Z ARCHIVŮ A KRONIK: Den vzniku samostatného státu
Milá republiko, přejeme ti všechno nejlepší k tvému svátku, 28. říjnu! Ať jsi po všech stránkách zdravá, moudrá a optimistická!
Z poselství Národnímu shromáždění přednesené T.G. Masarykem dne 20.12.1918: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvaleného, vláda věcí Tvých k Tobě zase se navrátí, ó lide český, a pro tuto naději Tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých byla zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovala, nýbrž i v čemkoli dobrém skrze práci synů mých a požehnání Boží, rozhojnění jsem přijala, to všecko Tobě odkazuji.”
Ještě v průběhu první světové války začala pětice českých a slovenských politiků v čele s univerzitním profesorem T. G. Masarykem pracovat na přípravě nezávislého Československa. Masaryk odjel vyjednávat do zahraničí, přičemž mu pomohly především dvě události – smrt rakousko-uherského císaře Františka Josefa I. a skutečnost, že čeští a slovenští vojáci začali následně na ruské frontě přebíhat na druhou stranu. Když začalo být ke konci války nasnadě, že Rakousko-Uhersko a Trojspolek nezvítězí, přiblížil se i vznik budoucího nezávislého československého státu.
28. října 1918 se splnil sen mnoha tehdejších Čechů a Slováků, když, díky úsilí Tomáše Garrigua Masaryka a dalších, vznikl uprostřed Evropy nový stát s názvem Československo. Praha jásá. Češi houfně sesazují rakouské úředníky, ničí habsburské vlajky a likvidují nenáviděné císařské orlíčky. Právě se zrodila nová samostatná země a ačkoliv nikdo ještě nevěděl, jak bude vypadat a odkud kam bude přesně sahat, euforie z likvidace starého režimu nepřipouštěla prostor pro pochybnosti. Zajímavostí je, že československý stát nevyhlásili tzv. muži 28. října, ale katolický kněz a agrární poslanec Isidor Zahradník. Když při cestě Prahou viděl, že představitelé Národního výboru Švehla, Rašín, Soukup a Stříbrný jedou na místodržitelství, rozhodl se jednat.
U sochy svatého Václava informoval o samostatnosti státu. Pak odjel na nádraží Františka Josefa (dnes Wilsonovo) a odeslal zprávu o tom, co se děje v Praze do dalších měst. Mimochodem, později se stal prvním ministrem železnic. Když se muži 28. října dozvěděli o projevu Isidora Zahradníka, vyhlásili samostatnost přímo z auta uprostřed Václavského náměstí. Situace hrozila nepokoji a rabováním. Odjeli proto do Obecního domu, kde zmobilizovali všechny možné kapely, „které budou procházeti městem, aby nadšení lidu bylo svedeno do normálních kolejí a lid se vybouřil zpěvem vlasteneckých písní”. Patrně i díky tomuto omylu nepadl v Praze ani v českých zemích jediný výstřel. A během dne se politikům podařilo přebrat většinu úřadů. Velitelé vojska neměli z Vídně pokyny, jak se po vyhlášení samostatného Československa chovat. Reprezentanti císařské vlády ve Vídni se možná domnívali, že členové Národního výboru jednají v rámci návrhu Vídně o vytvoření národního státu v rámci rakouské federace.
Ještě se nevědělo, jakou formu bude československý stát mít.
Ve švýcarské Ženevě se setkal Edvard Beneš s Karlem Kramářem. Kramář byl pro království, Beneš chtěl, by Československo byla republika. Když na Slovensku přijímali 30. října dokument známý jako Martinská deklarace, členové Národní rady nevěděli, že čs. stát už byl vyhlášen. V Martinské deklaraci slovenští politici vyjádřili odhodlání vytvořit společně s Čechy nezávislý státní útvar. Do Prahy přijel ze Slovenska Vavro Šrobár, který se teprve během cesty dozvěděl, že se v Praze ‘něco děje’. Šel navštívit svého přítele novináře Františka Votrubu, který ho zavedl do Obecního domu, kde zasedalo předsednictvo Národního výboru. „V něm zrovna potřebovali také nějakého zástupce Slovenska, a tak jej hned kooptovali.
Nový stát byl vytvořen. Ve večerních hodinách 28. října 1918 vydali členové Národního výboru československého provolání k občanům s názvem „Lide československý”. Autory byli Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a František Soukup, později zvaní jako „muži 28. října”.
Nová republika však očekávání Čechů, Slováků, Moravanů, Slezanů a Rusínů tak úplně bohužel nesplnila. Znovu zavládlo intrikánské politikaření, znovu se politické aféry zametaly pod koberec.
Poslední českoslovenští legionáři z Ruska dorazili do vlasti po cestě kolem světa až v roce 1920. Mnozí z nich byli rozčarováni z „nových“ poměrů v zemi. Československo dostalo do vínku i obrovskou německou a maďarskou menšinu, které nestály o to, být součástí ČSR. Také umělé vytváření „československého národa“ se mnohým Slovákům nelíbilo. Prezident Masaryk se ke svým politickým konkurentům choval značně nedemokraticky, případy Jiřího Stříbrného, Karla Kramáře nebo Radoly Gajdy jsou dobrým příkladem. A ostrakizace trvá vlastně dodnes: Znáte snad nějakou „Ulici generála Gajdy“ nebo snad „Náměstí Jiřího Stříbrného“? Žádné nejsou.
Ale stálo to za to? Stálo za to bojovat za Československo? I když dnes už neexistuje? Určitě stálo. I s jeho chybami.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora