„Pláňata jsme se rozhodli vám jako recenzní výtisk neposkytnout,“ napsala mi minulý týden píáristka nakladatelství Host. Literární recenze píšu sedm let, s podobnou větou jsem se setkal poprvé.
Je to běžná praxe, která funguje na principu win-win: nakladatelství posílají literárním recenzentům a publicistům recenzní výtisky. Ti si knihy nemusejí kupovat nebo jinak shánět a „na oplátku“ pak zaslanému titulu věnují recenzi, pořídí rozhovor s jeho autorem, případně na knihu upozorní v článku. Počítá se s tím, že i text kriticky laděný přitáhne ke knize pozornost, protože „negativní kritika je lepší než žádná“ a „špatná reklama, taky reklama“.
Influenceři a kritici věru nejsou totéž
K propagaci knih samozřejmě v posledních letech slouží hlavně Instagram a další podobné kanály, na nichž funguje síť influencerů, jejichž dosah – co si budeme nalhávat – násobně převyšuje dopad literární kritiky. Přesto se literární kritiky nadále píšou a nakladatelství ochotně zasílají knihy i sebenabroušenějším recenzentům, u nichž je jen malá šance, že knihu pochválí. A to mimo jiné z toho důvodu, že výstupy influencerů a literárních kritiků se z principu podstatně liší a lidem, kteří se při výběru knih řídí důkladnějšími rozbory, bude stěží stačit fanouškovské nadšení prvních zmíněných.
Nejsem z těch, kdo by si mysleli, že tyto dvě formy reflexe knižní produkce nemůžou existovat vedle sebe, ale jsem přesvědčen, že pro to, aby česká literatura mohla dobře fungovat a někdy v budoucnu třeba i více zaujmout v zahraničí, je o poznání důležitější literární kritika. Ta může autorům nastavit zrcadlo a upozornit na tituly, kterých by si většinové čtenářstvo asi nevšimlo. Jon Fosse, letošní držitel Nobelovy ceny, patrně nikdy nebude opěvovaný na TikToku; to samé platí o Annie Ernaux, která cenu obdržela loni. A jsem přesvědčen i o tom, že Miroslav Balaštík, šéfredaktor nakladatelství Host, by na tezi o specifické roli literární kritiky neshledal nic zarážejícího.
Na dvou židlích
Alespoň nikoli v době, kdy Miroslav Balaštík ještě seděl na dvou židlích a vedle úspěšného nakladatelství řídil také literární měsíčník Host. Ten se již mnoho let řadí mezi nejprestižnější a nejčtenější tuzemské časopisy věnované převážně literatuře a jeho provoz tak nějak vnitřně počítá s tím, že literární kritika je důležitá a v literárním prostředí ji stěží může zastoupit několik účtů na sociálních sítích.
Dvojrole Miroslava Balaštíka i personální propojení nakladatelství Host a stejnojmenného literárního periodika byly leckomu podezřelé. V Hostu-časopisu totiž často vycházely recenze knih z Hostu-nakladatelství. Jak si mohli být čtenáři jistí, že nedochází k ovlivňování recenzentů, aby knihy z nakladatelství Host hodnotili smířlivěji, aby přimhouřili oko nad stylistickými neobratnostmi nebo podivuhodnými zvraty v zápletce, které by u knih z jiných nakladatelství nemilosrdně kritizovali?
Miroslav Balaštík v rozhovoru pro Český rozhlas Brno tvrdil, že se „velmi striktně snažili dodržovat oddělení s tím, že knihy, které vycházejí v nakladatelství, nemají žádnou protekci v časopise. (…) Nejhorší recenze na Radku Denemarkovou, Bianku Bellovou, ty vycházely právě v časopise Host. Z toho jsem vůbec radost neměl, protože ty knížky považuju za výborné, ale ukazuje to, že jsme do toho nezasahovali. Vždycky to bylo nezávislé a vždycky jsme si na tom zakládali, byť to byla pro mě schizofrenní pozice.“
Do literárního měsíčníku Host pravidelně píšu už několik let. A skutečně jsem zde publikoval několik poměrně kritických recenzí knih z nakladatelství Host, aniž by mi někdo naznačoval, že bych měl ve svých závěrech a výhradách jakkoli ubrat. Narazil jsem jen jedinkrát. Když jsem chtěl v roce 2018 recenzovat knihu Petry Dvořákové Dědina, mimochodem asi nejlepší prózu, kterou tato spisovatelka dosud napsala.
Novinku Petry Dvořákové nerecenzujte
V té době se o recenzní rubriku časopisu starala Eva Klíčová. Té Martin Stöhr, redaktor knih Petry Dvořákové a tak jako Miroslav Balaštík rovněž spolumajitel nakladatelství Host, sdělil, že se novinka Petry Dvořákové v časopise recenzovat nebude, protože si to autorka v nakladatelství vymínila, údajně dokonce smluvně. I když se Eva Klíčová proti tomuto požadavku ohrazovala, o titulech Dědina či Vrány se nakonec v časopise Host nepsalo.
Na začátku loňského roku Eva Klíčová Host opustila a odešla do redakce serveru a2larm.cz, a to krátce poté, co z redakce časopisu odešli také Miroslav Balaštík a Martin Stöhr. Nyní, kdy se časopis od nakladatelství personálně oddělil a rovněž změnil adresu, už Dvořákové embargo na negativní ohlasy neplatí. V nakladatelství Host se však evidentně rozhodli, že budou možné kriticky nabroušené recenze knih Petry Dvořákové eliminovat jinak i jinde.
Uchylují se přitom k podobným postupům jako Andrej Babiš. Tak jako bývalý premiér odmítá poskytovat rozhovory těm médiím, která by mu kladla nepříjemné otázky, odmítá nakladatelství Host zaslat knihu recenzentovi, u nějž hrozí, že autorku nepochválí. Je zde však podstatný rozdíl. Protože zatímco takoví redaktoři serveru seznamzpravy.cz Andreje Babiše jen stěží unesou a donutí jej hodinu jim odpovídat na otázky, člověk, který dostane z nakladatelství Host výše citovaný e-mail, že požadovaný výtisk nedostane, může zamířit do knihkupectví, knihu si koupit a recenzi napsat. A jen někdo opravdu uvědomělý se při psaní recenze zbaví rozhořčení, které v něm neobvyklý „verdikt“ vyvolal.
Literatura bez kritiky?
V nakladatelství Host jako by nepočítali s tím, že recenze lze psát i bez jejich „pověření“, tedy bez souhlasu s tím, že odešlou recenzentovi recenzní výtisk. Anebo je tu druhá možnost: lidem z Hosta nezáleží na tom, že si proti sobě obrátí recenzenta, protože jim nezáleží na literární kritice.
Literatura bez kritiky? Ano, literárněkritické ohlasy mají, jak jsem již napsal, na prodeje knih zanedbatelný vliv. Minimálně srovnáme-li je s výstupy influencerů či s „hlasem lidu“ promlouvajícím třeba na serveru databazeknih.cz. Z čistě komerčního hlediska je představitelné, že by se nakladatelství Host pokusilo odpojit od literárněkritického prostoru, chrlilo by bestsellerové jistoty, jakými knihy Petry Dvořákové bezpochyby jsou, a s elegancí podomního prodavače vysavačů si předcházelo partu influencerů, kteří by se nad jejich knihami náležitě rozplývali.
Jenomže do tohoto modelu poněkud nezapadá předchozí práce Miroslava Balaštíka a Martina Stöhra v literárním měsíčníku a jejich dlouholetá snaha působit na literární prostor, která se s prací v literárním časopise zákonitě pojí. Jako někdo, kdo texty Miroslava Balaštíka pravidelně četl, se těžko směřuji s tím, že by mu praxe „posíláme recenzní výtisky jen těm, kteří nás budou drbat na břiše“ nebyla alespoň trochu proti srsti.
Kdo je Vlasta Koukalová?
Možná jsem optimista, ale takovou otočku o sto osmdesát stupňů, kdy by se ze svědomitého literárního publicisty, který stál roky v čele dobře fungujícího časopisu, stal bezskrupulózní obchodník, považuji za málo pravděpodobnou. Už jen z toho důvodu, že román Bílá Voda Kateřiny Tučkové (jenž je pro nakladatelství Host z ekonomického hlediska mnohem důležitější než cokoli od Petry Dvořákové a který Miroslav Balaštík spoluredigoval) mi nejenže z nakladatelství poslali, ale dostal jsem jej dokonce ještě předtím, než tato kniha doputovala na pulty knihkupectví. A mohl jsem do časopisu Host napsat recenzi, do které mi po obsahové stránce nikdo nezasahoval.
Bez znalostí poměrů v redakci brněnského nakladatelství tak spíš odhaduji, že se jim poněkud vymkla z rukou dlouholetá spolupráce s Petrou Dvořákovou. Ta je pro ně samozřejmě důležitá z komerčního hlediska, protože i když se její knihy neprodávají zdaleka tak dobře jako tituly Kateřiny Tučkové, desetitisícovou hranici bestselleru překonávají několikanásobně. Navíc je tato spisovatelka schopna dodávat do nakladatelství nové rukopisy mnohem rychleji než autorka Žítkovských bohyň a od loňského roku také držitelka Státní ceny za literaturu. K tomu Petra Dvořáková pod pseudonymem Vlasta Koukalová rediguje slušnou porci tuzemských prozaických titulů, které v Hostu vycházejí. Je zkrátka zřetelné, že v brněnském nakladatelství má Petra Dvořáková silnou pozici.
Recenzent bez respektu
A zrovna tak je patrné, že usiluje o to, aby se kritická recepce jejích knih smrskla na obdivné poplácávání po zádech. O tom svědčí nejen zmíněná klauzule, která znemožňovala negativně hodnotit její knihy v časopise Host, ale i e-mailová korespondence, kterou jsem s autorkou vedl před třemi roky, poté co jsem recenzoval její dost podprůměrnou novelu Vrány (pod jménem Daniel Mukner, abych odhalování pseudonymů učinil zadost). Autorka mi krátce po publikování této recenze napsala, že má k mému článku výhrady – nikoli kvůli jeho vyznění, kritiku prý plně respektuje, ale můj text podle ní obsahoval nepravdivá tvrzení.
Za nepřesné však úspěšná spisovatelka považovala třeba mé tvrzení, že se její knihy prodávají po desetitisících, přičemž letos v pořadu Artzóna sama přiznala, že se jejích titulů prodává ke třiceti tisícům. Za nepřesnou rovněž označila mou domněnku, že kdyby do nakladatelství zaslal podobně špatný rukopis autor s méně zvučným jménem, text by nevyšel. Jednalo se však o hypotézu, která může být nepřesvědčivá, ale stěží nepřesná. Proto jsme se posléze zase rozešli, každý se svou pravdou. Jen mi autorka ještě sdělila, že mě jako recenzenta nebude respektovat.
Zrno, nebo pleva?
Zda tento spisovatelčin názor na mou osobu stojí za tím, že jsem si její nový román Pláňata – který je podobně stylisticky nenápaditý a plný stereotypů jako její předchozí dvě knihy, ale přece jen o něco lepší – musel shánět po vlastní ose, s určitostí tvrdit nemůžu. Ale vzhledem k tomu, že mi z nakladatelství Host do minulého týdne poslali desítky recenzních výtisků zcela bez problémů, nemusím být zrovna příznivcem konspiračních teorií, abych minimálně pojal podezření.
Je to však pouze jedna strana mince. I kdyby totiž Petra Dvořáková sebevíc nechtěla, abych dostal recenzní výtisk její knihy, v seriózním nakladatelství, které chce působit jako svého druhu kulturní instituce, by jí měli vysvětlit, že posílat recenzní výtisky i kritičtěji nastaveným recenzentům je žádoucí. Minimálně z toho důvodu, že literární kritika by měla kromě jiného takříkajíc oddělovat zrno od plev, poskytnout čtenářům pomocnou ruku, aby se zorientovali na nepřehledném, přebujelém knižním trhu a vybírali si tituly, které za to stojí.
Pokud se tedy Host prezentuje jako nakladatelství, kterému záleží vedle prodejů také na kvalitě publikovaných knih (a já jsem přesvědčený, že tomu tak je a že se to na jejich produkci odráží), dobře fungující literární kritiku by přece měla tamní redakce uvítat, jít jí naproti a neházet jí klacky pod nohy. Jsou-li přesvědčení, že vydávají dobré knihy, měli by být šťastní, že se o nich bude psát co nejvíc.
Takhle by si člověk mohl myslet, že v brněnském nakladatelství sdílejí pochybnosti, které nad prózami Petry Dvořákové vyjadřuje značná část literárních recenzentů.
