Film Tonda, Slávka a kouzelné světlo (2023): podobenství o dospívání, svobodě a betonování světa

25. 10. 2023

191

Kvalitní český animák má další zářez. Po kusech jako je Tajemství a smysl života (2023) a Myši patří do nebe (2021) přichází další rodinný animovaný film, který se nevyhne zásadním existenčním otázkám.

Tonda se Slávkou a jejich kouzelným světlem jako by se snažili více přiblížit pixarovské tvorbě opírající se o zásadní lidské životní momenty, které se snaží hravou a veselou formou dětem přiblížit. Pokusy skloubit dětské a dospělácké vidění světa ve formu pochopitelnou pro každou diváckou kategorii mohou být někdy dost náročné a miska vah se dá velice snadno překlopit snahou netvořit hloupou tvorbu pro děti.

Boj o svobodu a osobní drama

Setkáváme se s dvojicí dětí neurčitého věku (Tonda má mít jedenáct, ale jeho chování tomu úplně neodpovídá), z nichž jeden prakticky nevytáhl paty z domu, zatímco druhý procestoval celý svět. Na pozadí Slávčina příběhu vidíme v letmých náznacích a kulturních metaforách naznačenou tragédii nebo minimálně drama, které by si zasloužilo víc pozornosti. Poměrně široce se zabýváme postavou Slávčiny maminky, baletky v důchodu, ale o zbytku rodiny se taktně mlčí, přestože z narážky na Labutí jezero se dospělý divák minimálně dovtípí, jaké bylo pozadí událostí.

Vše, co se Tondovi děje, lze číst jako metaforu dospívání. Děti hledají svoje způsoby interpretace světa a navazování mezilidských vztahů (komu nejsou od začátku jasné, nechť čte nápisy na stěnách). Poprvé začínají chápat, jaké chování očekávají od druhých lidí a že jsou to často právě ty vzorce chování, které jsme jako děti v domácím prostředí postrádali nebo pro ně neměli srovnání. Rodiče ve snaze chránit syna a jeho zvláštní dar nadměrné svítivosti vzdělávají dítě doma a drží jej přivázaného na provázku ve speciálním kladkovém systému, s nímž jsou obeznámeni také ostatní obyvatelé činžáku. Oprávněnost tohoto systému Tondovi vysvětlují vyprávěním legendy o Thésovi a Ariadně, kde podobný systém vedl k záchraně života v labyrintu.

Tyto dva systémy jsou kladeny vedle sebe jako obhajoba extrémní rodičovské ochrany a nastavení hranic, které však vedou ke ztrátě Tondovy svobody. Dospívající mladík se začíná stavět na zadní a dožadovat se svých práv. Pokud by nám unikla zřejmá paralela, tak si v jisté fázi všimneme hned několika okatých narážek na grimmovskou Rapunzel.

Pubertální snahu o dosažení samostatnosti doprovází také metafora ze Slávčiny strany, a to osvobozená andulka, která se odmítá vrátit do své klece ze stejného důvodu, proč se snaží Tonda zbavit svého lana a ze stejného důvodu, z jakého Locika opustila “mateřskou” věž. Zkrátka klasická puberta, kdy mládě přestává vnímat složitosti světa jako hrozbu, což jej nakonec donutí roztáhnout křídla a opustit hnízdo, aby bylo v dospělém světě opakovaně a cíleně zraňované a zase uzdravované. Do téhle fáze ještě chápou děti i dospělí poselství filmu, dokud se nám sem nezačne vměstnávat linka boje světla a temnoty.

Jak se rozmnožuje světlo?

Proti Tondovu přirozenému daru (přičemž nedostáváme žádné uspokojivé informace o jeho původu, což nás zase nutí vnímat jej jako metaforu) stojí obtížně uchopitelná forma tmy, která získává sílu díky lidské nevraživosti, smutku a depresi, již zároveň vrací svým původcům zpět tím, že zatmívá celý prostor, ve kterém se vyskytuje; zároveň se živí světlem, což je interpretačně i pro dospělého diváka poměrně sofistikovaný model. Mytologické pozadí temné bytosti a propojení se zbytkem světa už nás vtahuje do složitějších společenských a politických úvah, až ke kritice pokroku směřujícího ke ztrátě spojení s tradicemi a přírodou, k nimž však nenabízí žádný klíč. Rozuzlení v tomto směru neposkytuje uspokojivé řešení situace, byť se příběh dostává v závěru do bodu, kam by se z narativní logiky dostat měl, je divácky obtížně uchopitelné, co se vlastně stalo a proč.

Nemluvě o tom, že poselství, které z filmu v konečném důsledku vyplývá (bez ohledu na to, jestli to tak autoři zamýšleli či nikoli), že pro dobro kolektivu je nutné obětovat sebe sama a svůj největší dar, není z mého úhlu pohledu zrovna to, co by potřebovaly mladší generace vstřebávat.

Samotná podstata příběhu k tomu nijak nesměřuje, takže je otázkou, jaké východisko chtěli autoři skutečně doporučit. V rámci tedy nejde o to, že by hluboká poselství nebyla dostačující, ale že nejsou dostatečně dotažená do konce, v závěru filmu se navzájem nespojují (byť by se tu cesty jistě našly) a nevyplývá z nich jednoznačné stanovisko, což by v mnohosti všech naznačených filozofických úvah bylo pro dětského diváka rozhodně lépe stravitelné. Rozhodně se ale povedlo oddělení dospělého a dětského pohledu, kdy jsou peprnější vztahové podrobnosti sděleny skrze detaily, jež mladší diváci nemají šanci rozluštit.

K technické stránce mám několik poznámek: v první řadě cením kameru, která snímá úhly v jiných animovaných filmech nezvyklé. Dále nás jako diváky pochopitelně uchvátí forma animace a výtvarné aranžmá loutek. Filip Pošivač je u nás již známý jako autor dětských filmů a ilustrací dětských knih a jeho specifická kreativní stopa tvoří know-how celého filmu. Loutky jsou v některých místech podobné Burtonovým a Selickovým animacím (Tondovi rodiče například nápadně připomínají rodiče Koraliny Jonesové, jen působí méně unaveně) a jedna ze znázorněných soch nese téměř specifika tvorby Olbrama Zoubka. A protože se v příběhu řeší hlavně střet “starých a nových pořádků”, rozhodně nás v dětském filmu potěší prokládání klasické a moderní hudby.