Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Magic Mike a Timberline Lodge

Ráno máme celý les jen pro sebe a po snídani ve stanu, který jako jediný zaručí, že sníme jídlo dřív, než komáři ohlodají nás, vyrážíme. Máme velké oči, co se mílí týká a už od rána jsou nám házeny klacky pod nohy snažící se nám náš bohulibý záměr zmařit. Tu sedí vedle trailu krásná houba, kterou musím obdivovat, tu je nutné užít si výhled na hory, tu potkáme někoho, koho jsme již potkali a na patnáct minut se zapovídáme.

Korunu zdržování nasadí jezero, kolem kterého procházíme. Jirka má potřebu si odskočit a já využiji příležitosti se v průzračné vodě vykoupat. Přesně ve chvíli, kdy strčím palec do vody, si všimnu jakéhosi pohybu na dně. Rak! A ne jeden, ale napočítám jich, kam dohlédnu, rovnou patnáct. Pochodují si v po mělkém dně, vesele stříhají klepety a nebojí se přijít až ke mně. Nechci je plašit ani na nějakého omylem stoupnout, a tak se zase obléknu a koupání si odpustím. Pozorováním raků se bavíme dobrou půlhodinu, ale přece jsme nemohli jen tak odejít.

Za další půlhodinu přišlo odskočení na mě. Svačiny jsme schopni sladit, tempo taky, ale v potřebě potřeby se zásadně střídáme. Jen co nasazujeme batohy na záda, míjí nás Mike. Ten samý Mike, kterého jsme potkali v Cascades Locks, ten samý Mike, který již má Tripple crown, tedy prošel všechny tři dálkové tratily v USA vedoucí z jihu na sever a nyní prochází PCT znovu jen tak pro zábavu. Ten samý Mike, který nám předevčírem říkal, že jede na dva dny z trailu navštívit kamaráda, nás právě předešel. Vtipně prohlásil, že „si myslel, že už nás neuvidí,“ na což jsme vesele odpovětila, že „nás zdrželi raci.“ Mike má batůžek připomínající pytlík na cvičky a místo tabletu nahrává svůj blog na diktafon o váze třiceti gramů. Uklidňuji se tím, že zase nemá žádné kamarády, protože s ním nikdo těch čtyřicet až padesát mil denně chodit nechce. Mike vyrazil dnes ráno z města a postěžoval si, že ho velmi zdržuje trhání borůvek. Skutečně potom asi tři za chůze připomínající přespolní běh utrhl. Ještě než zmizel za zatáčkou prohodil, že se jistě uvidíme zítra v Timberline Lodge na snídani. Tak určitě. Budu ráda, když se tam dovalím na odpolední čaj. Miluju Mikův suchý humor. Jediný problém je, že on to vždycky myslí vážně.

Odpoledne na nás padne známá deka, protože se opět změnil tlak. Zpět jsou mé gumové nohy a usínání za chůze. Zabalíme to na pětadvacáté míli v sedm večer a budík nastavíme na pátou. Rozhodli jsme se pro malou zacházku k Ramona falls a v Timberland Lodge, kde Mike bude na snídani, musíme být do tří odpoledne. Proti nám hraje skutečnost, že k hotelu vede desetimílový kopec, prý Oregonský nejvýživnější.

Budík zvoní v pět, což je s ohledem na mou večerku v půl jedenácté večer, poněkud nemilé. Odhodlaně se vykoulím ze spacáku, při balení spolknu tyčinku a chvíli po šesté už dupeme po trailu. Prvních několik mil vede do strmého kopce, který nás má zřejmě rozehřát na zlatý hřeb dnešního dne, obávané deseti mílové stoupáni k Timberland Lodge, kde na nás čeká balík s jídlem. Před půl desátou stojíme před nejkrásnějším vodopádem, který jsem kdy spatřila. Ramona falls jsou ukryté uprostřed lesa, porostlé mechem s vodou stékající po menších či větších kaskádách. Často se mi stává, že se mi uprostřed nádherné přírody derou slzy do očí, a ani tohle místo není výjimkou. Je sobota, ale na víkendové turisty je naštěstí ještě brzy a my tu v úžasu stojíme skoro sami. Než si stihneme dostatečně vychutnat snídani s výhledem, místo se rychle zaplní. Tato část trailu je díky vysokému počtu návštěvníků široká s měkkým písčitým povrchem připomínající trailovou dálnici, což je celkem změna oproti Washingtonu, kde bylo místy nemožné postavit obě nohy vedle sebe.

Nestačím strávit ani zážitek ani snídani a už prudce stoupáme. Kdo tvrdil, že Oregon je rovina, měl by za trest vyrazit ze severu k jihu alespoň třikrát za sebou. Na deseti mílích máme dva kilometry převýšení a takhle si mírný terén opravdu nepředstavuji. Bojujeme. Potkáváme mnoho lidí, převážně víkendových výletníků a chvílemi si připadám jako na Václaváku, s jediným rozdílem: tady je více stromů a zeleně a méně stánků s párky. Po prvním úseku nabereme vodu a doslova se na nás nalepí otec se synem, kteří se zřejmě vypravili na víkendový výšlap. Připadám si, jako když mě honí a chci je pustit před sebe. Udýchaně odmítnou s tím, že je hezky táhnu do kopce a jsou takový můj peloton. Jako vedoucí výpravy se opravdu necítím, ale je pravda, že ve srovnání s „normálními lidmi,“ tedy osobami s kabelkou, batůžkem, čistými a voňavými, se pohybujeme podstatně rychleji. Naše schopnost komfortně ujít denně čtyřicet kilometrů i víc je daleko lepší než na začátku, ale to neznamená, že by se kopce chodily samy, což je trochu škoda.

Už druhý den mi není dobře a bolí mě břicho, což v kombinaci s velkým převýšením a zapnutým bederním pásem není žádná hitparáda. Hlad, zdá se, zůstal za hranicemi Washingtonu a dokonce i normálně hladový Jirka nevyžaduje jídlo každých pár kilometrů. Po čtvrt na tři se nám podaří doběhnout na vrchol a za odměnu se kocháme výhledem na Mt. Hood, na kterém je v horní části upravená sjezdovka, kde se stále lyžuje. Bohužel nemám prkno, a tak je trochu závistivě sleduji pár šťastlivců brousících pruh sněhu. Timberland Lodge stojící v podstatě na trailu, je obrovský komplex hotelu a restaurací a jedná se o velmi oblíbenou destinaci. Tento popis již sám o sobě napovídá, že přijít sem v sobotu odpoledne, je velmi nešťastné načasování. Hlava na hlavě čistě oděných a velmi hlučných lidí není zrovna společnost, ve které se momentálně zvládnu pohybovat. Vše berte, prosím, s nadsázkou, jako od někoho, kdo tráví poslední tři měsíce svůj veškerý volný čas v lese. Timberline Lodge je mezi hikery vyhlášený svým snídaňovým bufetem „all you can eat“ za pětadvacet dolarů. Když vidíme ty davy, hlad nás přejde, a tak jen proběhneme krásným dřevěným lobby rovnou do druhého, podstatně méně majestátního objektu, kde na nás čeká balík s našimi zásobami. Plánovaný odpočinek u kávy s výhledem na Mt. Hood tak necháme na jindy a věnujeme se nejméně oblíbeným činnostem, jako je přebalování jídla nebo marnému pokusu připojit se na internet.

Bohulibé aktivity nám zaberou tři hodiny a ven se vykutálíme až v půl šesté. Údajně má být na parkovišti sprcha se studenou vodou, ale když zjistíme, že se ochladilo pocitově na patnáct stupňů necháváme koupání na zítra k jezeru. Chtěli jsme ujít ještě deset mil, ale čas má s námi zřejmě jiné plány. Po cestě není voda, a tak dnes půjdeme asi potmě. Problém se vyřešil sám, když po pěti mílích na místě za silnicí zbyl po dnešní trail magic, kterou jsme prošvihli, kanystr s vodou. V půl osmé máme postavený stan, Jirka si může dát večeři a já konečně trochu zacvičit. Když v deset dopisuji blog a nastavuji budík na pátou, vypadá to opět na kratší noc, než jsem doufala. Zítra by měla začít slibovaná „skoro rovina,“ na kterou jsem opravdu zvědavá.

V pět nekompromisně zvoní budík a my kupodivu okamžitě vstáváme. Za hodinku a kousek se zvládneme probrat, nasnídat a vypravit. Trail je přívětivý, široký a opravdu vede téměř po rovině s občasným kopečkem, který se však po měsíci ve Washingtonu zdá být jako rovina. Dnes je historický moment, protože nejen, že máme „ten by ten,“ ale dokonce „twelve by ten,“ tedy v deset dopoledne v nohách dvanáct mil. Ve dnech jako je tento, je nejhorší nechat se ukolébat našlapanými mílemi, což je především moje specialita. Potkáváme dvě starší paní a zjistíme, že s jednou z nich jsme se potkali v Julianu u pokladny. Julian byla naše první zastávka v poušti, kam nás vyhnal déšť a mlha. To, co jsme tenkrát považovali za „špatné počasí,“ by nám dnes přišla jako malá přeháňka a příjemný vánek. V půl jedenácté na čtrnácté míli u potoka vaříme vločky a následně v ledové vodě vypereme ponožky i sebe. Počasí připomíná poušť s tím, že písek vystřídal jemný prach, takže buď musíme jít deset centimetrů za sebou nebo naopak dvacet metrů od sebe. Ať tak či onak, špinaví jsme až za ušima. Pauza se protáhla na hodinu a půl a v poledne pokračujeme. Terén je stále stejný. Jednoduše řečeno: jdeme lesem. Po pár mílích přichází další pokušení. Obrovské, průzračné jezero s modrozelenou vodou přímo volá po vykoupání. Lidé, kteří jak šílenci zrovna neběhají po lese s batohem padesát kilometrů denně se v něm koupou, jezdí na lodičkách či rybaří a vypadají velmi spokojeně. Není možné zvládnout všechno, a tak si alespoň slibujeme, že příště program cesty trochu upravíme.

Proti nám jdoucí pán nám s úsměvem sdělí, že za pár mil je trail magic, kterou si rozhodně nesmíme nechat ujít. Ač jsem si nedávno stěžovala, že pro nás asi trail magic už neexistuje, neskáču nadšením. Nejhorší je si v tuhle chvíli sednout, protože v tomto počasí se každá delší zastávka odmění neskutečnou bolestí chodidel, kterou drahnou chvíli trvá rozchodit. Když však potkáme několik dalších hikerů jdoucích z jihu, kteří o paní s trail magic básní, nemůžeme ji jen tak minout. Že jsme dobře udělali je jasné hned, co v kempu pro koně spatříme neskutečně milou paní, obrovského psa a koně. Paní sem jezdí už třetím rokem, aby tři týdny dělala hikerům radost. V horku mám trochu problém jíst, ale tohle občerstvení nešlo odmítnout. V party stanu byly přichystány toasty společně několika druhy sýra, salát, zelenina a dokonce bezlepkový chleba. Jídlo daleko předčila příjemná společnost, ke které se přidal pár kempující vedle. Před naším odchodem si přisedl ještě jeden hiker, který začínal jednadvacátého března a přešel jako jeden z prvních Sierru. Jeho vyprávění o tom, že první část přešel ještě po sněhu, pak na týden musel z trailu odjet kvůli sněhovým bouřím, aby v poslední části brodil řeky po prsa, mě utvrdilo v mém přesvědčení, že kreativní řešení naší cesty bylo pro nás nejlepším rozhodnutím. Kluk pochází z Kanady a prohlásil, že zábava to určitě nebyla a je rád, že to přežil.

Plánovaných dvacet minut se opět protáhlo na hodinu a půl a ranní nadšení z honění mil poněkud opadlo. Je vedrom já mám opět nohy jako z ojeté, rozpálené gumy a pocit, že mi někdo zákeřně hodil dvacet cihel do batohu. Za poslechu audioknihy se posouváme stále stejným lesem. V šest stavíme u dalšího zdroje vody a děláme záchrannou kávu, něco sníme a opět si máčíme nohy v ledové vodě, což je jediné, co na bolavá chodidla zabírá. Alespoň na chvíli, než se na ně člověk opět postaví. Přestože odvážný plán dnešního výletu trochu narušily společenské události v lese, stan stavíme na dvaatřicáté míli v půl deváté večer. V hojném počtu nás přiletěli pozdravit naši staří známí komáři. Vítáme je sprostými slovy a repelentem a už se těším na síťovaný obleček, který na nás čeká v balíku za šedesát mil. Po večerce s pomyslnými sirkami v očích dopisuji tyto řádky a je mi jasné, že kvalita mých zápisků nebude moc valná. Tak zítra zase v pět a já jsem moc zvědavá, jak dlouho nám to ranní vstávání vydrží.