis – sleduji výsledky a zápasy, i si jdu občas sám zahrát – a pak asi práce na zahradě nebo hraní si s různým aku nářadím na chatě.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Sdílené štěstí, sdílená radost, dobré události v životě mých blízkých… nebo když Rafa Nadal vyhraje důležitý zápas.

Jaké je vaše největší přání?
Přál bych si, abychom všichni byli zdraví. A pak, abych si na konci života nemohl říci, že jsem toho mohl udělat víc. V dnešní době zabírají mnoho prostoru mobily, iPady, online komunikace, někdy jsme prakticky nuceni žít více online než fyzicky. Nechci trávit své volné chvíle scrollováním na sociálních sítích nebo konat více online než fyzicky.

Naštěstí ale cítím, že to řada mých vrstevníků vnímá stejně, a doufám, že se nám v budoucnu podaří dosáhnout té pravé rovnováhy, kdy budeme na maximum využívat online možnosti moderní doby, aniž bychom zapomněli skutečně žít.

Přejeme hodně štěstí a úspěchu ve vašem osobním i profesionálním životě!

Slovo profesora Pavla Vernera:
Petr Hamerský mě velmi zaujal již u přijímacích zkoušek k nám na konzervatoř, už v té době působil jako velmi muzikální a výborně vybavený cellista. Když jsem ho začal učit nejdříve orchestrální party a poté i hlavní obor, byl vždy maximálně připravený a s naprostou lehkostí zvládal i nejobtížnější skladby. Vzhledem k tomu, že si jde velmi cílevědomě za svými cíli a při tom zůstává báječným a milým klukem, věřím, že si brzy najde své místo v hudebním světě.

Petr Hamerský (*2004) je český violoncellista. V současné době je studentem Pražské konzervatoře ve třídě prof. Pavla Vernera a HAMU ve třídě prof. Michala Kaňky. Zároveň je od letošní sezony členem Orchestrální akademie České filharmonie. (přečtěte si více…)