Zpět na výpis článků

Máš to prostě v krvi! Všichni jsme nějak špinaví, nebo aspoň vnitřně zaneřádění aneb Špína v MDZ

Inscenace Špína podle hry maďarského dramatika Bély Pintéra, kterou nově uvádí Městské divadlo Zlín, se nebojí špinavých témat. Jemně kličkuje mezi životem a smrtí a charaktery postav se v průběhu děje změní někdy i o 360 stupňů. Podoba inscenace režírované uměleckým šéfem divadla Patrikem Lančaričem by se dala popsat jako záměrné vytváření kontrastů mezi formou a obsahem za tím účelem, aby neotřelá forma co nejvíce zdůraznila témata, zejména ta etická, o nichž inscenace hovoří.

Ve zlínském divadle jsem doposud zhlédla pouze komedie, které shodou okolností nepatřily k tomu nejlepšímu, co zdejší repertoár nabízí. Tím spíše jsem byla zvědavá, jak zde dopadlo první české nastudování hry současného maďarského dramatika, který byl českému publiku dosud znám pouze prostřednictvím scénických čtení. I když se ve Špíně nacházejí komické prvky, komedie to jistě není, spíše aktuální podobenství o tom, co může na psychice jedince napáchat frustrace a nedostatek pochopení ze strany nejbližších i dalších členů komunity.

V inscenaci se prolíná několik různých témat souvisejících se vztahovými aspekty lidského života, jako je výchova potomků, sociální otázky nebo soužití s lidmi z minoritních skupin. Ústřední situací je adopce dvou dospívajících dívek z dětského domova párem Irenou (Marie Vojtěchová) a Adamem (Marek Příkazký), který si kvůli zdravotnímu stavu Ireny nemůže dovolit vlastní děti. Scénou, kdy je Ireně oznámeno, že jí byla odebrána děloha, ostatně celá inscenace začíná. Irena sedí na židli a zpoza jejich zad oslnivě svítí do publika nemocniční zářivka. Doktor (Jan Leflík), který páru oznamuje, že spolu nemohou mít vlastní dítě, je zahalen do směšných barevných třásní tak, že mu nevidíme do obličeje, čímž postava získává anonymní rysy. Toto inscenační řešení může odkazovat na skutečnost, že i v reálném životě se často svěřujeme do péče lidí, které vůbec neznáme, jsou pro nás anonymní, ale přesto jim věříme, protože mají na sobě bílý plášť coby symbol instituce a moci. Směšnost kostýmu je možné chápat jako metaforu doktorova nevhodného chování vzhledem k situaci, když Ireně to, že jí odebrali dělohu, oznamuje způsobem, jako by se jí vysmíval. Při pohybu potřásá pentlemi, které mu kryjí obličej, a v jednu chvíli dokonce odněkud vytáhne pískající kachničku a začne ji mačkat při slovech, že Adam a Irena spolu nikdy nebudou mít vlastní děti. Postava tak získává hyperbolizovaný až satirický nádech: doktor se chová tak, jak někdy v běžném životě chování doktorů vnímáme – jako zcela nevhodné vzhledem k aktuální situaci; tato nevhodnost je zde pouze obrazně zveličena.

Ve stejném parodickém duchu je vyobrazena i vychovatelka z dětského domova (Tamara Kotrbová), která je přímo stylizovaná jako klaun. I ona se chová neadekvátně celé situaci, ačkoli ne tolik jako postava doktora. Poskakuje kolem páru a snaží se mu vnutit svoje myšlenky, jako například že by bylo lepší, kdyby si adoptovali miminko místo staršího dorostence. Je zlá na děti z ústavu a své projevy doprovází pískáním na ruční trumpetu. Stejně jako v ordinaci u doktora, i scéna v ústavu, který Irena s Adamem přicházejí navštívit, aby si podali žádost o dítě, je osvětlena prudkým světlem zářivky namířené přímo na diváky. V dalších scénách už se tato oslepující světla nevyskytují, mohou tedy odkazovat na neosobní prostředí zdravotnických a pečujících institucí, ve kterých někdy pracují lidé, kteří následkem dlouhodobého pečování ztrácejí empatii, a tak už se neumí v některých situacích citlivě chovat k ostatním lidem, jak je patrné právě na postavách doktora a vychovatelky.

Hlavní postavy oproti těm výše zmíněným, spíše typově pojatým, představují široce rozvinuté charaktery, jež v průběhu dramatického děje procházejí někdy skutečně dramatickým vývojem, který je však vždy v mezích uvěřitelnosti. Postavy, které na začátku byly spíše kladné, se ke konci představení už tak nejeví, a naopak ty, které byly na počátku zlé a nesnesitelné, jsou nakonec férovější než všichni původní „klaďasové“ dohromady. Příkladem druhého typu postav může být Růžena (Milana Gorská), jedna ze dvou adoptivních dcer, která je zprvu představena jako docela nenáviděníhodná osoba. Irena s Adamem si ji adoptují z lítosti a ani ostatní na vsi, kde Irena s Adamem žijí, ji nepřijmou nijak kladně. Růžena se totiž neumí chovat, je nezvladatelná a kvůli tomu, že má zkažené a odporně vypadající zuby, nosí ze začátku masku, aby jí nebylo vidět ústa. Irena s Adamem to s ní mají ve všech směrech těžké. Jediná Irena se k ní snaží chovat přátelsky a mateřsky, ale i ona nakonec přizná, že Růženu od počátku neměla ráda a že se jí hnusila.

Nakonec se pár rozhodne Růženy zbavit a vrátí ji do ústavu. Ona se pak po nějaké době vrací a konfrontuje pár s Adamovou nevěrou (viz dále). Podle svých slov to dělá kvůli Ireně, protože ona je jediná, na kom Růženě záleží. Chce, aby se Irena dozvěděla pravdu a nežila ve lži, která by nakonec stejně vyšla najevo. Růženino jednání je možné chápat tak, že, i když ji pár jako svou adoptivní dceru zavrhl, ona ke své náhradní matce nezůstala lhostejná. Adama sice nemá ráda, takže se může jednat i o nějaký druh pomsty vůči němu, na Ireně jí však bezpochyby záleží. Inscenace nechává na divácích, aby sami přemýšleli, zda odhalením téhle „špinavé“ pravdy Růžena pomohla více Ireně, nebo v podvědomé touze po odplatě spíše sama sobě.

Špína otevírá několik těžkých a – nabízí se i slovo špinavých – témat. Jedním takovým, které se postupně stane ústředním bodem zápletky, je sex s nezletilým člověkem, respektive dívkou. Tento motiv nacházíme u postavy Růženy a Vojty (Pavel Vacek), který dělá průvodčího a s Adamem a Irenou se zná velmi dobře. Zná i děti z dětského domova, protože tam jezdí vypomáhat jako údržbář. Proto hned dívky, jakmile dojedou do svého nového domova, pozná a diváci se brzy dozví, že má s Růženou intimní vztah. Nejde ovšem o černobílou situaci, protože Vojta má postiženou manželku, a tak využívá Růženina temperamentu a chodí k ní řešit svoji sexuální frustraci, aniž by bral ohledy na to, že je nezletilá. Ve vztahu pokračuje, i když je Růžena v nové rodině. V podobné situaci je i Anita, druhá z adoptovaných dívek, která je navíc romského původu, což ji dělá ještě více zranitelnou. Adam vede dramatický kroužek, kam chodí i Růžena s Anitou, a z děje postupně vyplyne, že se Adam s Anitou po zkoušce jedné vyspali a (zřejmě) navázali vztah. Růžena se o tom dozví a jak už bylo řečeno, nenechá si informaci pro sebe. Navíc dost radikálním způsobem – podá na Adama trestní oznámení.

Na Anitině roli v příběhu jsou zároveň ukázané sociální problémy spojené s xenofobií, když ji obyvatelé vesnice kvůli jejímu romskému původu zprvu nechtějí přijmout a chovají se k ní nehezky. Pak ovšem vyjde najevo i vlastní pokrytectví obyvatel vsi. Anita zrovna pracuje na poli a pan Šulek (Luděk Randár) a pan Kováč (Jan Leflík), kteří tam pracují také, mají přestávku. Svačí, Anita je prosí, aby se s ní podělili, ale nechtějí. Anita začne povídat o tom, jak se dostala do dětského domova a jak jí zastřelili oba rodiče, takže se jí mužům zželí, najednou se s ní o své svačiny podělit chtějí a pomalu se přetahují, kdo jí nabídne víc. Jakmile Anita odejde i se svačinou, nadává ten, od kterého si nakonec svačinu nevzala, tomu druhému do pokrytců, ačkoli jsou v dané situaci pochopitelně pokrytečtí oba stejně. Nakonec se stejně zjistí, že si Anita dojemný příběh vymyslela – téma tak opět není podáno černobíle, ale jako problém, který má různé aspekty a je na divácích, aby zvažovali, kdo je v dané situaci v právu a komu bylo ublíženo.

Výrazným vizuálním prvkem inscenace jsou masopustní masky. Režisér Patrik Lančarič a dramaturgině Katarína Kašpárková Koišová je využili už při inscenaci Muže pod postelí, dramatizaci Dostojevského povídky Cizí žena, jež měla v Městském divadle Zlín premiéru v únoru letošního roku. Podobně jako v adaptaci Dostojevského, i ve Špíně sehrály masku důležitou metaforickou roli. Dvě hlavní masky, které se na jevišti vyskytovaly téměř neustále (navíc také zajišťovaly hudební doprovod), byl Slaměný muž a Smrtka na chůdách. Nejdříve se zdálo, že jsou to jen směšné postavičky, které dodávají inscenaci atmosféru, později se ale ukáže, že se jedná o charaktery pro děj inscenace dosti zásadní. Slaměný panák jakožto aktivnější prvek a protiklad ke Smrtce, může symbolizovat život: v jedné scéně například přitancuje k Ireně s pohupujícím se nožem v rozkroku poté, co je Ireně oznámeno, že nemůže mít děti. Mohlo by se tedy jednat o metaforu její ztracené plodnosti. Smrtka jako symbol smrti byla pasivnější, na jevišti se nacházela spíše v pozadí a díky chůdám působila, že se nad jevištěm jakoby „vznáší“, jako předzvěst blížící se smrti.

Celá zápletka vyvrcholí tím, že Anita s Adamem otěhotní a ten se tak konečně dočká vlastního dítěte, které s Irenou mít nemohl. Je to ovšem hořký konec, protože Růžena Anitu přemluví, aby si dítě nechala vzít, že to tak pro ni bude lepší: má za to, že tím Anitu zachránila před společným životem s Adamem, který by ji nakonec stejně opustil a Anita by se octla v těžké roli samoživitelky. Navíc se Růžena vrací zpět za Irenou, které pomohla se posunout v pořadníku na adopci výše a má v plánu jí s výchovou dítěte pomáhat. Její „dobročinnost“ se jí ovšem vymstí, když ji Adam ve vyhroceném výstupu jakožto pekař hodí do pece. Růže, která v ní vykvete, symbolicky značí, že i přes její „pichlavost“ snad bylo možné Růženu považovat v jádru za dobrého člověka.

 Zlínská Špína je především inscenace o těžkostech spojených s tím, když se nedaří mít vlastní dítě. Skrze tuto rámcovou situaci otevírá otázky, jaké to je se v rodině sžít se zcela cizím a novým člověkem, kterého adoptujete a ani ho příliš neznáte, a co všechno je tento člověk schopný přinést do vaší rodiny, ale také co je jí schopen vzít. Celé inscenaci vévodí výkon Marie Vojtěchové, která roli Ireny předkládá velmi uvěřitelným způsobem a pro diváka je tak jednodušší se s postavou ztotožnit, zároveň se však v inscenaci pracuje také s nadsázkou a jevištní metaforou, čímž se její sdělení prohlubuje a získává na mnohovrstevnatosti.


  • MĚSTSKÉ DIVADLO ZLÍN – Špína
  • Autor: Béla Pintér
  • Překlad: Jiří Zeman
  • Režie:  Patrik Lančarič
  • Dramaturgie: Katarína Kašpárková Koišová
  • Scéna: Michal Syrový
  • Kostýmy: Michaela Semotánová
  • Hudba: Štěpán Princ, Adam Kořán a Zdeněk Hrachový (Fleret)
  • Choreografie: Hana Achilles
  • Hrají: Marie Vojtěhová, Marek Příkazký, Milana Gorská, Karolína Vlčková, j.h., Luděk Randár, Jan Leflík, Pavel Vacek, Markéta Holcmanová, Tamara Kotrbová, Gustav Řezníček, Štěpán Princ, Adam Kořán

Premiéra 23. září 2023  Psáno z reprízy 6. října 2023.

FOTO: Městské divadlo Zlín

Poslední články autora