RECENZE: Katarzia v akustickém hávu je ironická, intimní a očistná

Neznamená to ovšem, že by v případě Štastného dieťata šlo o snadný poslech. Zaměříme-li se na texty, a jinak to v Katariině případě ani není možné, dostaneme studenou sprchu bolesti, smutku z rozchodů a vnitřních pochybností o sobě samé.

Vlastně už samotný název alba je dost krutá ironie. Oním „šťastným dieťatom“, o němž Katarzia v titulní skladbě zpívá, je ještě nenarozený plod, o němž jeho matka uvažuje, zda si ho vůbec nechá. S jeho otcem se totiž za poměrně hořkých okolností rozešla a teď uvažuje, jestli chce být skutečně maminkou.

„V tvojom tele žije ďalej/aké máš právo si ho nechať?/V hlase tých nekonečných ale/hrá ti tá zakázaná veta“.

Podobně nelítostně prožité a až na samou dřeň jdoucí jsou prakticky všechny písničky. At už pojednávají o strachu z lásky (Kniha nepokoja), nedostatku sebedůvěry (Neveríš si) nebo o poutu dvou kamarádek, z nichž jedna nemůže přenést přes srdce, že druhá žije v toxickém vztahu (zřejmě) plném domácího násilí – Dosť.

Šťastné dieťa 80 % Katarzia

Upřímné verše Katarzia zpívá svým typickým nezúčastněným způsobem, jako kdyby sobě a hrdinkám svých příběhů dávala nahlédnout do duše jen váhavě a mimochodem. Což je jedna z největších devíz alba, nepočítáme-li samozřejmě hudební doprovod.

Kromě zmíněného Petra Ostrouchova, který vedle produkce obstaral akustickou a elektrickou kytaru a další nástroje, na desce zní kontrabas a basová kytara Tomáše Lišky, klavír Kristiny Smetanové a bicí Romana Víchy. Ti všichni vytvářejí jemnou drobnokresbu, díky níž se textové poselství vstřebává příjemněji.

Katarziiny melodie nejsou z rodu těch okamžitě chytlavých a zapamatovatelných, často jde spíše o snové hudební krajiny, v nichž bloudit a opájet se a první poslech ne zcela zjevnými detaily, je ale nesmírně dobrodružné a při správním duševním naladění i očistné. Tedy doslova katarzní.