Hlavní obsah

Okouzlil Hollywood i hvězdy popu. Daniel Lopatin hraje hudbu s duší stroje

Jonáš Kucharský
Kulturní publicista

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Profimedia.cz

Spolupracoval s Nine Inch Nails nebo s The Weekndem. Daniel Lopatin aka Oneohtrix Point Never.

Reklama

Je miláček hudebních nerdů i parťák popových superhvězd. Producent Daniel Lopatin aka Oneohtrix Point Never vydal svou desátou desku Again. Ta ukazuje, co z Lopatina udělalo jednoho z nejvlivnějších hudebníků současnosti.

Článek

Když se v roce 2007 Lopatin stěhoval z rodného Waylanu v Massachusetts do newyorského Brooklynu, netušil, že právě zde raketově odstartuje jeho kariéra hudebního skladatele a producenta. Syn ruských emigrantů v té době dělil své zájmy mezi počítače a sampler a syntezátor značky Roland svého otce. Po rodičích programátorech zdědil fascinaci technologiemi, emigrantská minulost rodiny mu do vínku vetknula charakteristický sklon k nostalgii.

Ovlivněn sdílenými vzpomínkami na ruskou kulturu a americkou popkulturu servírovanou televizí v nekonečné záplavě reklam se rozhodl pro studium knihovnických věd. „Měl jsem v plánu stát se knihovníkem a zároveň se věnovat hudbě. Myslel jsem si, že to bude dokonalý život,“ vzpomínal letos v profilovém textu magazínu The New Yorker. „Lidský instinkt uchovávat a dokumentovat minulost, zatímco se rozpadá v trosky, je jednou z nejromantičtějších věcí, které si dokážu představit,“ dodával. Archivářem se nikdy nestal, posedlost společenskou pamětí se ale stala jedním z nejdůležitějších témat jeho tvorby.

V roce 2008 se náhodou potkal s Carlosem Giffonim, hudebníkem, který ve stejné době zakládal experimentální label No Fun Productions. Padli si do noty, Giffoni po poslechu prvních demokazet plných trochu naivistického přístupu k syntezátorové experimentální hudbě Lopatina přesvědčil, aby na tehdy takřka neznámém vydavatelství vydal desku. Jejich první společný release Betrayed in the Octagon vycházel z materiálu, který Lopatin nahrával ve svém dětském pokoji v Massachusetts a vydal ji jen pro pár známých na ručně nahrávaných kazetách. No Fun Productions připravili re-release desky na vinylu (2009) v nákladu několika set kusů, které za pár týdnů zmizely z pultů labelu.

Giffoni s Lopatinem se dohodli na přípravě dalšího alba Russian Mind. To bylo po svém vydání v roce 2009 vyprodáno za dva dny. Z Lopatina se přes noc stalo jedno z žhavých želízek lokální undergroundové scény. Velice záhy jeho jméno začalo rezonovat i v komnatách ozvěn tehdy se rodící internetové hudební blogosféry a jeho pseudonym Oneohtrix Point Never (zvukomalebná hříčka na hlášení bostonské rádiové stanice Magic 106.7) symbolem nastupující generace hudebníků zaštítěných pod tajnosnubným žánrovým označením hauntologie.

Homo nerdus

Přelom nultých a desátých let byl ve světě experimentální hudby a hudební publicistiky ve znamení nástupu postavy hudebního nerda, fanouška, který má díky levnému a relativně rychlému internetu přístup k zdánlivě nekonečnému archivu veškeré hudby, která byla kdy nahrána. Zákoutí webu byla plná imageboardů, php fór, nebo jiných platforem psaných snad ve všech světových jazycích, kde mezi sebou nadšenci sdíleli své čerstvé hudební objevy. Na stejných stránkách se tak vedle sebe mohla objevit obskurní jihoamerická psychedelie, chromatické experimenty skladatelů pozdního baroka nebo průkopníci evropské elektroakustické hudby.

Do tohoto podhoubí zapadla Lopatinova hudba zcela organicky. Zvukově i hudebně čerpala ze všech zdrojů, které si je možné vůbec představit, zároveň ale nezněla jako nic, co by kdokoliv z internetových slídilů kdy slyšel. K tomu všemu byla ještě neuvěřitelně přístupná. Pod všemi komplikovanými vrstvami vhskových samplů, syntezátorových arpeggií a hlukových konstrukcí vždy ležel ukrytý hluboký prožitek, takřka písňová struktura. Je jen málo avantgardních skladatelů, jejichž kompozice si můžete zpívat ráno ve sprše. Daniel Lopatin byl vždy jedním z nich.

Od prvních releasů bylo rychle rostoucímu davu Oneohtrixových fanoušků jasné, že Lopatin je jedním z nich. Časté byly spekulace o tom, která obskurní fóra navštěvuje a jaké má asi avatary. Jeho první releasy výrazně čerpaly z poměrně nedávné minulosti, Lopatin ale stále častěji upíral pozornost své metody eklektického samplingu směrem k současnosti a nově se rodícímu étosu internetem sdíleného prožitku. Pod jeho rukama dostával nový tvar banální pop nulté dekády, televizní jingly nebo propagační videa amerického korporátu.

Zatímco pro část scény zůstával neúnavným motorem digitálního undergroundu (který pod různými pseudonymy jakoby mimochodem definoval nově se rodící subžánry), jeho hvězda na nebi showbyznysu neomylně stoupala. Podepsání exkluzivní smlouvy s renomovaným vydavatelstvím Warp Records mu v roce 2013 otevřelo dveře do světa velkého umění. V tom samém roce se podílel jako skladatel na svém prvním filmu (Bling Ring Sofie Coppoly), po čemž následovala objednávka zvukové instalace pro londýnský Tate.

Rande s Weekndem

Jeho první desky vydané pod labelem Warp, R Plus Seven (2013) a Garden of Delete (2016) vyšly za téměř jednohlasného obdivu celosvětové hudební kritiky. Lopatin na nich zůstal věrný svým kompozičním metodám, stále se na nich projevovala jeho specifická fascinace minulostí, v rostoucí míře se ale zabýval zvukem domnělé budoucnosti, což dovedl k dokonalosti na konceptuální sci-fi desce Age Of (2018).

Tóny historických elektronických i akustických nástrojů a ozvuky estetiky pozdního kapitalismu kombinoval s novými technologiemi. V rozhovorech na konci minulé dekády stejně často mluvil o své sbírce oldschoolových syntezátorů jako o nastupující epoše umělé inteligence. V jeho pojetí se obsolence netýká pouze historických médií a kultury na nich zachycené - v době přehlcení všeobjímající sítí internetu může do zapomnění upadnout vše.

V závěru desátých let Lopatinovy producentské služby začaly vyhledávat i hvězdy transatlantického popu a hollywoodských outsiderů. Po úspěšné spolupráci s R&B chameleonkou FKA Twigs producentsky přispěl i na desku legendárního Davida Byrnea (ex Talking Heads) American Utopia.

Jako zásadní se pak ukázalo jeho setkání bratry Safdieovými v roce 2016. Nezávislí filmaři, jejichž tíživé kinematografické vize oscilují na hraně surreálných snů a drásavých thrillerů, v tvorbě Lopatina našli více než zdatného partnera. Jako 0PN je podepsaný pod hudbou ke dvěma jejich filmům, Good Time (2017) a Uncut Gems (2019), za první z nich dostal prestižní cenu za nejlepší soundtrack na festivalu ve francouzském Cannes. Na přípravě natáčení toho druhého se Lopatin poprvé setkal s Abelem Makkonenem Tesfayem, alias The Weekndem.

Weeknd hrál v snímku Uncut Gems menší kameo, jeho setkání s Lopatinem ale vyústilo v úzkou a dodnes trvající spolupráci. Lopatin se produkčně podílel na Weekndově úspěšné desce After Hours (2020). Následné vystoupení kanadské superstar v poločase Superbowlu, finále playoff ligy amerického fotbalu NFL a dlouhodobě nejsledovanějšího živého televizního přenosu v USA, měl v režii právě Lopatin. Čtvrthodinový koncert rekapituloval Weekndovu kariéru a vsázel na znepokojivou choreografii, ve které byl zpěvák doprovázen svými dvojníky s obvázanými obličeji.

Příhodnější podium by si Lopatinova a Tesfayeho vize ani nemohla přát – bylo pár měsíců po útoku na Kapitol, Spojené státy byly zmítány pandemií covid-19, stadion byl kvůli stále trvajícím protipandemickým opatřením z poloviny prázdný a na většině sedaček byly místo diváků kartonové figuríny. Závěrečná exploze pyrotechniky ve skladbě Blinding Lights působila jako potřebná katarze, ke které se tanečníci s Weekndem protančili nekonečným zrcadlovým bludištěm. „Rozhlížím se kolem sebe / a Sin City je prázdné a studené / nikdo tu není, aby mě soudil / vidím rozmazaně, když vedle mě nejsi,“ zpíval Weeknd do výbuchů rachejtlí a jeho texty najednou nezněly jako banální verše o nenaplněné lásce, ale jako vzkaz paranoidní a rozdělené americké společnosti.

Na následující Weekndově desce, neurotické Dawn FM, je Lopatin už podepsán jako autor a producent 13 skladeb a jako jeden ze tří výkonných producentů, spolu se švédským hitmakerem Maxem Martinem a samotným Tesfayem. Oneohtrixův rukopis je poznat v ladění celé nahrávky, jejíž koncept zpěvák popisoval jako pokus o ztvárnění očistce, ve kterém cestu za „světlem na konci tunelu“ doprovází vysílání rádia a jeho hlasatel Jim Carrey. Kritikou ceněná a komerčně úspěšná deska je pak v Lopatinově portfoliu další položkou, která ukazuje, jak dobře se mu daří aplikovat experimentální přístupy v hudbě mainstreamových hvězd, jako to ukázal i při produkci nahrávek pro Anohni, Charli XCX, Arcu, Rosalíu, nebo Nine Inch Nails.

Zvuk z budoucnosti

Témata, kterých se Lopatin dotýkal na všech svých předchozích deskách se vracejí i na čerstvé novince Again a to jak v ideové, tak formální rovině. Část nahrávky vznikla za použití umělé inteligence, v kreditech k albu jsou jako spoluautoři uvedeny i softwary jako Jukebox od společnosti OpenAI’, nástroj Riffusion, který převádí textové požadavky do obrazu a následně do zvuku nebo Enhanced Speech firmy Adobe.

Využití možností AI ale není samoúčelná úlitba současným trendům, Lopatin výstupy nástrojů ohýbá a snaží se v jejich výstupech najít momenty, které znějí cize, ale skrývá se v nich dávka důvěrně známého. Činí tak se stejnou vervou, jako když v první polovině minulé dekády vystavěl celý track na refrénu hitu náctileté hvězdy Jojo. Bejt real / to je stejně jedno / vždyť víš / že už je stejně pozdě. V efektovaných repeticích banálního textu o rozpadu pubertálního vztahu Lopatin tehdy hledal hloubky existenciální úzkosti a nacházel slast v rozpouštění se v nekonečné stěně zvuku.

Na Again se Oneohtrix Point Never podesáté spouští na dno tísnivého údolí a hledá krásu v nepravděpodobném. Jako vždy při tom vytváří unikátní zvukovou krajinu, která zní jakoby k nám přiletěla z velmi blízké budoucnosti. Tentokrát je ale mnohem osobnější a jímavější. Když vyprázdním svou mysl / a vydlabu si lebku / jaké dárky najdu? / Uvnitř nic není / jenom slimák a s ním / stěží osvětlená stezka / z tvého domu do toho mého, intonuje jeho mohutně efektovaný hlas na závěrečné A Barely Lit Path, kterou doprovází klip, v němž jsou dvě resuscitační figuríny unášeny samořidícím autem temnou stezkou v lese. Na zadním sedadle leží výtisk knihy Erewhon, satirické novely Samuela Butlera z roku 1872, ve které neživé stroje nabydou vědomí. Figuríny se drží za ruce, pláčou a není jisté, jestli robotický hlas zpívá o vztahu dvou blízkých lidí, nebo o momentu, ve kterém umělá inteligence dojde k sebeuvědomění.

Na albech Daniela Lopatina vždy ožívaly zapomenuté a neživé předměty, představy a koncepty. Z liminálních prostor posledních tónů Again přeznívá hlavně zničující prostota posledních dvou rýmů - jako z celé desky je z nich cítit křehkost světa, který Lopatin svou futuristickou vizí buduje. Je jen málo tvůrců, kteří by s takovou precizností a empatií byli schopni popsat duch doby, která utápí tíseň z pohledu do propasti společenského a klimatického rozvratu v rozkoši z hypermodernity.

Album: Oneohtrix Point Never - Again

Žánr: Elektronika, experimental

Vydavatelství: Warp

Stopáž: 56:54

Datum vydání: 29. 9. 2023

Reklama

Související témata:
Oneohtrix Point Never

Doporučované