Článek
Pítka sice existovala už ve starověkém Řecku, ale jejich moderní rozmach na západě přišel až s rokem 1859, kdy organizace Metropolitan Free Drinking Fountain Association vybudovala první pítko v Londýně a denně jej využilo na sedm tisíc lidí. O dvacet let později už mělo město 800 pítek a 300 tisíc uživatelů. Pítka se instalovala i v Paříži.
První pítka v USA
I v USA byl rok 1859 pro pítka přelomový – první nainstalovali u newyorské radnice. Ornamentální pítka figurovala rovněž v architektonických plánech pro vybudování Central Parku ze stejné doby. V Detroitu se také rychle rozmohla a mnohde továrny instalovaly pítka pro dělníky, aby omezila pití alkoholu v práci.
Ale rozmach přišel až v 70. letech 19. století, kdy spolky bojující za abstinenci začaly budovat pítka v okolí hospod, kde měla sloužit coby bezpečná alternativa k alkoholu. V amerických městech začaly ve velkém vznikat pítka v antickém stylu, mnohde sponzorovaná reformátorem Henry Cogswellem.
Abstinenční spolky byly součástí (mnohdy nekompromisních) reformních snah o zkvalitnění života v rostoucích a čím dál plnějších městech. Byly propojené s církvemi a například v New York City v 80. a 90. letech církevní komunity začaly ve velkém provozovat (i mobilní) pítka s ledovou vodou pro přistěhovalce.
Církve tak chtěly ukázat na svoji záchrannou misi, svoji roli pro chudé obyvatelstvo, boj proti alkoholismu…a taky chtěly rekrutovat a konvertovat chudé přistěhovalce z katolických zemí jako Itálie. Budování abstinenčních pítek však zároveň vyvolalo debatu o správě veřejného prostoru, protože některá pítka byla tak opulentní, že je například v San Franciscu zdemolovali, a jinde se proti jejich vzhledu vzedmul zásadní odpor.
Nebezpečná pítka
Pítka se tedy rozmáhala po amerických městech a veřejných prostorech. Přestože však měla filtry a poskytovala studenou a čistou vodu, stala se z nich významná hrozba pro veřejné zdraví. Lidé totiž pro pití z nich používali jeden společný pohár, u venkovních pítek připoutaný řetězy.
Ve vlacích, školách, továrnách či divadlech lidé pili ze stejného poháru a teprve na začátku 20. století si začali vědci všímat, že je to problém. Například Dr. Crumbine z Kansasu si všiml, jak jeho pacient s tuberkulózou pije z veřejného poháru a hned po něm mladá dívka. Byl zhrozen. Začala masivní kampaň.
Noviny, časopisy, pamflety a letáky spustily informační a zastrašující kampaň proti sdílenému poháru. Vznikaly výzkumné studie ukazující šíření nemocí kvůli poháru. V roce 1912 sdílený pohár zakázalo 24 států. Pomohl až vynález jednorázových pohárů a také nový typ pítek vydávajících vodu obloukem.
Halsey W. Taylor si totiž v Packardově automobilce v Ohiu všiml, jak se mezi dělníky šíří dyzentérie skrze pítko. A tak vymyslel mechanismus, kdy voda tekla obloukem a uživatel tak nemusel přikládat pusu ke kohoutku a přijít tak do kontaktu s bakteriemi. Toto pítko se od 20. let 20. století stalo standardem.
Veřejná pítka se rovněž stala symbolem rasové segregace. Fotografie segregovaných pítek totiž ukázaly, do jakých každodenních oblastí segregace zasahovala a že se netýkala pouze rasového násilí, ale oddělení všech sfér života. Pítka figurovala i v boji osob s tělesným postižením za rovnoprávnost, kdy došlo k modifikacím pítek tak, aby k nim měli přístup všichni.
Konec pítek?
Pítkům začala konkurovat od 70. let 20. století balená voda, která je dnes nejprodávanějším baleným nápojem v USA (ano, víc než slazené nápoje) a vydělává firmám a institucím peníze. Navíc přišly studie a panika v 80. letech ohledně olova v městských vodovodech. Nepomohla ani nedávná pandemie covidu.
Veřejné instituce jako knihovny, nemocnice, školy, nádraží a letiště však pítka nadále provozují, často inovují technologie. Pítka v USA potkáte stále ještě i v nákupních centrech, hned u záchodů a vedle automatů nacpaných balenou vodou, která často pochází z městských vodovodů. Je to zkrátka stále fenomén.
