Článek
Třeba i z důvodů, že tam má strýce, který se vrátil ze služby u četnictva na Podkarpatské Rusi z města Užhorod a našel si zde paní Janu. Mohli bychom se dozvědět hodně, jaké to je na vzdáleném konci republiky a strýc má navíc zdokumentované pevnostní předváleční opevnění v Rýchorách a budeme mít hodně podkladů pro naši výpravu, na kterou se do Rýchor chystáme. Nakonec paní Jana při návštěvě u nás pozvala všechny, i mé kamarády. Místa je dost a hospoda je prý veliká.
Máme dát vědět, že teta něco dobrého upeče. Dickova maminka rozhodla, že v sobotu se vypraví za švagrem, a protože se pan Valko s Josefem znali, když ještě pracoval v Sabinově ve věznici, tak se s chlapci připojí, a tak jsme odsouhlasili, že se připojíme my i strýc Alois z Trutnova, který zajistí dopravu. Dělal na železnici v Trutnově. Tatínek bohužel, jede na turnaj v šachu, tak se nezúčastní. Takže bylo dohodnuto, že pojedeme 3 dospěláci a 8 dětí.
Strýc Alois si dělal z této zprávy srandu a povídal, že zařídí, že se k nákladnímu vlaku v Trutnově připojí jeden osobní vagon, a ten bude pro nás, že pojedeme jako páni. Tak jsme přemýšleli o nějakém dárku. No, nakonec jsme se rozhodli, že asi nejlepší bude věnovat Hermannovým kopii klubové vlajky. Dickova maminka nám ušila a naentlovala celý stoh klubových vlajek, takže jsme měli zásobu. Nadešla sobota a my nedočkavě jsme se sešli na Závodi v parku u Dicka. Zanedlouho přifrčel autem Pan Valko s paní a syny.
Tak nás bylo dohromady 11. Myslím, že bychom se do auta Pacard, co je v hasičárně, vešli, kdybychom si řekli, určitě by nám je velitel hasičů půjčil, ale benzín by stal hrozný peníze. To auto byl žralok. Od mostu jsme jeli do Trutnova, autobus byl plný k prasknutí, protože lidi jeli do práce do Textilek a Kary Trutnov. Moc jsme se těšili na tuto výpravu, zejména co se dozvíme o Rýchorských pevnostech. V Trutnově to bylo kousek na nádraží, jen přes most. Strýc s paní už čekal a nákladní vlak pozdržel a vagon na nás čekal.
No, a už nás bylo 13 a ještě se přidala se svolením strýce další rodinka, co se chtěla svést do Bernartic. Mohli jsme spustit, hrát na kytaru i heligonku. V autobuse se nedalo. Takže bylo veselo a cesta ubíhala rychle, vždyť jsme vlastně nikam daleko nejeli a za chvíli jsme byli v Bernarticích a po chvilce v Lamperticích. Na nádraží nás čekalo několik lidí se strýcem a tetou. Nakonec se ukázalo po přesunu do hospody, že strýc pozval kamarády, co s nimi zaznamenával bunkry, tedy pevnostní opevnění v Rýchorách.
Teta upekla dort, tak každý dostal. Ale před tím byly grilovaný párky na zahradě s chlebem. Prakticky dospěláci se usadili v hospodě u piva a má s kamarády strýce v zahradě při limonádě a plánech. Dozvěděli jsme se toho hodně, že jsme to nemohli ani pobrat. Byli hodní, ty plány nám věnovali. Tak jsme jim dali za to klubovou vlajku. Bylo vidět, že měli radost. Po obědě jsme ještě se vyptávali na kde co. Přišel strýc a povídá, pojďte kluci něco vám ukáži, co jsme neviděli.
Na chodbě stálo něco velkého jako několik skříní vedle sebe. To je orchestrion, hudební nástroj. Z boku byla klika, takže se to muselo natočit, a pak se spustilo. Vevnitř byly válečky s různými výstupy a ty se otáčením brnkaly o struny a přenášely zvuk do takových plechových trub, zabudovaných ve skříních a krásně to hrálo. Moc se nám to líbilo, a celé odpoledne jsme vyhrávali a měnili válečky a zkoumali a prohlíželi, jak to funguje. No něco perfektního. Dospěláci měli od nás klid a nám se to moc líbilo. Strýc povídá, když se Vám to tak líbí, tak si to vezměte a všichni se smáli.
Ten orchestrion, nejen, že je velký, ale také přes 2 metráky těžký. Prý si pro něj přijedou z Hradce z hudebního muzea, protože na chodbě překáží. Tak jsme si říkali, to mít v klubovně, nikdo nic takového nemá, to bychom vyhrávali. No, možná tak 2 měsíce, a pak by nám to začalo vadit, protože byl fakt velký a začal by nám zaclánět a byly bychom v takové problému jako je teď strýc s Janou. Kolem 5 té Strýc Alois zavelel, začalo loučení a strýc Josef říká:
Až pojedete na pevnosti v Rýchorách, jestli chcete, pojedu s kamarády s vámi a ukáži vám toho hodně, co a jak bylo před válkou. No, to je jasný, že jsme pro. To je pomoc jako hrom. Domů cesta proběhla zase ve vagoně za nákladním vlakem a potom autobusem domů. Výprava se podařila, líbila se všem, sice se nedostalo na vyprávění o Zakarpatské Rusi, ale to muže být někdy příště. Teta Jana je fajn ženská a starala se o nás jako o vlastní, a v zahradě jsme si mohli natrhat jahody i rajčata a měla celý plot obrostlý lusky.
A strýc Alois. To je třída, zařídit, že jsme jeli sami ve vagonů s nákladním vlakem, to se jen tak nevidí. No mý se přesunuli do klubovna a dospěláci v parku ještě pokračovali v povídání. Ta sobota se povedla a orchestrion nám prostě učaroval. Tak se těšíme, až vyrazíme na Rýchory s posilou z Lampertic.
