Vnímání uprchlíků se mění. Přijetí Ukrajinců je úspěch, říká historik

V roce 2018 jste mluvil o „strašně nízké úrovni debaty o uprchlících v českých médiích a na veřejnosti“. Kam jsme se za tu dobu posunuli?
Reagoval jsem tehdy na veřejné klima od roku 2015 a dále, kdy uprchlík se skoro stal sprostým slovem, které aktivovalo projevy rasismu. Změnilo se to v roce 2022, slovo uprchlík bylo najednou hodně lidmi vnímané pozitivně. Přes všechny problémy, které nyní vnímáme, je přijetí ukrajinských uprchlíků úspěch.

Michal Frankl Vystudoval politologii na Fakultě sociálních věd UK, kde později získal doktorát z moderních dějin. Vede prestižní grantový projekt Evropské výzkumné rady o dějinách uprchlíků ve střední a východní Evropě 20. století. Grant bude končit příští rok. Stal se prvním českým badatelem s humanitněvědním zaměřením, kterému Evropská rada tuto prestižní podporu udělila. Letos v říjnu mu vyšla kniha s názvem Občané země nikoho. Frankl se v ní věnuje uprchlíkům a pohyblivým hranicím střední a východní Evropy 1938 - 1939.

Ukázalo se, že česká společnost je velmi silná, pokud existuje alespoň částečný konsenzus. Obrovský příval uprchlíků jsme zvládli sociálně, ekonomicky i organizačně. Platí to zejména pro solidaritu prvních chvil. Naší slabinou je spíše dlouhodobá vize a integrace.

Úspěšnému zařazení do naší společnosti pomohlo i to, že nám jsou Ukrajinci bližší a také to, že jsou bílé pleti.

Vidíte jako historik nějaké společné jevy migračních vln, které se v Česku objevují? Jsou tam nějaké paralely, například s antisemitismem třicátých let minulého století?
Vidím paralely, jsou v přijímání i v odmítání uprchlíků, nepredikují ale budoucí ochotu nebo neochotu pomoci. Dlouhodobě platí, že není pevně zakotvená definice pojmu uprchlík a že se na ní neshodneme. Během dvacátého století se jeho význam velmi často přepisuje a ta debata pokračuje dodnes.

O židovských uprchlících píšete ve své nové knize Občané země nikoho. Hrozí v budoucnu další vyloučení lidí z nějaké společnosti?
Nejen hrozí, v současnosti ho i vidíme. Včetně skutečné země nikoho, například té nedávné na polsko-běloruských hranicích. Situace je nyní jiná, některé mechanismy jsou ale velice podobné. Země nikoho je fyzický prostor, kde jsou lidé vyloučeni z občanství a zodpovědnosti státu. Tento prostor vzniká kombinací násilného vyhánění a nelítostného uzavření hranic.

Státy tyto lidi většinou vnímaly jako nechtěné cizince, ne jako pronásledované uprchlíky. Viděly za nimi také další obří masu lidí, které navíc vnímaly skrze stereotypy o východních Židech. Československo podobně jako jiné státy uzavřelo hranici po anšlusu Rakouska v březnu 1938. Hranice v té době přestává být filtrem, ale má být bariérou proti přívalu nechtěných cizinců, a to je důvod vzniku „země nikoho“.

V zimě 1938 žili němečtí uprchlíci v zámku bez topení, byla z toho aféra

Ukrajince jsme zvládli

V čem je to konkrétně problém?
Kromě rozmělnění hranice je to často neudržitelná situace, uprchlíci jsou tam týdny, měsíce, v zimě a bez přístřeší. Šíří se nemoci a vojáci u hranic nechtějí civilisty, a navíc cizince, nikam pustit.

Často je jedinou šancí uprchlíků na přežití chování, které je ilegální. Proto byli někdy převezeni do vnitrozemí, třeba na okraj Bratislavy nebo do tábora v Ivančicích na jižní Moravě. Tam jsou sice na území státu, ale právně jako by byli někde jinde, mimo naše zákony a ochranu.

Podařilo se vám do knihy dostat nějaká historická svědectví?
O vyhánění je dokumentů spousta, o tom, co se dělo uvnitř těchto území, se toho ale mnoho neví. I proto, že státy do prostoru, který je „mezi“, nevidí. Jako by pro ně neexistoval. Významné jsou zprávy humanitárních organizací, bez nichž by uprchlíci často zemřeli. Přímých svědectví o zemi nikoho je málo a je možné, že řada zemí nikoho zůstává neobjevená.

Je to často také místo mimo obydlené struktury a beze jména, podobně jako jejich nucení obyvatelé. Existuje dost záznamů ze Zbąszyně na polsko-německé hranici, odkud se dost dětí dostalo do Velké Británie. Ale nějaká svědectví jsem našel například z Miloslavova na slovensko-maďarsko hranici. Nejzajímavější vzpomínky napsal rakouský uprchlík Egon Schwarz, kterému v té době bylo šestnáct let.

Jaký byl jeho příběh?
Popisuje, jak byli ze Slovenska deportováni do obsazeného území a jak je maďarští četníci poslali zpátky na bahnité pole na demarkační čáře. Popisuje, jak je možné přežít někde, kde takřka nic není, ve větru a v zimě. Na poli našli skupinu vyhladovělých uprchlíků, kteří tam byli vyhnáni dříve: měl pocit, že již nevypadají jako lidé - a brzy na tom byla jeho rodina podobně.

Navzdory tomu uprchlíci vytvořili pomocný výbor a snažili se spravedlivě rozdělovat minimální zásoby pro zhruba pět set lidí. Postavili si i přístěnky z kukuřičných stonků, aby se v chladném listopadu ochránili před zimou. Teprve asi po týdnu jim Židé z Bratislavy přivezli první pomoc.

V českých dějinách vidíme první velkou skupinu uprchlíků za první světové války: uprchlíci z frontových oblastí. Jak jsme je přijímali?
Přijali jsme je i proto, že byli z nedaleké oblasti a byli v nouzi. Nárok na pomoc přichází se snahou je kontrolovat a také třídit podle etnicity. Za první republiky jsme přijímali takzvané politické emigranty, především z tehdy se formujícího Sovětského svazu, kteří prchali před občanskou válkou.

Československý stát tehdy zahájil „Ruskou pomocnou akci“, zejména během dvacátých let takto podporoval mnoho organizací. Na této pomoci se kromě komunistů shodli takřka všichni.

Útočiště v ulicích metropole. Ukrajinští exulanti k nám mířili již před sto lety

Uzavření hranic vede k jejich oslabení

Ve třicátých letech přicházeli uprchlíci před nacismem. Jak jsme vnímali je?
Mnohem více kontroverzně a polarizovaně. Mohli sice překročit hranici, ale dostali mnohem menší podporu státu. Ten počítal s tím, že jejich pobyt bude jen dočasný. Do veřejného diskurzu se už promítaly také dopady hospodářské krize a etnické tóny. Tito lidé většinou mluvili německy a bylo mezi nimi spoustu Židů.

Představa o tom, kdo je a není uznatelný jako uprchlík, se tak začínala selektovat podle rasy či národnosti. Na konci tohoto procesu v roce 1938 byly zavřené hranice a to zejména pro Židy. Ti v té době utíkali před násilím a vylučováním ze společnosti a byli největší skupinou, která se na hranicích nacházela. Řada z nich na konci 30. let skončila v zemi nikoho mezi státy, na jejich hranicích.

V minulosti jste se snažil přiblížit i příběhy těch, kteří v takových situacích pomáhají, často jste zmiňoval jméno československé pomocné pracovnice Marie Šmolkové. Proč jste si ji vybral?
Stala se klíčovou osobností pomoci židovským uprchlíkům v Československu. Důležité je, že ona nebyla jen angažovaný člověk, ale také symbolizuje profesionalizaci pomoci.

Vedla židovský uprchlický výbor i československou pobočku HICEMu (Organizace, jejíž hlavním cílem byla pomoc při emigraci evropským Židům, pozn. red.), který pomáhal Židům s vystěhováním se v době zavřených hranic.

Stála v čele československého koordinačního výboru pro uprchlíky z Německa, který sdružoval všechny uprchlické výbory. V době stále se zhoršující situace se o uprchlíky starala opravdu nezištně a s obrovským nasazením. Nakonec sama skončila jako uprchlice a zemřela ve Velké Británii v roce 1940.

Bez Šmolkové by nebyl ani kompletní příběh Nicholase Wintona, že?
Nejen bez ní! Winton přijel do Československa na pár týdnů po Mnichovské dohodě jako jeden z aktivistů, kteří pomoc považovali za svou povinnost. Winton ani ostatní by nemohli dělat svou práci, kdyby se nemohli opřít o spolupráci místních organizací. Šmolková je tedy velmi důležitá.

Přežila Terezín i Osvětim. Bůh není, takové utrpení by nedopustil, říká

Uprchlíci jako předvolební kampaň

Co všechno si pod vaší prací mají lidé představit?
S mým týmem se snažíme zkoumat uprchlické politiky na obou stranách železné opony. A úplně nové je naše srovnání uprchlické politiky v postkomunistických devadesátých letech v Česku, Maďarsku a Polsku. Kromě publikace připravujeme také sborník z konference o humanitarismu. Chtěli jsme upravit a zpřesnit pohledy, jež spojují mezinárodní pomoc vždy se západními zeměmi.

Přitom i ve střední či východní Evropě se hodně pomáhá, což ukázala třeba aktivita na pražském hlavním nádraží po začátku války na Ukrajině.

Nádraží jsou typickým krátkodobým azylem uprchlíků. Známe podobné příklady z historie?
Často na těchto místech mobility paradoxně zůstávají imobilizovaní. Třeba po sametové revoluci se na nádražích v Praze objevovali uprchlíci z Rumunska. To byla první velká vlna uprchlíků přicházejících do tehdy už svobodného Československa, které ještě nevědělo co s nimi. V porovnání s rokem 2022 byla tehdy situace mnohem chaotičtější.

I když zde pomáhal Červený kříž i různí dobrovolníci, neziskový sektor a další organizace nebyly vůbec rozvinuté tak, jak to dnes známe. Hodně se tehdy improvizovalo, pro takovou pomoc nebyly precedenty, lidé se učili pomáhat za běhu.

Zabýváte se středoevropským regionem. Jaký význam má v této oblasti migrace vzhledem k volbám?
Velké předvolební kampaně týkající se migrace jsou něčím novým. Dříve například politici v parlamentu interpelovali a v tisku vedli kampaně proti přijímání uprchlíků třeba proto, že mluvili německy, nebo byli jiného politického smýšlení. Nebo později, v devadesátých letech, sice nebyli uprchlíci vždy přijímání nejlépe, ale zneužití v předvolebních kampaních, jaké známe od roku 2015, tady předtím nebylo.