Marius von Mayenburg se objevuje na scéně Národního divadla Brno už podruhé. Po hře Mars uvedené před čtyřmi lety nám brněnská Reduta představila Mayenburgovo poslední dílo Noční krajinu, které vzniklo v minulém roce. Jde tedy o čerstvou novinku současného německého dramatika. Autor patří ke střední generaci, narozené dávno po válce, ale v Noční krajině se vrací právě k událostem spojeným s nacistickou érou.
Nikola a Filip přišli vyklidit dům svého zemřelého otce. Spíš než sourozenecká láska mezi nimi jiskří antipatie, která se přenáší i na jejich partnery Fabiána a Juditu. Celou situaci vyhrotí nález obrazu, jehož autorem je patrně neúspěšný amatérský malíř, který později proslul v úplně jiných souvislostech, jistý Adolf Hitler.
Rodinu to staví do nelehkého dilematu. Je možné s klidným svědomím vydělat hromadu peněž prodejem díla člověka, který se později stal válečným zločincem? Filipova mladá snoubenka Judita si to rozhodně nemyslí. Je ovšem židovského původu, takže jistá „zaujatost“ se u ní dala očekávat. Judita obhajuje názor, že obraz by se měl zničit. Obává se, že dílo původce holocaustu nikomu nic dobrého nepřinese. A opravdu, otázka co s obrazem způsobí v už tak rozklížených vztazích akutní krizi. Ostatní členové rodiny se ovšem upnou k vidině majetku. A aby se vyhnuli případným pochybnostem o pravosti obrazu, jsou ochotni vyvolávat dojem, že jejich předkové byli v nějakém užším vztahu k nacistickým špičkám. Co ještě budou ochotni udělat pro peníze?
Není to jediná zajímavá otázka, kterou Mayenburg nastoluje. Hitler byl možná největším, ale rozhodně ne jediným antisemitou mezi historickými osobnostmi. Zájemce o koupi obrazu Kahl vyjmenovává celou řadu respektovaných spisovatelů, hudebníků a malířů, kteří se ve své době dopustili protižidovských výroků. Máme je zavrhnout? Ale dá se protřelému obchodníkovi vůbec věřit, že mluví pravdu, nebo jen spoléhá na naši neznalost? A je zničení idylické malůvky z vůdcova mládí taky formou denacifikace, nebo spíš útěkem před minulostí?
Je zajímavé, že vyhraněné postoje tu reprezentují především ženy. Na jedné straně je Nikola (Petra Lorenc), rozhodnuta s obrazem naložit jako s cenným uměleckým dílem, a proti ní stojí Judita (Anna Glässnerová), která vnímá už samotnou existenci takového předmětu, jako morální selhání. Jejich partneři Fabián (Tomáš Šulaj) a Filip (Tomáš David) jsou viditelně slabší, méně odhodlaní a snáze ovlivnitelní. Herecky šlo ve všech případech nepochybně o náročné role, které byly velmi dobře zvládnuté.
Téma hry nás sice vrací do tragické minulosti, nicméně jí čelí vtipem. Autor umí situaci odlehčit, což je důležité, protože text zde hraje dominantní roli. Děj se posouvá především formou dialogů, místy monologů, kdy postavy mluví na mikrofon čelem k publiku. Diváci se tu vůbec berou do hry v tom smyslu, že se k nim aktéři někdy obracejí přímo a naléhají na jejich porozumění. „No ano, babička Greta byla v partaji, ale to byl přece tehdy každý.“ Některé repliky jsou aktuální nejen v zemích, které se vyrovnávají s dědictvím nacistické minulosti.
Mayenburg nevidí ze situace dobré východisko. Zločinná minulost se prosazuje a šíří se trochu jako nákaza. Nebo ji už mají všichni v krvi? Objevuje se tu totiž i motiv krve tak důležitý v nacistické propagandě, tady však uchopený spíš absurdními prostředky. Zejména druhé dějství neponechává divákovi mnoho naděje. Způsobené utrpení nelze vzít zpět a vede jen k tomu, že i současné generace budou hledat omluvy nebo spíš výmluvy za tíživou minulost. A ve vypjatých chvílích se projeví podobně nesnášenlivě a necitelně jako jejich předkové. Je otázka jestli se toto pojetí nestává spíš slabinou příběhu.
DIVADLO: NOČNÍ KRAJINA
Autor: Marius von Mayenburg
Režie: Aminata Keita
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Linda Holubová
Hudba: Martin Hůla
Hrají: Petra Lorenc, Tomáš David, Anna Glässnerová, Tomáš Šulaj, Jana Štvrtecká, Aneta Navrátilová / Ema Poliaková
www.ndbrno.cz
