„Situaci, kdy je při hromadné nehodě aktivován traumaplán (dokument s instrukcemi pro zabezpečení pomoci zraněným v krizové situaci, pozn. redakce), zažije doktor na záchrance třeba jen jednou za život,“ říká v Rozstřelu doktor Marek Dvořák. Plán mimo jiné předem stanovuje, jakým způsobem udělat mezi zraněnými zdravotnické třídění.
„Děláte to podle kritérií, která jsou rychle změřitelná nebo viditelná. Lidská přirozenost velí první ošetřovat ty, kteří nejvíce křičí. To je ale v takové situaci špatně, protože ti mluví, dýchají a křičí o pomoc, což ukazuje, že zhodnotili situaci adekvátně a tito lidé snesou trochu odkladu. Nejrychleji potřebují pomoc lidé v bezvědomí,“ rozkrývá v Rozstřelu pozadí své práce lékař.
Dodává, že i tak se může pacientovi v bezvědomí při hromadné havárii věnovat pouze několik desítek vteřin. Na rozdíl od situace, kdy mají na starosti pouze jednoho člověka. „Tam můžeme resuscitovat klidně třeba hodinu, pokud je to potřeba.“
Mé příspěvky jsou často na hraně, říká záchranář. O vrtulníku snil už odmala |
Do vrtulníku si pacienta chystáme trochu jinak
Vrtulník se při záchraně pacienta nasazuje podle jasných pravidel. Hlavním kritériem je rychlost zásahu. Dále hraje roli nedostupnost terénu a forma zranění pacienta. Při zajišťování zraněného k leteckému transportu musí být záchranáři navíc obzvláště důslední.
„Ve vrtulníku nevidíme pacienta od pasu dolů, to znamená, že si nemůžeme při přípravě transportu dovolit něco přehlédnout na dolních končetinách nebo třísle. Nemůžeme ponechat krvácení, u kterého si nejsme stoprocentně jistí, že je účinně zastaveno, protože bychom otevřeli vrtulník a na střechu nemocnice by nám vyteklo pět litrů krve,“ vysvětluje lékař úskalí při přepravě vrtulníkem.
Záchranáři zároveň nemohou naložit člověka s váhou vyšší než 150 kilo a stejně tak agresivního jedince. „Pokud bereme pacienta, který je nebezpečný sobě nebo svému okolí, musíme ho nejdřív uspat. Kdyby nám vystupoval ze sanitky, zvládli bychom to poměrně rychle řešit. Totéž ve vrtulníku je ale dost velký problém,“ říká s úsměvem Marek Dvořák.
Při dopravních nehodách jsou podle doktora Dvořáka záchranáři profesionální a pacienty ošetřují podle akutnosti. „Většinou nevím, kdo to zavinil a je mi to jedno. Nejsem tam od toho, abych soudil.“
Přesto lékař přiznává, že to někdy je těžké. „Jednou jsem se opravdu udržet nedokázal. Bylo to ve chvíli, kdy zfetovaný motorkář zavinil nehodu asi 200 metrů od školky, kde jsem měl zrovna dítě. Tam jsem profesionální nebyl. Dnes se za to trochu stydím, ale na druhou stranu nevím, jestli bych se v podobné situaci nechoval zase stejně,“ dodává upřímně.
Se sluchátky opatrně
V Rozstřelu se Marek Dvořák vrací také k jednomu z příběhů popsaných v knize. „Zasahovali jsme u dámy, která si kvůli tomu, že měla při běhu sluchátka s aktivním tlumením hluku z okolí, nevšimla přijíždějícího auta, a to ji porazilo. Bylo to bohužel fatální. Sdílel jsem tento příběh proto, aby si lidé uvědomili, že ve chvíli, kdy si vezmou tato sluchátka, jsou ochuzeni o jeden důležitý smysl, který nás dokáže varovat. Takže je dobré minimálně zbystřit ty ostatní.“
Vedle nahlédnutí do zajímavé profese je právě osvěta tím, čeho chtěli Marek Dvořák s novinářem Martinem Moravcem pomocí knihy dosáhnout. A týká se to i mýtů spojených s první pomocí.
Jako první vyvrací oba rozšířený mýtus o nutnosti vytahovat zapadlý jazyk: „Zatím jsme se nedopátrali, kde má tento mýtus původ, ale je pravda, že třeba nás to učili ve škole,“ říká novinář Moravec a doktor Dvořák na to reaguje: „Nikomu nestrkejte prsty do pusy, pokud vás o to vysloveně nepožádá. Dýchací cesty stačí uvolnit záklonem hlavy.“
Mezi oblíbené scény z filmů či seriálů z lékařského prostředí patří akce „propiska do krku“, tedy úkon, kterým podle scénáristů někdo hrdinovi zachrání život tím, že mu udělá díru do krku, aby se neudusil, například při silné alergické reakci.
„Při řezu do krku se ale musíte trefit do místa zhruba 3x3 milimetry. I lékaři tento úkon provádí velmi zřídka, protože je velmi náročný. Natož aby ho dělal laik propiskou,“ popisuje v knize doktor Dvořák a v Rozstřelu pak vysvětluje, že na závažnou anafylaktickou reakci se umírá jiným mechanismem než tím, že se člověk udusí oteklým jazykem.
Ani scéna vpichu adrenalinu do srdce v kultovním filmu Pulp Fiction nemůže sloužit jako návod. „Pokud už by někdo náhodou s sebou měl injekci s adrenalinem, je snazší, rychlejší a bezpečnější ji podat do žíly.“
Na druhou stranu, jak zdůrazňuje doktor Dvořák, není potřeba se bát první pomoc poskytnout. „Na lince 155 vás zkušená dispečerka vždy navede jak na to. První pomocí nemůžete ublížit. Naopak ublížíte, když jí neposkytnete.“
Totéž platí i u rozšířené obavy vytáhnout zraněného člověka z havarovaného vozu. „Někteří lidé jsou tak zaklíněni, že to nepůjde a musíte počkat na hasiče. Zachráníte ale ty, co mají třeba jen nějakou zdravotní indispozici a ťuknou do auta před sebou. Navíc představa, že se někdo vybourá ve dvoustovce na motorce, udělá padesát kotrmelců, narazí do zídky a vy mu ublížíte tím, že s ním pohnete, je lichá. Ten člověk buď už s páteří něco má z té nehody, nebo ne. Vy mu ale šetrnou manipulací nic horšího neuděláte,“ říká záchranář.
Vybírám si špičky ve svých oborech
Kniha Mezi nebem a pacientem je sedmou knihou rozhovorů, kterou Martin Moravec napsal.
„Vybírám si mezi špičkami ve svých oborech, kteří navíc umí o své práci poutavě mluvit. Chci, aby ta knížka byla mix zážitků, historek a zároveň předala i něco vážnějšího z daného oboru. Aby se ve člověku během čtení proměnily všechny možné emoce,“ říká novinář a dodává, že s doktorem Dvořákem se dostal zatím v těchto věcech asi nejdál. Zároveň přiznává, že došlo k posunu i v jeho osobním životě.
„Jsem rád, že za ten rok, co jsme psali knížku, mě Marek naučil nebýt lhostejný k lidem, co leží na ulici. Může to být bezdomovec, ale taky to může být člověk, kterému se udělalo špatně. A to zjistíme, až když se odhodláme k akci. Asi týden po vstřebání tohoto faktu jsem viděl v Holešovicích ležet na trávníku člověka. Tak jsem za ním šel a zaklepal mu rameny, jak mě Marek učil. On odvětil ‚nech mě spát vole‘, a já zase s klidným svědomím odešel.“
